Váš příběh: Nenapadlo by mě, že by mi to mohlo stát…

Do redakce dorazil e-mail od jedné z vás. Protože jde o problém zdravotní, může být její problém menší o vaši podporu. Nakonec, víc hlav víc ví a případná něčí zkušenost může být pro autorku příběhu velice cenná:

Dobrý den milá redakce, o vaší stránce jsem se dozvěděla nedávno a moc se mě líbí. Píšete velmi zajímavé články. Já bych pro vás měla jeden návrh na článek o obsedantně kompulzivní poruše. Je to psychická nemoc. Já osobně jí trpím a léčím se z ní. Je mě 22 let a nikdy by mě nenapadlo, že by se mě mohlo tohle stát.

Jak jsem zjistila, tak tato nemoc trápí dost lidí a často ani nevědí co jim je, nebo se za to stydí.

Stáhla jsem vám z internetových stránek rychlé shrnutí, o co vlastně jde. 

Obsedantně kompulzivní porucha (OCD – Obsessive-compulsive disorder) patří k úzkostným poruchám a jde o poruchu chronickou.

Pacient má nutkání vykonávat určitý soubor činností, kompulze, které jsou také běžně nazývány rituály.

Člověk, který trpí obsedantně kompulzivní poruchou, bude mít pocit nesnesitelné úzkosti (např. že se jeho blízkým nebo jemu něco hrozného stane), dokud nevykoná kompulzi.

Tyto kompulze mohou být patrné navenek nebo se mohou odehrávat v mysli.

Začátek poruchy nastává většinou mezi 18. a 25. rokem.

Její průběh je dlouhodobý a po zhoršení do určitého stádia intenzita kolísá.

Nejčastější typy obsedantně kompulzivní poruchy jsou:

* Obsese bez zjevných kompulzí (10 %)

* Nadměrný strach ze špíny a infekce (50 %)

* Kontrolování (strach z opomenutí, které by ohrozilo je nebo jiné lidi) (30 %)

* Jiné kompulze (opakování slov, čísel, dotykové kompulze) (10 %)

Obsese je chorobně utkvělá představa, myšlenka.

Z medicínského hlediska jsou to nutkavé jevy, nejčastěji myšlenky, popudy k jednání apod., které bezdůvodně ovládají mysl pacienta, i když se je snaží potlačit.

Jsou automatické, časté, úzkostné, těžko kontrolovatelné.

Paradoxně čím více se pacient snaží přestat na určitou věc myslet, tím je myšlenka vtíravější (viz Nemyslete na slona).

Typickými obsesemi jsou strach, že pacient vážně onemocní, zraní se nebo ublíží sobě nebo ostatním. Přitom u lidí trpících obsesemi, které se týkají ublížení sobě nebo druhým, je daleko menší pravděpodobnost, že by to opravdu udělali než u průměrné osoby.

Kompulze je jednání, které osoba trpící OCD, obvykle opakovaně, vykonává, aby se zbavila obsese a úzkostí, kterou způsobuje.

Například u lidí, jejichž obsese se týkají bakterií nebo kontaminace, kompulze obvykle zahrnují opakované čištění a mytí nebo úzkostlivé vyhýbání se odpadkům a nepořádku.

Obvyklými kompulzemi jsou kromě nadměrného mytí a čistění také shromažďování věcí, opakované dotýkání se objektů, počítání, opakování slov a frází, urovnávání věcí… a další rituální chování, pomocí kterého se pacient zbavuje obsesivních myšlenek.

U mě šlo o hrozný strach ze smrti, z nemocí, z toho že se nakazím, něco kontaminovaného sním, nebo omylem vypiji desinfekci do záchodu, měla jsem hrozný strach z chemikálii a saponátů.

Prostě jsem nemohla normálně fungovat.

Skoro jsem nejedla a nepila, protože co kdyby s tím jídlem něco bylo. Nemohla jsem jako dřív uklízet se saponáty, v krámě jsem se saponátům vyhýbala obloukem, a když už jsem okolo nich prošla, tak mě chytl záchvat úzkosti.

Proto jsem si vytvořila různé rituály, které mě od těch úzkostí měli pomoct, jako třeba nekonečné umývání věcí, vyhození všech věcí co by mě mohli ohrožovat.

Vyházela jsem spoustu věcí zbytečně.

Přišla jsem si strašně divná, bylo mě trapně se o tom s někým podělit. Bála jsem se, co si o mě pomyslí.

Jak jsem se to snažila skrývat, tak se to čím dál tím víc zhoršovalo, až jsem nebyla schopná fungovat.

Měla jsem velké pocity úzkosti až mě z toho bylo špatně.

Jeden den jsem šla k lékaři, protože mě už vážně nebylo dobře a on se mě zeptal, jestli mě něco netrápí.

Neřekla jsem mu co, ale požádala jsem ho, aby mě napsal žádanku k psychologovi.

Druhý den jsem u lékaře byla znova a tentokrát už s brekem a celá roztřesená.

Řekla jsem mu, co mě trápí a hned mě ještě ten den poslal k psychiatrovi.

Tato věc se mě stala v srpnu.

Od té doby se léčím. Chodím k terapeutovi a psychiatrovi, mám pravidelná sezení, kde se o tom bavíme a beru léky.

Jsem vysokoškolačka a jsem v třetím ročníku.

Tato nemoc mě změnila.

Moje plány a školu si budu muset o rok prodloužit, protože něž jsem se s touto nemocí sžila, tak jsem se nemohla soustředit na nic. Byla jsem taky často pod léky, abych necítila úzkost.

Je důležité se o této nemoci bavit a nebát se, protože jinak to je jen horší.

Já jsem to začala řešit, protože jsem o tom viděla dokument a věděla jsem, že to může být ještě horší. Ráda bych pomohla i jiným lidem tím, že se o tom dozví a nebudou se bát to řešit a mluvit o tom.

S přáním hezkého dne, vaše čtenářka T.

[sexy_author_bio]

Text nebyl redakčně upraven.

Milá T. jsme moc rádi, že jste si vybrala magazín Popelky a děkujeme za pochvalu.

Myslíme si, že je velmi dobrý nápad se s problémem svěřit a také je prima, že věc řešíte takto záhy i s odborníky.

Jste velmi mladá, ale evidentně i  velmi silná.

Každý člověk má nějaké své soukromé tabu, nějaký problém, různě veliký, o kterém třeba nerad mluví. Přestože mnozí třeba nebudou tak konkrétní, může být Váš přístup a odvaha svěřit se, impulsem či morální podporou pro mnoho dalších a Vy to ani to nemusíte vědět.

Sdělený problém je menší.

Tady jste mezi přáteli a my Vám děkujeme za důvěru, kterou nezklameme.

Michaela a redakce