Ještě se mi směj. III. kapitola

„Prosím, pomozte mi někdo…prosím…zavolejte sanitku…“ Jenom si myslela, že to říká. Ve skutečnosti se jí ústa ani neotevřela.
Nemohla.

Obličej měla zabořený v zemi a zalepený krví, která směstnala na její tváři, kde pomohla slepit k sobě dvě otevřené rány, které tu zbyly po rtech.

Pokusila se obrátit hlavu a nadechnout se vzduchu. Cítila pach tlejícího listí a hlíny. V ústech měla kovově sladko.

Krkem jí projela nesnesitelná bolest.

„Ježišikriste, prosím pomoz mi“

Vzhledem k místu, kde se Šárka nacházela, byla oslovená osoba skutečně jediná, která mohla v tu chvíli její prosbu slyšet.

Vyjma ptáků, kteří si povídali v korunách stromů.

Slyšela je, ale neviděla.

Neviděla vlastně vůbec nic. Jenom tmu.

S námahou otevřela oči, ale moc se nezměnilo.

Jen tma.

A tma znovu najednou přikryla všechno.

Jen vzduch teď pronikal do nepatrně se zvedajícího hrudníku, kde o něj ztěžka ale statečně zápasily plíce.

Po chvíli měla Šárka, která teď ležela na břiše, s hlavou otočenou na pravou stranu pocit, že zahlédla pohyb.

I za ten pohled na větvičku, se kterou si pohrával vánek, byla vděčná.

Není slepá, to jen její mozek nebyl schopen přikázat zraku, aby fungoval hned.

Žije a to je fajn.

Nevěděla, jak dlouho pozoruje pohybující se části malého smrčku před sebou.

Letargii vystřídal strach.

Něco vzadu v hlavě jí říkalo, že se tady stalo něco hrozně zlého.

A že se to stalo jí.

Musí pryč.

Bože prosím tě, nenech mě upadnout, ať neupadnu…ať neupadnu….pořád dokola opakovala tuhle kouzelnou formuli, když se zachytávala stromů.

Měla dojem, jakoby jí les podával ruce v podobě větviček a kmínků, aby se udržela na nohách.

Plnou vahou dopadala vždy po pár metrech na kmeny stromů, které jí nedovolovaly upadnout a kterým zcela mimovolně děkovala.

„…děkuju, děkuju, děkuju…“ znělo to zvláštně šišlavě, ale ona to nevnímala a stromy to neurazilo.

Kdyby neměla svých pětačtyřicet kilo, mnohé by její tělo neudržely.

Bože nenechej mě umřít, prosím….

Nevěděla, jestli se jí to zdá, nebo zda je to pravda, když zahlédla dům a před ním světlo lampy.

„Ještě pár metrů, Šášo“. Titulovala sama sebe slovem, které znala z dětství.

Maminko, ještě pár metrů.

Dopadla na dveře a za ukrutné bolesti zdvihla ruku ke zvonku. Po své levé ruce spatřila těsně před tím, než se sesunula k zemi, v červeném oparu znak.

Inguz…to je runa přece. Kde já jsem to jenom…

V hlavě se jí rozhostilo ticho a před oči se vrátila dnes již tolik známá tma.

***

„Ježišimarjá, pane bože, panenko Marie!!!!„

Nad svým tělem, které více připomínalo válečnou zástavu krátce po bitvě, než tělo krásné ženy, spatřila kymácející se obrovská ňadra. Kousek nad nimi pak mrkaly vyděšené oči, otevřené dokořán.

Krk chyběl.

Bílá splývavá hedvábná látka se leskla a třepetala, jak tlustá paní máchala rukama nad Šárčinou hlavou.

„Prokristapána, dítě, co se stalo?!“

„Krista jsem už volala a myslím, že tu před chvílí i byl, vy teď zavolejte sanitku, paní… prosím vás…pomozte mi…“

Snad byla ta špetka humoru jakýmsi reflexem a podvědomou radostí z toho, že první část boje Šárka právě vyhrála.

Uvědomila si to těsně před tím, než znovu ztratila vědomí.

***

Konec 3. kapitoly…

JEŠTĚ SE MI SMĚJ – I. KAPITOLA ZDE

JEŠTĚ SE MI SMĚJ – II. KAPITOLA ZDE

Pokračování zase ve středu…

[sexy_author_bio]

Ilustrace namalovala:

Quentinová z Montargis