12 let v on-line sexu: „Grilované kuře za pět tisíc a penis jako Colombova žena“

Moc jsem se na paní Karin, se kterou mi smluvila rozhovor kamarádka, těšila. Pracovat u kamery na on-line erotickém chatu rozhodně nuda nebude. To jsem si uměla představit i před tím. Po rozhovoru s Karin, ale vím, že moje představy byly ve srovnání s reálem hotový čajíček…

Pochopitelně, že Karin není Karin, ale má své civilní jméno. Pro její práci je ale uvedení jména zakázáno a jakékoli osobní údaje přísným tabu.

Za jedno příjemné odpoledne u kávy s příjemnou, inteligentní, nesmírně pohodovou a vtipnou ženou, jsem se nejen pobavila, ale dozvěděla věci nevídané, podané navíc formou, že jsem si na konci hovoru říkala, že až mě jednou přestane bavit psát….

…posuďte sami.

Karin, jak jste k téhle práci, kterou děláte neuvěřitelných 12 let, vlastně přišla? Byla to náhoda, nebo záměr?

Ne ne, vůbec to nebyl záměr, byla to náhoda. Je to skutečně už dvanáct let zpátky a já byla tou dobou už devět měsíců „úspěšně“ na úřadu práce. Nikde nic. Pak jsem objevila inzerát, kde sháněli německy mluvící a píšící asistentku. Mohla jsem se přetrhnout. Německy umím dobře, moc jsem doufala, že tu práci dostanu.

Teprve na místě jsem se dozvěděla, že ona práce spočívá v trochu jiné asistenci. Asistovat jsem měla slečnám, které neuměly německy, ale jejichž němečtí klienti seděli na druhé straně video přenosu. Ony tančily a třeba se svlékaly a já za ně měla psát – chatovat s muži, kteří se koukali.

To musel být trochu šok, ne? Proč jste to místo vzala?

Tak šok to byl, překvapilo mě to hodně, ale upřímně, v té době jsem dostávala 3 000 měsíčně od úřadu a tady mi nabídli 18 – 26 000 korun. Takže jsem šok vyléčila šokem a vzala to.

A skutečně jste si tyhle peníze za měsíc vydělala?

Ano, skutečně jsem si odnášela kolem 21 000 domů. To bylo na tu dobu, na poměry na malém městě, na to, jak to bylo před tím, když jsem práci hledala, naprosto luxusní.

Byla to těžká práce?

Ani ne, dalo se to zvládat. Víte, když se s pánem vede hovor tak, aby to pár minut trvalo, pak se slečna pomalu obnažuje, ale velmi pomalu neb se platí za čas, tak pak se komunikace celkem zúží.

Bylo jasné, jak pán přestal psát, že má ruce zaměstnané, tak stačilo už jen podpořit jeho potěšení citoslovci typu „hmmmm“ muck“ Jůůů“ „mňau“ a podobně.

To je legrační. A kolika slečnám jste asistovala?

Bylo tam deset slečen, které měly třeba v jednu chvíli připojené  i 4 klienty najednou, a byly jsme na překlady dvě.

Proč jste odešla, a jak došlo k tomu, že jste se osamostatnila? Vím o Vás, že už pracujete dávno z domu…

No, tou dobou byly jen 4 firmy v Evropě, které se tímhle zabývaly. Dnes je to pro srovnání několik set. Brzy se rozkřiklo, jak skvěle si lze touhle formou, která je naprosto bezkontaktní, vydělat a najednou jsem vnímala, že překládám slečnám, které měly daleko do osmnácti let.

Byla to podmínka, ale nedodržovala se. Zavánělo to jednak trestným činem a také musím přiznat, že jsem s tímhle měla morální problém.

To je, řekla bych pořádně vypracovaný morální kredit, seknout s prací s tak pohádkovou výplatou. Pak jste cíleně hledala něco podobného?

No já měla ohromné štěstí spíš. Totiž, připojil se jednou klient, který během krátkého poznávacího rozhovoru, který byl mojí parketou, velice rychle došel k tomu, že si nepovídá s dívkou, kterou uvidí. Zeptal se a já odpověděla. Líbila se mu moje němčina a já mu přiznala, že jsem Češka.

Nabídl mi pěkné podmínky, domácí prostředí, možnost vysokého výdělku a jaksi samostatnou činnost, kterou si mohu já sama regulovat.

Tu firmu jsem si na internetu vyhledala, načetla si všechny informace a líbilo se mi to. Byla jsem jednou z prvních, kdo tady začal působit z České republiky. Vlastně jsem byla tak trochu u zrodu.

Od té doby pro tuhle německou společnost pracuji.

To skoro zní až romanticky, pohodově…smím se zeptat na věk?

Je mi teď čtyřicet. Tohle není práce jen pro modelky a panenky Barbie. Je to komunikace, splnění přání třeba jen osamělým mužům, ale i ženám, kteří mají například jenom potřebu si s někým popovídat a třeba se i podívat. S někým, kdo naslouchá, kdo je tam jenom pro ně, kdo jim splní nějaké přání, mnohdy velice kuriozní.

Oni za to platí. Je to obchod. Ne, není třeba být krásná, nebo pomalu nezletilá.

Často to ti lidé ani nechtějí.

Chápu. Karin, vím, že máte dnes školní dítě. Jak to bylo, když bylo maličké? Jak vlastně máte určenou vlastní pracovní dobu?

Je to snadné a dítě nic neví. Když bylo miminko, měla jsem ho nadosah, mělo hračky, nebo spalo a já pracovala po hodinách, po půl hodinách, jak jsem potřebovala. Potom jsem pracovala, když bylo ve školce, takže 4 hodiny přes den a třeba pak v noci, když spalo. Není to problém, je to pracovní doba, jako každá jiná. Jenom s tím, že si ji člověk udělá sám.

Zeptám se, protože mi to nedá…a když jste byla těhotná, to jste také pracovala?

Ano, jistě. Dokonce je to služba, možnost řekněme, která je velice dobře a nadstandardně honorovaná. Musím ale říct, že zklamu, co se oplzlostí v tomto stavu týče. Téměř nikdy nikoho nezajímá bříško, nebo takové věci. Většinou chtějí vidět prsa a mnohem častěji si chtějí jenom povídat o tom stavu, mají hromady otázek, je to víc rozhovor s těhotnou ženou, než erotika.

Byli citliví, ohleduplní, hodní, pozorní…skutečně.

Většinou jsme si půl hodiny povídali a pak byly tři minuty prsa. Ten člověk ale platí od minuty za nadstandardní službu.

Váš přítel věděl, co děláte?

Věděl, to, nekomentoval, neřešil. Ale byl jediný. Dodnes nikdo neví, co dělám. Prostě se živím už dlouhá léta němčinou. A to je vlastně i pravda.

Máte za tu dobu stálé zákazníky, muže, kteří se za Vámi vrací?

Ano a hodně. I deset a více let. Mnozí posílají dárky, k Vánocům například, nebo jen tak….

Takže někomu přeci jen řeknete adresu, jméno, nejste tak anonymní?

Kdepak. To se nesmí, hned z několika důvodů a takové jednání je postihováno astronomickými pokutami.

Nikdy nesmím uvést nic o sobě a ani klient ne.  Ani jméno, adresu nic.  Ani e-mail. Když chce poslat dárek, pošle ho do firmy na můj nick. Tam je balíček kontrolován. Všechno musí být originál zabalené, nebo v průsvitném sáčku, aby tam bylo vidět. Pokud je součástí dopis, či přáníčko, i to je kontrolované.

Jakékoli osobní údaje kontrola začerní a pak teprve předá. Je to hlavně pro bezpečnost naší  a klientovo soukromí.

Ani během hovoru nelze?

Ne a nebylo by to ani dobré. Dokonce se nesmí mluvit ani o polických preferencích ani o náboženském vyznání.

Potřebujete k práci nějaké pomůcky, věci a podobně?

Jéje! Mám celý kufr, opravdu kufr, nejrůznějších předmětů věciček, paruk, prádýlek, bot, čelenek, náušnic, prostě hromady. Je třeba být přiopravena na cokoli. Čím připravenější tím lepší. Je zakázané odcházet od kamery během přenosu. Takže mám všechno pod nosem.

Když jdu do obchodu pro nové hadříky, prádlo a podobně, je to jako když automechanik jde koupit montérky. Tak to beru. Jsou popracovní pomůcky.

Karin, stalo se vám vůbec někdy za těch dvanáct let něco nepříjemného?

Jo, stalo se mi, že jsem se dvakrát strašlivě vyděsila a na jednu věc dokonce nikdy v životě nemohu zapomenout.

O co šlo?

Poprvé to byl pán, který byl zprvu moc milý. Přicházel často. Pak mi najednou začal přesvědčovat, že mě zná. Řekl jméno a tvrdil, že ví, ze kterého jsem města, kde mě potkává a tak. Poznala jsem, že si mě plete, že ta osoba existuje, ale rozhodně to nejsem já. Přesvědčovala jsem ho, vymlouvala mu to a nic.

Pak začal být agresívní, úplně se změnil a začal mi říkat, že mě zabije, uřeže vlasy, vydloube oči, bylo to hrozné i v té němčině číst. Navíc jsem měla příšerný strach, že tohle udělá té pravé, té, se kterou si mě pletl.

Ihned jsem ho nahlásila.

Nahlásila komu?

Neustále, 24 hodin je v sídle firmy živý operátor, který je na telefonu, mejlu i na vzkazníku. Lze se s ním ihned kdykoli spojit v jakoukoli hodinu. Toho člověka jsem nahlásila a oni to patrně řešili s policií.

A podruhé?

Podruhé to bylo strašné. Přišlo to s novinkou, kterou bylo zavedení možnosti, že i my budeme moci klienty vidět. Do té doby viděli oni nás a my si s nimi psaly. Pak se přišlo s tím, že bude-li mít někdo kameru, může si připlatit za to, že ho i slečna uvidí. Za všechno se totiž platí. Když si chce povídat nahlas, když chce, abyste ho viděla, když chce být s vámi sám, jako v zamčeném chatu…za všecko.

No tenhle si to připlatil.

Jenže místo mužského penisu, nebo rukou či pánského bříška, jak jsem byla zvyklá, jsem najednou viděla na obraze svázanou postavu, na hlavě s pytlem, která seděla na židli a vůbec to nevypadalo jako fake. Ta postava měla spadlou hlavu dolů.

Najednou k ní někdo přišel a začal do ní mlátit nějakou tyčí.

Strašně, nepředstavitelně jsem se vyděsila, okamžitě to nahlásila a klepala jsem se po celém těle.

Bylo to, prostě šílený.

A jak to dopadlo? Byl to fake? Přežil to? Vysvětlilo se to? Byl to muž nebo žena?

Byl to muž, bylo to skutečné a zemřel.

Byla jsem v Mnichově na výslechu na kriminálce, ukazovali mi ta videa a já uvedla nick. Z firmy měli přístup, tedy místo odkud se přihlásil.

Vím jen, že vrahy vypátrali.

Proč právě já, jak se to mohlo stát a proč si vybrali mě nevím. Asi náhoda.

Máte pocit, že jste přispěla k jejich zadržení?

Ano mám ten pocit, ale taky vím, že jsem v přímém přenosu viděla vraždu. A to se nezapomíná.

Asi bych už nikdy neusnula. Pojďme k něčemu veselejšímu. Nějaké veselé, kuriozní přání, rekvizita a tak…

Ano, těch by bylo spousta. Ale mám pár perliček. Tak například mi chodil dlouhá léta pán, já nevím, co dělal, ale ten chtěl jenom vidět do úst, když jsem jedla.

Přesně si určil, co mám kdy jíst. Zajímalo ho, a platil velké peníze za to, že se díval, jak jím třeba špenát a musela jsem otevírat pusu a ukazovat rozžvýkané jídlo. Nebo si objednal rybičky olejovky.

Jednou chtěl grilované kuře a já ho neměla, tak jsem vyštvala přítele, aby ho okamžitě jel ke stánku koupit, a do té doby jsem pečlivě žvýkala něco jiného.

Z kuřete byl nadšený, a nejvíc  ho bavila jídla, která se zasekávají do zubů. Musela jsem mu to ukazovat.

No, mě to přišlo jako super, protože kuřetem za sedmdesát korun jsem si vydělala za hodinu pět tisíc, takže to jeden žvýká jako přežvýkavec.

Ano, chápu, to bych také žvýkala, jako vzteklá.  A řekněte, mají i nějaká vysloveně úchylná přání?

To výše, bylo málo úchylné?  Dobře. Jasně, že mají. Je to kategorie opět dobře placených a velice drahých služeb a modří už možná vědí.

Upřímně si neumím představit, jak tohle i za ty obrovské peníze dělá někdo doma v obýváku, ale dá se to i ošulit.

Když se vezme skleněná mísa a petka s čajem, kde se do víčka udělá dírka, kamera se nastaví tak, aby pán viděl jenom stehna, dá se i to a pohybujeme se v tisících korun za pár minut.

To stejné je možné v další obměně s nutelou.

A hergot!  Karin, když vás tak poslouchám říkám si, že ženy, které se pachtí v Penny u kasy za pár šušňů, by možná velice rády…tam je to asi o tom jazyku že?

Ano, že třeba umět jazyk. Je to rozhodně lepší, protože on platí za čas, a není dobře a ani žádoucí, být během tří minut vysvlečená a předvést dokonalou masturbaci s orgasmem.

Je to o komunikaci, o kontaktu, zeptat se jak se má, a co má na sobě, co dělá, jaké má oči, vlasy přirození…pak namnoze, ale ne vždycky přijde nějaké svlékání a plnění přání, která jsou bezdotyková a absolutně hygienicky nezávadná.

Člověka to musí bavit. Musí se u toho bavit.

Věřte, že všichni vypadají jako Brad Pitt, rozměry jsou 25 cm V KLIDU! Mají 190cm, svaly jako Stalone…a pak na kameře vidíte, když si jednou připlatí za obraz, něco jako pana Zedníčka velikosti pana Váni a penis…to bývá Colombova žena.

Bavíte se často, Karin?

Bavím se.

Měla jsem pána, třeba Helmut mu říkejme, který pravidelně chodil, když jeho choť Hilda a jeho tři dcery, které celý den výskaly a štěbetaly navíc německy, vypadly na nákupy.

Platil pouze za to, že mi vynadal coby Hildě, sepsul mě za všechny perzekuce, které si jí nedovolil říct, nadal mi do všeho možného, pěkně se vyventiloval a uklidnil.

Pro mě to byl odpočinek, zábava i výdělek.

A pro něho?

Spokojené manželství s Hildou bez hádek 

Karin, vy jste lepší, než psycholog.

Jo. Někdy.

Mívvala jsem i pána, který mě moc bavil a měla jsem ho ráda. Chodil mi deset dlouhých let.

Vždycky jsem se musela odlíčit, obnažit a všechno začít od začátku. Jen s tím, že vyžadoval velikánské natáčky, babičkovské punčochy, bombarďáky obřích rozměrů, boty, jejichž kramflekem bych zabila potkana jednou ranou, kombiné, co se nosilo od pravěku do sedmdesátých let a šílené šaty.

Musela jsem se líčit a upravovat, lakovat nehty, to úplně miloval, česat, malovat rty a to jsem musela zoomovat, aby dobře viděl….

Celé to bylo o tom, že chtěl být jaksi tajně u toho, když se žena chystá na schůzku s ním.

Snad byl vdovec, či osamělý starý muž. Byl slušný, hodný, seriozní.

Myslím, že zemřel.

To je hezké…fakt mi to přijde hezké. Karin, co byste poradila nebo řekla závěrem ženám, které tohle zaujalo, které by třeba popřemýšlely, jestli než to Penny, nebude lepší tohle?

Snad, že člověk tady musí být pro ty druhé. Jejich přání a splnění je za jejich peníze. Že mnohdy jsou to lidé, kteří nemají jinou možnost než tohle, protože jejich touhy a předmět vzrušení, jsou tak extrémní, nebo tak těžko sdělitelné, že prakticky nikoho jiného, než ženy na druhé straně kamery nemají.

Že mnohdy jsou to lidé osamělí, kteří platí vysloveně za to, že je někdo vyslechne, poslechne, že je tady někdo jenom pro ně, že na ně má čas, že se usmívá, že jsou pro někoho v ten moment zajímaví.

Mě prostě nikdy nebolí hlava, já nemám migrénu a nejsem naštvaná, nechci vynést odpadky a nejsem odmítavá, unavená, otrávená manželka….

Já mávám, směju se, ptám se jak se má, jak se mu daří, a co by si přál, aby nám bylo oběma fajn.

Já mám na něho náladu a já mu řeknu, že jsem na něho celý den čekala, až se připojí.

A o tom to je.

Je hodně lidí, které mám ráda. Ale jen malé procento jsem schopna si zamilovat během jednoho rozhovoru. Karin má přehled, osobní sílu, inteligenci a lehkost, s kterou přistupuje k životu i druhým lidem a jejich slabostem. To je velmi pěkné.

Děkuji a hodně štěstí!

POKUD MÁTE VY SAMI, NEBO VÍTE O NĚKOM, JEHOŽ POVOLÁNÍ STOJÍ ZA ROZHOVOR, MOC RÁDA HO USKUTEČNÍM A VYDÁM PRO OSTATNÍ!

Stačí napsat na : redakce@popelky.cz

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]