Proč rok 2012 likviduje vztahy?

Nemohu operovat statistickými čísly. Mám jen vlastní zkušenost za více, než 12 let, co ke mně lidé chodí se svými problémy na karty. Upřímně a zodpovědně – takový průvan ve vztazích si za tu dobu v takovém měřítku, a v tak krátké době prostě nepamatuji!

Dlouho jsem přemýšlela, jestli se vám mám s tímhle vůbec svěřovat, protože to vlastně nemám ničím odborným podložené.

Protože je to jenom moje pozorování a následně i moje vlastní vysvětlení.

Samozřejmě vám nepředkládám následující řádky jako nějaké dogma.

Každý den mám před sebou díky kartám minimálně tři různé lidské osudy.

A každý den se mění jen jména a věk.

Jinak už bych mohla vyslovit vždy první jejich slova za ně.

Rozcházíme se.

Rok 2012 doslova likviduje vztahy.

Lidé ukončují soužití po 31, po 26, 22, 12, 19 letech!

Samozřejmě, že i dříve za mnou chodili lidé, kterým se rozpadal vztah, oni se ho snažili udržet, nebo naopak sami přemýšleli, že od partnera odejdou.

Nikdy to ale nebylo v jednom týdnu to stejné ve více, než v devíti případech.

To se vážně a zodpovědně děje až poslední, zhruba rok a půl.

Už nad tím přemýšlím hrozně dlouho.

Co se děje s lidmi, že se opouštějí po mnoha a mnoha letech, tak náhle a rychle?

Lze zřetelně pozorovat, jak jsou lidé najednou v mnoha věcech jakoby na konci.

Ocitají se na nějakých vlastních soukromých rozcestích, kde se zastavují a s pocitem jakéhosi vakua přemýšlí, co dál.

Jakoby měli dojem, že je třeba utřídit si, co chtějí s sebou vzít, a co na tom místě, kde jsou, prostě odložit.

Mám dojem, že každý jeden člověk, kterému vykládám, ale i z mého okolí a rodiny, jakoby vyprazdňuje jakousi svoji pomyslnou náruč, aby si jednak odlehčil a také proto, aby v ní měl místo.

Jakoby cesty, po kterých jsme doposavad šli, najednou pro mnoho z nás ztrácely význam, nebo se ztrácely vůbec.

Jedna paní to dokonce dnes u mě i vyslovila.

Pravila: „Víte, já ani nevím, co vlastně teď dál od života chci, já jen vím, že to není to, co jsem doposud dělala a žila. A ani člověk, se kterým jsem, už se mnou nemůže dál jít. Je přede mnou něco, co je tak nové, že se k tomu musím nově a v novém postavit.“ 

Na mou otázku, co to je, konkrétně odpovědět nedokázala.

„Nevím, a proto jsem tady. Jen mám pořád pocit, že to není špatné, že je to důležité, a že to nesmím zvorat“, vysvětlila.

Když jsem se jí ptala, proč už nechce být s mužem, se kterým je 19 roků, řekla, že si je jistá, že k ní už dál nepatří.

Nic nového, ale denně mám naproti sobě dva tři takové lidi!

A to už pro mě nové je.

Už se ani nedivím.

Napadá mě jen jedno jediné.

Nejenom tahle Země a dění kolem ní a na ní, nejenom státy a společnost, ale také každý z nás, stojí na nějakém konci a začátku zároveň.

A to se promítá jak do klimatu, tak do života celých kontinentů, společenství a nakonec i do nás samotných.

Konec a začátek jednoduše prostupuje úplně vším.

Od okolního vesmíru, až nejmenšímu detailu všeho, co je na Zemi. K lidskému vědomí.

Mění se možná naprosto všechno na všech úrovních.

Měníme se my.

Naše myšlení, priority, názory, hodnotový systém, zájmy, potřeby, pocity…

Na úrovní hmotné je to naše tělo, které ač nemění tvar, vnímá.

Je zatížené.

Na úrovni myšlenkové pak jsou to předně naše priority a zájmy.

Jestli je něco pravdy na myšlence, kterou jsem prvně četla zhruba někdy před deseti lety, že se lidem kolem roku 2012 v souvislosti se změnami ve vesmíru začne rozšiřovat vědomí?

Myslím, že ANO.

Pokud mi slova v tom článku tehdy připadala přitažená za vlasy, pokud jsem se shovívavě usmívala tomu, že : proud vesmírné energie, způsobený kosmickým přílivem vyššího principu a vstup do jiné dimenze duchovní,  způsobí v prvotní fázi v lidském vědomí chaos…pak dnes jsem opatrnější.

Vstup do jiné dimenze?

Přijde vám to jako moc velká utopie?

Ale kolik z toho, co se dnes děje, nad čím přemýšlíte, co vidíte kolem sebe…byste, před řekněme patnácti lety, pokládali za reálné?

Připouštěli jste si souvislosti tehdy tak, jako dnes?

Napadaly vás myšlenky, jakými se dnes běžně zabýváte?

Pokládali byste je tehdy dokonce na normální?

Povídali jste si mezi sebou o duchovních tématech tak běžně a tak často?

Shodli jste se tehdy s tolika lidmi na tom, že „se něco děje“?

Troufám si říci, že kdyby nás tehdy najednou přepadly myšlenky a témata, kterými se dnes naprosto běžně zabýváme, a které pokládáme za součást svého já, nechali bychom se dobrovolně hospitalizovat. Pokud by to neudělal obratem někdo z našeho okolí, které by nám nerozumělo.

Dnes ale rozumí.

A my sobě také rozumíme.

Každý z nás se vnitřně připravuje na změnu, která vlastně už probíhá.

Tak, jako se mění všechno klem nás, mění se naše vnitřní uspořádání.

Hodnoty, potřeby.

To proto hodně lidí jaksi podvědomě čistí vlastní prostor.

Děláme něčemu místo.

A kdesi hluboko víme, že ne všechno má pro to, co budeme následně žít a prožívat, ještě význam.

Lived – odžito.

Lidská podstata v novém kabátě.

A z kapes toho starého prostě přendáme jenom to opravdu důležité.

To, co nás obohatí.

Toho ostatního se jednoduše zbavíme.

Vždyť Země dělá totéž.

Michaela

[sexy_author_bio]