Uráží vás? Snižuje a ztrapňuje? Je to jeho problém, ne váš!

Určitě to znáte. Může jít o kolegu v práci, a dokonce i o kamaráda. Může jít bohužel i o partnera. Srážet, ztrapnit, bezdůvodně snížit vaši hodnotu ve společnosti může kdokoli. Proč? Protože chce sobě přidat, co je v ten moment vaše…

Společnost se právě už hodinu baví díky vám.

Všichni se smějí, nebo jsou zaujatí tím, co jim vyprávíte. Prostě máte svůj den a padá z vás jedna perla za druhou. Je vám dobře, protože kdo by někdy nechtěl zazářit, pobavit druhé, být ve středu. „Ještě povídej!“ ozývá se…

Najednou se ozve jeden člověk, zpravidla půjde bohužel o někoho, koho dobře znáte, a může to být i partner. Najednou ta osoba řekne něco, co je jako jedový šíp, jehož cílem jste vy.

Nechápete.

Proč to udělal, proč vás takhle shodil? Proč ten jed zabalený často do něčeho zdánlivě naprosto nevinného?

Proč?

Protože prostě v ten moment chtěl vaši hodnotu, kterou vám společnost po zásluze dala. Je to stejné, jako když hladový ukradne kus chleba, přičemž u hladového jde ale o život. Vy máte v ten moment něco, co on nemá. A on to chce.

Řeknete si, proč tedy jednoduše nepřevezme štafetu a nebaví ostatní chvíli on? Rádi mu ustoupíte a dáte třeba panáka…

Proč?

Z jeho pohledu na to nemá. Nebyl by tak dobrý, respektive nevěří, že by byl.

Jak se tomu říká? Komplex

Všimněte si, že tento člověk to patrně neudělal poprvé. A nejen vám. Přesto se může jednat o člověka, kterého máte v zásadě rádi. Jinak je hodný, ochotný a rád pomůže. Jasně, protože ve chvíli, kdy tento člověk pomůže, je to on, kdo je v čele. To jeho potřebují.

Ale upřímně, kolikrát tento člověk někoho ocenil?

Kolikrát dal někomu hodnotu tím, že obdivoval veřejně něco, co dělá? Není to tak trochu o tom, že více mluví o nedostatcích ostatních, než o jejich přednostech?

Cítit vlastní cenu, dát si ji zcela spravedlivě, mít hodnotu a být o ní přesvědčen, vědět, kde zaostávám, a přesto s tím být v souladu, není žádná legrace. Být spravedlivý k sobě a přijmout vlastní bytost popravdě, mít se rád, to neumí každý.

Pokud je to partner, prchejte!

Řeknete teď možná: „No tak s takovým člověkem bych přece nežila.“ No tak já vám říkám, že možná žila. On totiž bude přímo miláček, pokud něco potřebujete, jste v nesnázích, potýkáte se s problémy, kde očekáváte pomoc, jste slabá.

Bude ochotný, pomůže do maxima, podpoří, udělá, zařídí… opravdová zkouška přijde v momentě, když se věc u vás obrátí. Když najednou přijde úspěch, povýšení, dokončené studium, ocenění vaší práce, veřejná pochvala a vavříny.

Když vám najednou společnost poklepává na ramena a vy očekáváte, že největší radost s vámi bude sdílet právě on.

Jestli v ten moment změní svou tvář, jestli vás najednou začne kritizovat a srážet či snižovat vaše schopnosti, nejlépe před těmi, kdo vás oceňují – utečte!

Protože může být i hůř.

Už nebudete ta bezmocná, která je odkázána na jeho pomoc. Jste konkurence. Stín, ve kterém se on najednou ztrácí. Čím víc zazáříte, tím větší tmu vrhnete na něho.

Co udělá?

Bude vás zhasínat

Přesně tenhle model jsem zaznamenala u kamarádky, která se vydrápala z dost problematické rodiny až na světlo společnosti.

Sledovat její náročný postup až k diplomu, nakonec i vlastní praxi a přednáškám, bylo nádherné.

Smutný byl pohled na jejího druha, který ji vytáhl z denního stacionáře, podpořil, opatroval, pomáhal, a pak její úspěch ocenil tím, že ji v naší společnosti po dvou panácích shazoval, zesměšňoval, strhal její úspěch i snahu, a nakonec ji zmlátil tak, že má náhradní zuby.

Ne, není s ním, ale trvalo jí to poměrně dost dlouho.

Pořád měla pocit, že mu musí být vděčná.

Také to denně poslouchala.

Dnes má jiného partnera.

Že je tento člověk v pořádku, je evidentní. Sice už nechodí na její přednášky jako zkraje, také má vlastní práci a dobrou, ale když s ním mluvíte bez její přítomnosti, praví „Jsem na Alenu strašlivě hrdý. Je to schopná holka. Nevím, jestli bych na jejím místě byl tak silný. Vážím si jí.“

Po jejím debutu v angličtině a nabitém sálu jí dal květiny a před dvaceti lidmi ji vyzvedl do výšky se slovy: „Mám nejlepší ženu na světě!“

Odborně se tomu říká „komplex vícecennosti“.

Jeho kořen je pokaždé v rozvinutém komplexu méněcennosti. Ten má dvojí základní tvář. Buďto je člověk strádající nedostatkem vlastní hodnoty uzavřený, ve společnosti bázlivý a trpí, pokud je ve větší skupině lidí, neboť se domnívá, že záhy selže, nebo, a to je horší, používá druhé lidi jako prostředek k dosažení hodnoty.

Nedůvěra ve vlastní schopnost upoutat a být platnou součástí celku, malé sebevědomí se v zásadě nedá léčit, protože to není nemoc.

Je to vlastnost.

Je dána té bytosti a dost často může jít o důsledek špatného zacházení s takovým jedincem v dětství.

Drtivá většina těch, kteří později ublíží druhému člověku, je právě z řad těchto lidí. Teď ale mluvím o již klinických případech.

Za sebe radím, do vztahu člověkem, který jeví známky narušeného sebevědomí či komplexu, se nepouštějte.

Váš sebemenší úspěch totiž vyhodnotí jako ohrožení jeho samotného.

Sebemenší kritiku nezvládne, a místo zamyšlení přejde v protiútok.

Pohledem kolem sebe s smutkem zjistíme, jak velké množství lidí žije tento život. A je ještě smutnější, že jejich první otázka bude: „Co dělám špatně, že se mu nedokážu zavděčit, že mě nebere jako rovnou?“.

Těžko vysvětlovat, že vina je zcela jinde, když je třikrát v týdnu přesvědčována o opaku.

Michaela

[sexy_author_bio]