Pravda a mýty o klíšťatech

 „Fúúúj, , no fuj, éééé… já mám klíště!!!“ Fuj, fuj fuj….  Rychle s tím pryč? Ale jak..? Když si poslouží komár, tak budiž, když si poslouží i to hovado… dala bych snad dobrovolně i mravencům, ale klíště nééé.  Ale už si umím zachovat chladnou hlavu. Budiž mi omluvou nepříjemná zkušenost s nemocemi těmito zvířátky přenášenými a vůbec, nějak mi nedělá dobře pohled na jakéhokoliv cizopasníka, jež se mi zakousne – lhostejno kde a nejenže se nepustí, ale ještě se necudně drží.

Jak se dostane na místo určení?

Ještě před několika hodinami to zvíře muselo někde pohodlně sedět na trávě nebo kdekoliv jinde a čekat na svou kořist. Že jsem šla zrovna náhodou kolem a měla jsem tu smůlu, že jsem se mu líbila jako potenciální hostitel, s tím už nic nenadělám. Klíšťata oproti fámám a mýtům nevisí z větví a nepadají ze stromů, ale vyskytují se většinou ve vysoké trávě, ovšem pozor, i v té nízké a rozhodně pro jejich snadné uchycení nemusíte brousit lesy a stráně a neposečená luka, ale i krátký anglický trávníček může být jejich čekárnou na krveplnou oběť. Takže sedí, čeká, nožičky natažené kupředu, aby mohlo bleskurychle reagovat, a jde-li kolem něco „teplého k obědu“, neváhá a díky důmyslnému úchytnému systému se brzy nejen dostane, kam potřebuje, tedy do nějaké té teplé škvíry na kůži (podkolení jamky, podpaží, ňadra, intimní místa, třísla či vlasaté či chlupaté části těla), ale také se přisaje.

První letošní osobní zkušenost.

Nesvědí hned!

Není pravdou, že jakmile se klíště přisaje, nějak to bodne nebo to pak svědí, jako je tomu u komára. Klíště si místo znecitliví a slinami vypouští látku, která tomuto svědění nejprve zabraňuje. Tak se může pohodlně nachystat k hostině a svědění se může projevit až za více hodin po přisátí nebo až druhý den, kdy už kolem přichyceného klíštěte může být i malý červený flíček.

Když prevence nepomůže, vatový tampónek pomůže

Takže, jak jsme se chránili nebo nechránili proti klíšťatům je úplně jedno, protože teď je přisáté a je třeba ho odstranit. Jde to nejlépe hned, tedy maximálně pár hodin po přisátí, kdy ještě není klíště tak vpité a zakousnuté, drží jen lehce, mechanicky. Později už si kolem sacího ústrojí tvoří důmyslnou síť chemických látek, které vyndání ztěžují. Ale nevadí.  První věcí, kterou k vyndání potřebujeme je – vatový tampónek. Může být klidně i ten kosmetický.

Olej, chilli omáčka nebo slivovice?

Ani jedno! Klíště nezabíjíme olejem ani mýdlem ani čímkoliv dalším a to z jednoduchého důvodu. Umírající klíště totiž „vyzvrátí“ část vysátého obsahu zpět do hostitele a tím se zvyšuje riziko nákazy boreliózou nebo klíšťovou encefalitidou. Místo tedy jen potřeme desinfekcí,nejlépe jodovou.

Nekroutit, vyhladit!

Klíštětem nekroutíme ani po, ani proti směru hodinových ručiček, ani no nevytahujeme pinzetou, ale jen po něm přejíždíme vatovým tampónkem sem a tam jako bychom mu chtěli dokonale vyleštit zadeček. Dopřejeme si také trpělivost, celá procedura může trvat i pár minut. Posléze se klíště samo a dobrovolně pustí a většinou také bývá živé. Takže ho zlikvidujeme. Nešlapeme na něj, neohmatáváme ho, ale chováme se k němu jako k případnému infekčnímu materiálu. Tedy buď spálit nebo neprodyšně zabalit a vyhodit.

A sledovat místo činu

Místo potom opět vydesinfikujeme a sledujeme. Pokud se tvoří zarudlina, typické kolečko s bílým středem nebo modravá skvrna, vyhledáme lékaře.

Co jsem netušila a z čeho jsem lehce panikařila, je fakt, že místo po klíštěti není po komářím štípnutí a může velmi nepříjemně svědit ještě den či dva po vyndání klíštěte.

Pak už by se rána měla začít hojit.

Renata

[sexy_author_bio]