Ženy, prchejte od šovinisty! Muži prchejte od feministky!

Myslíte, že muž, který řekne, že má rád ženy, má ženy opravdu rád? Jste na omylu. Ve skutečnosti existuje jen málo mužů, kteří mají skutečně rádi ženy. Najít takového, je terno a většinou tomu tak není. Je ale dobře, pokud najdeme muže, který se alespoň umí k ženám slušně chovat, který není vyslovený šovinista. Od šovinisty prchat a hodně rychle!!

Navzdory tomu, že tento magazín je víceméně dámský, začnu obráceně. Takovou, ale opravdu zdánlivou střelbou do vlastních řad.

To proto, abych vám pak poskytla rovnou srovnání – orientaci a byla spravedlivá

Když se řekne žena, mnohým se vybaví plný stůl, vůně vypraného prádla a domácího štrůdlu a maminka, nebo babička. Ta představa evokuje něžné, zranitelné stvoření, atmosféru domova, přívětivou tvář s ďolíčky a ruce od mouky.

Mnoho žen tato představa ale popouzí a vyvolává potřebu stavět se na odpor.

Zazní termín „emancipace“ a rovnost pohlaví.

„Chceme to, co oni!“ volají ženy organizované v různých feministických organizacích.

Mnoho žen, volajících po rovnoprávnosti, má ale myslím někdy o tom, co proklamují, trochu zkreslenou představu.

Ve skutečnosti často spíše chtějí být ne rovné, ale rovnější.

Pokud bychom totiž chtěly být opravdu objektivní a pokud by se měly zásady proklamované feministickými bojovnicemi prosadit, pak bychom všechno musely tak trochu přehodnotit, protože jinak by to nebyla rovnoprávnost.

Opravdu chceme vymazat rozdíly?

Rovné podmínky v zaměstnání?

Dobře, ale také zrušit úlevy při tělesně namáhavé práci.

Stejné postavení ve společnosti?

Fajn, ale nehněvat se: za nedostatek úcty, neotevřené dveře, absenci gentlemanského přístupu, násilí (když se dva chlapi poperou, je to mezi chlapy, ale ženu ani květinou…) 

Jak potom u soudu při svěřování dětí do péče chtít, aby se přihlíželo především k matce?

Muži by pak logicky ženy nectili.

Taky proč?

Svět by, když to trochu nadnesu, byl pak buďto plný feministek a šovinistů, nebo a to je stejně ošklivá představa, existovalo by pocitově jedno pohlaví jen s rozdílnými tělesnými znaky a proporcemi.

A láska? Opora? Něha? Obdiv?

K čemu líčidla? Vůně? Účesy? Svádění?

Děkuju, nechci.

Vůbec mi nevadí, že jsem slabší, a nechci fárat do dolů!

Umíte si představit, že by se k vám muž nechoval jako ke slabšímu pohlaví a nepřistupoval k vám jako ke zranitelnější a křehčí bytosti zasluhující ochranu a pomoc?

Já ne.

Neuzvednu pytel cementu (vážím míň než on) a nechtěla bych se cítit jako srab, když se nezapojím do bitky na obranu napadeného kamaráda.

Chci mít vedle sebe někoho, kdo mi pomůže, vyslechne, kdo si mě bude vážit, a nemyslím si, že stačím na všechno. A už vůbec nechci, aby si to někdo myslel a choval se ke mně tak.

Nechci fárat do dolů a nechci do války.

Potěší mě, když muž pochválí mé jídlo, péči, starostlivost, nebo se automaticky staví v nebezpečí přede mě.

Nechci jít s „bejsbolkou“ do kůlny, protože tam něco šramotilo.

Cítím rozdíl a nevadí mi to.

Než společnost jednoho univerzálního pohlaví, to raději vzájemné pochopení a ohled.

To ovšem není o rovnosti, ale o úctě.

Nechtějme se vyrovnat mužům, protože jimi nejsme.

Neberme termín „slabší pohlaví“ jako handicap, ale jako důvod ochrany toho, co je jediným možným předpokladem existence „silnějšího pohlaví“.

Vyžadujme úctu a ohled, nikoli vymazání rozdílu.

Buďme hrdé, že jim dokážeme uvařit, pohladit, ošetřit, povzbudit, motivovat i dráždit jejich fantazii.

Nechme si to, co nemají.

Chtějme to, co je přirozené.

Protože jsou to přece zase oni, kdo automaticky a ochotně zůstává, když se jako první v případě ohrožení odvážejí do bezpečí ženy a děti.

Nejsme jako oni.

Nechme jim důvod nosit nám květiny.

Vykašleme se na feminismus.

Ano, žena je krásný tvor, bezesporu nesmírně statečný a mnohdy nadlidsky silný po té duchovní rovině.

Ano, žena má ve skutečnosti nižší práh bolesti, protože příroda to tak potřebovala.

Ano, žena je synonymem krásy, mateřství, zachování života, péče, něhy, touhy, vzrušení, lásky.

To neznamená, že je to důvod pohrdat muži, nebo se jim dokonce chtít podobat.

Byl by to jednak degradující model pro nás samé, a jednak EXTRÉM.

Feministka, není nic jiného, než šovinista naruby.

Pánové, prchat, od projevů feminismu!!

Dámy, prchat od projevů šovinismu.

Kolik mužů má skutečně rádo ženy?

Který chlap obdivuje doopravdy ženské vlastnosti, postoj, cítění a roztomilé chyby, kterých se dopouštíme pro svůj odlišný přístup?

Ve skutečnosti velice málo.

To ale ještě není šovinismus.

Pro nás postačí, když skutečného šovinistu, tedy opak feministky, budeme umět zavčasu rozeznat a zavčasu prchnout.

Prvním a hlavním znakem je pohrdání.

A to od gentlemanského přístupu, když muž vidí, že má žena problém a ochotně pomůže, skutečně poznáme.

Předně se zaměřte na pár zásadních projevů.

To, že vám ve společnosti podrží dveře a do restaurace vstupuje první, fakt neznamená, že to není šovinista!!

Všimněte si, jak se chová, když to nikdo nevidí.

Neverbálně.

Podrží větev, když jdete lesem tak dlouho, dokud si není jistý, že vás nešvihne, nebo jde jako buldozer?

Sehne se automaticky, pokud vám něco spadne, aby vám to podal i doma, nebo stojí jako sloup a nechá vás odložit všechno, co máte v ruce a ohnout se?

Poslechne si váš „holčičí“ model, i kdyby byl sebebanálnější, protože vás to trápí, (nebo rozesmálo) i když jste spolu sami, nebo obrátí oči, či se na vás dívá jako na nějaké blboučké zvířátko, případně dá neverbálně najevo, že ho „těmi kravinami“ rušíte?

Směje se vašim vtipům, nebo tomu, čím jste měla v úmyslu pobavit, nebo je schopen se srdečně zasmát jen tehdy, když téměř to stejné pronese nebo udělá jeho kamarád?

Co udělá, když se něčeho bojíte, čeho se on nebojí? (pavouk, bouřka, myš, cokoli i to nejiracionálnější). Tady není podstatné, zdali důvod strachu je skutečně vážný, ale fakt, že máte strach a co on v tu chvíli vnitřně cítí vůči vám.

Jak reaguje, když vás zajímá mužské téma, nebo se snažíte sama něco opravit?

Verbálně.

Bacha, i zdánlivě žertovné řeči, jdou z nitra člověka, a co je otočeno do nadsázky a humoru může být víc pravda, než si myslíte.

„Je to jenom ženská“ hovoří samo za sebe. Ono JENOM má obrovský význam. On to tak cítí!

„Co kdy ženská udělá dobře“? – můžete si být jistá. Že z jeho pohledu maximálně uvaří, vytře schody, uklidí fusekle a umí dát nohy od sebe.

„Co ZASE nechápeš?“ a k tomu možná takový ten výraz, který je poplatný pohledu na prvoka, co se montuje mezi savce. Tady lze vysledovat, jakou hodnotu vám podvědomě dává. Stojíte mu za to, aby vám něco vysvětlil? Máte z jeho pohledu na to, abyste chápala to, co on? Není to o tom, jestli to skutečně pochopíte, ale jestli to vůbec zkusí.

„To nemá smysl, to NIKDY nepochopíš“ a podobné nuance v reakci na to, když napoprvé nejste v chápání úspěšná, nejsou nic jiného, než jinými slovy: „myslím, že jsi blbá jak patník, tak se nemontuj mezi inteligenty“. Nejmenovala jsem věty typu: „seš hloupá, nebo to děláš schválně?“ a podobně. Ano, myslí si, že jste blbá a on je chytrý.

Jsou to někdy i maličkosti, ale podceňovat bychom je neměly.

Se svými kamarádkami „kdákáte“, nebo řešíte holčičí téma?

„Plkáte, melete, plácáte, pindáte“ nebo vám „ne úplně rozumí, o čem teď zrovna mluvíte?“

„Už zase řvete, bulíte, jste hysterická“, nebo je to „proč pláčeš?“ Totiž, i to nejproblematičtější pro muže, jako je ženský pláč, to jak se k téhle vlastnosti staví, ukazuje, zdali to chápe jako přirozenou součást ženské bytosti, nebo projev nižšího tvora. I muž někdy pláče. Jde o tom, jestli má dojem, že pláč u muže je projev emoce, zatímco u ženy cosi otravného a NEDŮLEŽITÉHO.

Pokud vás často zesměšňuje, pokud se tváří otráveně, když s ním chcete řešit třeba potíže s kamarádkou, pokud bagatelizuje vaše problémy a o svých říká že „byste tomu stejně nerozuměla“, pokud vám není ochoten říct, co je s autem i tehdy, když ví, že stejně nevíte, kde je převodovka (měl by se vám pokusit vysvětlit funkci převodovky), pokud má dojem, že byste se měla (a ostatní ženy také) „držet vařečky“) … patrně vaše pohlaví pokládá za podřadné. (a teď fakt nemyslím pohlaví po tělesné rovině, i když ono to taky nebude slavné – prostě otvor)

Vaše místo v jeho životě začíná u plotny a končí v posteli.

Vaše pocity a vnitřní život ho nezajímají.

Nepokládá je za důležité. Vaše osobnost je mu ukradená.

Nepokusí se vás pochopit a nebude vás ani tolerovat.

Nebude vás ani chválit, nebude si vás vážit, (jak by mohl) ani motivovat, ani chránit, ani ctít a ve finále, věřte nebo ne, ani milovat.

No a nakonec jsem si nechala nejtvrdší modely.

„Nemontuj se do toho, když se baví chlapi“ divily byste se, kolik žen si tohle nechá ve společnosti líbit!

Číšník: „a co si dá dáma?“ „Hehe, která?“ Tohle není vtip, i kdyby se ostatní mohli potrhat. Potrhat se budou moci zase jen ti, kteří opravdu přemýšlí tak, jako on. Ostatní to budou brát jako trapné. A vy byste měla také.

Šovinista nikdy nemůže být dobrý partner. Takový člověk vám nedá hodnotu, protože ji necítí.

To byste musela být chlap.

Vždycky budete v jeho očích něco podřadného.

Možná zvířátko, se kterým si pohraje, když má zrovna náladu, (vaše nálady nejsou jeho starost od toho máte stejně slepicoidní kamarádky) nebo věc k použití, cosi nižšího a bude se k vám podle toho také chovat.

A bude o vás v tomto duchu také mluvit.

Slepice, nabíječka, stará, roštěnka…

Muž nutně nemusí být tím, kdo má skutečně ženy rád (takovým mužem byl myslím třeba pan doktor Švejcar), ale minimálně by měl mít k ženě takový přístup, jaký má skutečný, dobrý chlap.

Když to shrnu tak, jak to chápu já, pak feministka pokládá svou vlastní ženskost za handicap a šovinista je svým vlastním chlapstvím handicapován.

Být schopen projevit úctu k druhému, začíná a končí u míry úcty k sobě samému.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]