Promiň, nejsi můj typ…

Včerejší diskuze u seznamky mě bavila stejně, jako vás, a tak ještě u tématu seznamování na inzeráty zůstanu. Tentokrát, aby chlapi neřekli, že jsme potvory, vystřelím i do vlastní řady. Ostatně můj dědeček, moudrý a krásný muž, chlap, gentleman ( už se nerodí takoví) říkával, že jen ten má právo tropit si žerty z druhých, kdo je ochoten i vlastní osobu žertu vystavit. A je to fakt…

Jak jsme se tak probíraly včera těmi příšernými zkušenostmi z prvních rande naslepo, může to nestrannému pozorovateli mužského pohlaví připadat, že jsme to byly pokaždé my, kdo někoho odmítl.

Za mě tedy, ne pokaždé. To bych byla pěkně nadutá, kdybych se nepřiznala.

Byl to ornitolog.

Prostě zkoumal ptáky a já mám ptáky ráda od mala. Navíc byl pěkný, měl hezký projev písemný a po prvním setkání i mluvený.

Zaujatě jsem naslouchala všemu, co vyprávěl, a byla ráda, že nemusím sama mluvit, protože ono to tak většinou bývá, že víc mluví žena.

I se to od ní tak nějak očekává a to je člověk znavený, co má pořád vymýšlet, aby řeč nestála.

Hlavně ať řeč nestojí!!

Nevím, proč máme někde zakódováno, že jakmile je chvíli ticho, je to obrovský průšvih a je třeba ho něčím hned zaplnit, což je mimochodem šílené, protože to pak vypadá, jako křeč…prostě katastrofa a je lepší ta chvilka ticha.

Třeba jí vyplnit milým úsměvem … nebo tak něco, než se tupě zeptat, „Je to dobrý, to pivo?“.

No tenhle ornitolog tak poutavě vyprávěl, že jsem prakticky dvě hodiny mlčela.

Cestou domů jsem si říkala: Jo, jo, jo !!!  Je úchvatnej, je zajímavej, je to ptákomilec, inteligentní, vtipný, sečtělý, zcestovalý, nelezl po mě hned z první, neměl oplzlý řeči, dýžko nechal, dveře mi podržel….toho ano, ano, ano!

Asi do tří hodin do rána jsem hypnotizovala e-mail a otevřela jsem tu schránku tolikrát, že jsem pomalu oddělala myš, a ono nic.

Dospěla jsem domýšlivě k přesvědčení, že si třeba omylem vymazal mou adresu a teď je celý nešťastný, nebo že mu zkolaboval počítač a jak ho nechal opravit, celý mu ho vyčistili od historie….a že tedy musím situaci zachránit sama a našemu společnému štěstí pomoci.

Napsala jsem mu cosi o tom, že to byl pěkný večer.

Odepsal ihned.

„Promiň, hledej dál, nejsi můj typ“

Néééé!

Do háje! Měla jsem snad poletovat jako racek, klovnout vrchního do prstu, stavět hnízdo, snést vejce … nebo co se mu nelíbí?!

Napsala jsem něco tupého jako „jasně, v pohodě, hodně štěstí“, prostě jsem byla slušná a chápavá.

Ve skutečnosti zklamaná a prostě odmítnutá.

Moje ego se scvrklo na mikročástici.

Popravdě mě to tak zdrblo, že jsem seznamování nechala asi na měsíc.

Ale déle mi to nevydrželo.

Člověk, ačkoli třeba já jsem celkem samotář, potřebuje lásku, potřebuje pozornost, potřebuje být tu pro někoho, kdo ho má rád, potřebuje mít někoho rád, někoho se dotýkat, potřebuje cítit dotek, vidět úsměv, říct někomu dobré ráno a slyšet něco pěkného.

Alespoň jednou za týden.

O tom žádná, v tom jsme všichni stejní a samota není to samé jako osamění.

Zpravidla až když je člověk osamělý, dojde mu, jak moc to každodenní prázdno bolí v duši. Jak člověk nenávidí romantické filmy a už jen pohled na líbající se dvojici mu cupuje srdce jako pitbul kus hadru.

V pudu sebezáchovy svého citového vnitřního prostoru jsem se na seznamku jukla znova.

Našla jsem docela sympaťáka a napsala mu.

Byl stejně starý jako já, blonďák a písemně super.

Dohodli jsme se, že se sejdeme v Repre.

Byla jsem tam první a sedla si, protože mi přijde dětinské bát se, aby si jako někdo něco nemyslel a korzovat kolem bloku, abych dodržela tu dámskou pěti až desetiminutovku.

No co, jsem upřímná a taky jsem dochvilná.

On byl úplně přesný.

Měl brýle, což na fotografii zatajil, ale mě to nevadilo. Zabýval se nějakými statistikami pro nějaký výzkumný ústav.

Povídali jsme si, tentokrát jsem taky mluvila, ale mluvení bylo na obou stranách vyrovnané.

Pak jsme se šli projít a u Prašné brány jsme stáli a povídali a já se opřela o zábradlí.

Opřel se vedle mě a přibližoval se.

Ani nevím, že jsem to dělala, ale asi ano, když najednou řekl… „hele, tady už je konec toho klandru, takže dej bacha, ať při tom odtahování ode mě nespadneš do silnice“.

Podívala jsem se na něho asi vytřeštěně, protože fakt nevím, že bych se posunovala od něho tak hodně, ačkoli si uvědomuji a přiznávám, že jsem stydlivá.

Koktala jsem něco v tom smyslu, že jsem to tak nemyslela, že to asi bylo nějak automaticky…

Usmíval se a tak mi přišlo, že to je vyřešené a že prostě bude vědět, že mu hnedka nedám, že to bude trochu fuška, než se roztetelím.

Ale fakt se mi strašně líbil.

Dokonce jsem mu na rozloučenou dala i pusu, jo, na tvář, ale dala.

Zprávu jsem měla v poště dřív, než jsem dojela domů.

Napsal mi, že z toho nic nebude, že jsem, „nevyspělá, moc hubená, moc malá“, a že „si na tý refýži připadal jak pedofil, co chce zprznit školačku“.

JAKO PEDOFIL!!???

Jsem plnoletá! Už dlouho! Smím na filmy s hvězdičkou a ani občanku po mě naposledy nechtěli, mám dvojky a od dvaceti se holím v podpaží!!!

Po tomhle výlevu jsem stála hodinu nahá u zrcadla a dokola opakovala „pedofil??“…

Připadala jsem si jako ošklivý chlapeček a přemýšlela o plastice úplně všeho.

A pro jistotu i změně pohlaví.

Tenhle vědec měl za následek to, že jsem o dva dny později na obyčejné kafe s kamarádem vyrazila s radikální změnou image.

Koupila jsem si rudou rtěnku, prodlužovací řasenku a linky jsem si udělala jako Kleopatra.

Klopýtala jsem do pivovaru ve Vodičkové na podpatcích, ve kterých neumím ani stát, natožpak chodit.

Napřed si mě nevšiml.

Pak se na mě podíval, vyvalil oči a pravil: „Prokristapána, cos to provedla, vypadáš jako vzteklej náčelník Apačů na chůdách. Kdo ti tohle poradil??“

„Kdo?? Pedofil!!“, vyrazila jsem ze sebe a následně jsem si několik dlouhých minut rozmatlávala nánosy řasenky a linek po tvářích slzama tak mocně, až jsem se průběžně změnila z „dospělé sexy dámy“ v obraz od Picassa, co se ani jemu nelíbil.

Michal se pak omlouval, že to tak nemyslel, že je prostě na mě zvyklý jinak, že jsem pěkná, že nemám nic měnit kvůli debilovi, že „co je malý, to je hezký“ … prostě řekl tehdy spoustu milých slov a já bulela a bulela.

„Nechám se předělat na chlapa a bude pokoj“

„Hmm to to vylepšíš. To jako abys přitahovala pedofilní homosexuály, jo? Nebul, dej si panáka a buď happy“.

„Hmmm. S těma Apačema jsi měl pravdu. Skončím jako poslední mohykán“

Tehdy jsem se v tom pivovaru opila.

Dovlekl mě domů.

Šla jsem ven bosa, taxikářovi jsem blábolila nesmysly o indiánských týpí, o eskymáckých ženách a pak jsem se ho zeptala, jestli si mě nechce vzít.

Michalovi jsem cestou oslintala oba rukávy a znehodnotila triko černou barvou a nakonec jsem mu řekla, že je jedinej hodnej pedofil v mém okolí a že mě nemůže teď nechat o samotě, jinak si tu plastiku udělám do rána sama.

Spal na pohovce.

Já na záchodě.

Dodnes si mě kvůli Apačovi a pedofilovi dobírá.

No, to jenom aby to nevypadalo, že jenom my holky říkáme „Ne“.

Nakonec se stejně každý z nás zamiluje. Každý nakonec najde toho pravého, tu pravou.

Dříve či později. 

Naštěstí to na světě tak chodí. 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]