Ještě se mi směj VI. kapitola

„Ty vole, co se ti vybaví, když se řekne INGUZ?“

„Vařič“

„Hmm, takže nám tady ženský morduje pochodující plotna. Dej si tu tlačenku, já se jdu zastřelit. Jediná přežije a pamatuje si houby“

„Hele, nemluv o ní tak. Seš cynik. Víš, čím si musela projít? Se nedivím, že to raději vytěsnila, chudák holka. Hezká je, viď? I přes ty fáče…“

„Karloušku, já mám psotník hlavně z toho, jak to bude bolet ty další, pokud toho hajzla nechytnem. A ty jsou taky hezký – zatím. Jo, je pěkná, ta holka, a má děsnou kliku. Krom toho je záhadná jako hrad v Karpatech. Viděl jsi, jak zareagovala na vlastního manžela? Jako žulovej kvádr. A viděl jsi ten výraz, když tam vlezl Ždárský? To mi vysvětli tohle…přitom…“

„Ždárskýho kluci nespouštěj z očí. Víme, i kdy jde močit. Ale stejně, co by to bylo za taktiku, kdyby se vrah přihlásil sám a sám se přišel udat?“

„Nevim. Bude to ještě zajímavý. Já tý jeho historce o tom, že nechtěla odvoz a tomu jeho tvrzení, jak viděl světla auta, a že měl dojem, že nastoupila, ale není schopen určit ani typ ani barvu… nevim, prostě. Nevěřím mu.“

„No jo, tak třeba si Dubská na něco vzpomene. Dáme jí čas“

„Čas, muj milej, je veličina, kterou nemáme ani my, ani … ty, který můžou příjít po ní“

Od policejní služebny právě odrazila hlídka tak rychle, že řidič jen letmo kývl vracející se dvojici kriminalistů na pozdrav.

Na služebně bylo živo.

Tak živo, že ožila i tlačenka poručíka Karla Miloty. Ta totiž právě odcházela, nebo spíše spěchala ze dveří do dvora.

Na botě jednoho z kolegů, který rovněž kvapně naskočil do vozu a doprovázen modrými majáčky vyjel z brány.

Karel Milota ani nestihl kolegu na skutečnost, že nastoupil i s kusem jeho prasete, upozornit.

Stála u okna, ruce namočené ve dřezu a netečně sledovala sýkorku, která usedla na konec plotu. Vedle ní se kouřilo z hrnce, kde se převracely brambory s houbami. Zanedlouho to bude bramboračka.

Zanedlouho.

Na chvíli přestala vnímat i vzdálené štěbetání vnoučat, zvuky z televizní obrazovky a jen hleděla z okna, myšlenkami ponořena kamsi hluboko a daleko, kde se snažila nalézt odpovědi, ke kterým nedokázala ani pořádně formulovat otázky.

Proč?

Co komu udělala, že zrovna její dcera, ten andílek, kterým vždycky byla, to stvoření, které se s ní hrdlilo i o život mouchy s tím, že přece není potřeba ji zabít, když ji stačí pustit.

Proč ona?

A co když ten člověk, se kterým se ten den sešla, který zareagoval po té strašné zprávě rychleji, než Honza, co když to byla jenom póza? Co když chtěl informace, co když teď není rád, že Šárka přežila, co když ta ochranka v nemocnici…

A co Honza?

Co když se nějak dozvěděl, že Šárka již dlouho přemýšlí o rozvodu, co když jel za ní, co když na něco přišel a sledoval ji…přece by to nebylo prvně, co by se zachoval prchlivě a divně.

Kdyby bylo na ní, rozvedla by se už dávno, ale dceři nechtěla do těchto věcí mluvit.

Když o tom prvně Šárka promluvila, oba se postavili za ni. Luboš byl snad i nadšený, ostatně, vždycky byla jeho milovaná dcera a Honzu neměl rád už od začátku. Jenomže, on by si pro ni představoval minimálně prince.

Mimoděk obrátila oči na manžela, který sice vypadal, že luští křížovku, ale již dobrých dvacet minut měl v kostičkových kolonkách dvě třípísmenná slova.

Byl na tom psychicky velice špatně a prakticky nemluvil. Vzal si dovolenou. Většinu času tráví buď v nemocnici, nebo na této židli.

„Babííííííí“, polekaně se sklonila ke staršímu z vnoučat.

„Copak je, andílku?“

„Kdy bude to jídlo? …..babi, ty brečíš? Babi proč brečíš?“

První zvědavá modrá očka, se rozmnožila ještě o druhá. Teď na ni hleděly obě děti. Pusinky pootevřené, hlavičky nahoru. Připomínaly jí ptáčátka, když jsou hladová a vytahují krčky nahoru, vyhlížejíc pečující křídla a potravu.

„Já nebrečím“

„Jo jo. Kvůli mamince??“

Zrovna, když chtěla jejich pozornost obrátit na skoro hotovou bramboračku, ozval se na stole její mobilní telefon.

Nápis na displeji zobrazil jméno zetě.

„Ano Honzo?“, pravila ledově.

„Prosím? Co říkáš? Nerozumím ti….aha…no jistě, samozřejmě. Nevadí nám tady, jsme rádi, že tu jsou — taky co jiného bychom mohli dělat, že ano? Ne, nezlobím se. Ano. Ahoj“

Položila sluchátko a trochu ožila.

„Tak co bude s těmi jedlíky malými? Kdepak jsou ty pusinky hladové? A kdo dostane po večeři kindrvajíčko?“

Dusající nožky se opět blížily a dupaly, jako dva malí hroši.

„Co chtěl?“, když se zeptal, mimoděk se mu ohrnul horní ret tak, že jeho výraz naprosto přesně vystihoval emoci, které se nedivila.

„Spíš co nechtěl“

„Takže, co nechtěl?“

„Děti. Má vypito a prý jestli tu mohou ještě být“

„Kretén“

„Luboši….děti…“

„Jeho děti!!…ale jsem rád, že tu jsou…. Já – já …nevim, myslím, nebo přemýšlím, že …on by byl schopen všeho…“

„Taky jsem tak přemýšlela, ale on sám by těžko…je to hlupák, srab…“

„Kdyby někomu zaplatil?“

„Luboši, prosím…“

„Dobře, dobře…“

„Dáš si taky polívku?“

„Ne“

„Co se tady děje a proč mi Tomáš rozšlápl tlačenku, kdo shodil na zem moji tlačenku? Mám hlad, těšil jsem se že“… vodopád slov poručíka Miloty přerušil kolega, který právě položil sluchátko a chystal se vytáčet nové číslo.

„Máme další…“

Milotovi se vypařila z hlavy tlačenka a kapitánu Kramářovi výraz z tváře.

„Žije?“

„Ne“