Koukáme, nebo čicháme?

Vědecké závěry říkají, že člověk, se řídí prioritně hlavně zrakem. Věříme, tomu, co vidíme víc, než slyšíme a podobně. Prvotní doklad existence čehokoli hledáme ve vizuálním vjemu. Ano. Ovšem při tom všem koukání si vůbec neuvědomujeme, že hned v závěsu za očima a mnohdy dokonce před nimi je čich. To je totiž důvod, proč jsme schopni se zamilovat do někoho, kdo se nám vlastně nelíbí. On nám ale voní!!

V souvislosti s milovaným člověkem, nebo objektem své touhy, mluvíme téměř stejně často o tom, co je vidět, jako popisujeme co je cítit.

On mi voní. Kolikrát jsme už tohle řekly?

Nemyslíme tím ovšem jeho drahou kolínskou, i když logicky je pěkné, když muž přiměřeně používá něco kvalitního po holení, ale vůni jeho těla. Říká se tomu pižmo, ale já to slovo nemám ráda. Nějak ve mně evokuje představu něčeho smradlavého.

Lepší je vůně člověka.

Někdo je třeba plešatý, má velký nos a vlastně celý tak trochu vypadá jako dietní párek a my máme například při tanci dojem, že když zavřeme oči, je nám pěkně.

Že nás dokonce vzrušuje.

Chlapi to mají taky, ačkoli si zlomyslně myslím, že tam by po zavření očí při tanci skoro převážil vjem hmatový a náš vypouklý hrudník na jeho … v mém případě a mé výšce, většinou poklopci.

Je zajímavé a jistě mi dáte za pravdu, že existuje hodně mužů, kteří by se nám očima líbili a při bližším kontaktu to prostě nejde.

A naopak.

A to zdaleka není všechno.

Nebudete tomu možná věřit, ale my, lidé, obecně se domnívající, že máme ze všech tvorů čich nejméně kvalitní, rozeznáme a jsme schopni odlišit zhruba JEDEN BILION pachů!!

Čicháme ke všemu.

K jídlu, než ho začneme jíst, k prádlu, květinám, nápojům, předmětům, mastičkám, šamponům, zvířatům, lidem…řídíme se čichem mnohem časteji, než si uvědomujeme.

Něco na tom je.

Normálně běžně, aniž bych nad tím nějak uvažovala, jsem při skládání prádla automaticky čichala ke svrškům, které jsem nemohla hned identifikovat, protože pach členů rodiny prostě poznám.

Rozeznám, jak voní každá z mých dcer a poznám tričko svého přítele. Bezpečně.

A poznám stále věci svojí mámy, táty i bráchy nebo ségry, i když už zrovna jim prádlo netřídím.

Malé miminko, které nevidí pozná po čichu svou mámu. Naprosto neomylně!

Podle pokusu, který udělali vědci v Kanadě, je člověk na tom s čichem mnohem lépe a mnohem více ho využívá, než se doposud myslelo.

Je to hlavně proto, že čich využíváme více podvědomě, zatímco zrak na úrovni vědomí.

To nás odlišuje od psů například, kteří to dělají opačně.

Kanadští vědci vzali 26 lidí, kterým do místnosti dovedli rodinného příslušníka.

Nevolili jednoho, ale namíchali to.

Někomu dovedli maminku, někomu tatínka, jinému sourozence, partnera dítě a tak dále.

Oni o nich nevěděli a neviděli je, protože o zrak je (dočasně logicky) vědci připravili.

Všech 26 testovaných osob obou pohlaví a různého věku, si svého člověka poznalo.

Bez koukání.

Zajímavé, že?

Vím, že to víte, že neříkám nic objevného, když se nad tím člověk zamyslí.

Ale kolikrát jste se nad tím fakt zamysleli?

Není špatné si uvědomit to, co si vlastně neuvědomujeme.

Proč asi tolik lidí po rozchodu chodí čuchat k tričku milovaného člověka možná častěji, než civět na jeho fotku?

Je to silnější.

A hlavně, a tím jsem to chtěla zakončit, je to v oblasti lásky a přitažlivosti velice podstatné, doslova určující, ale taky individuální.

Pro někoho je váš partner třeba děsný smraďoch.

Vám ale jeho obnošené tričko prostě voní.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]