Míša (Finč): Zprávy z první urologické linie „Univerzální Omáčka Bulovka“

Na ORL, kam mě odeslal onen velice zkušený Ukrajinec, mající službu na pohotovosti po té, co jsem mu povyprávěla o tom, že mě bolí záda, jsem potkala velmi pohledného, mladého a naopak ochotného pana doktora. Mluvil k mé radosti česky a projevoval se jako opravdový lékař. Díky zkušenostem vyhodnotil, že angína to nebude. 

Poslal mě na neurologii, kde jsem měla pocit, že mi konečně pomůžou.

To potěší…

60 píchanců do zad? To nepoteší!

Po zlomení zad doktorem asi na dvaceti různých místech, vyndaného a zase zandaného těla z pánve a vykroucené hlavy dvakrát na obou stranách, jsem ještě dostala asi tak milión injekcí do zad.

Libovka, fakt!! Když jsem opouštěla úplně oslintané, posmrkané a slzami nasáknuté lehátko, prožila jsem pocit nirvány. Ovšem doktorovi a velmi milé, ale trochu bezcitné sestřičce jsem poděkovala.

Při příjezdu domů, jsem čekala uvolnění bolestí, ale bylo spíš hůř.
Teď mě ještě k tomu všemu začalo bolet dost nepřehlédnutelně v boku. Ale dostala jsem spousty prášků proti bolesti a na spaní, takže když jsem měla pocit, že jde na mě zimnice, tak jsem spolykala těchto pár zázračných pilulek a šla spát.

Jenže za dvě hodiny jsem byla už zase vzhůru a bylo mi o dost děsivěji, než před návštěvou v nemocnici.

Myslela jsem si, že je to nějaká reakce na opichy co jsem dostala a snažila jsem se zase usnout. Jenže to moc nešlo se zimnicí takovou, že jsem sebou škubala jako při nějakém záchvatu.

V neděli ráno, už jsem se vzbudila s horečkami.
Den jsem tak nějak přežila, i když se škubání ze zimnice s pár modřinami. Večer už horečky a bolesti v zádech a hlavy byly nesnesitelné. Takže opět pohotovost, ale na tu sobotní už jsem nechtěla.

Jely jsme tedy kousek od nás na polikliniku, kde mi zjistili ještě pár dalších negativ, které se paní doktorce nezdály. Napsala mi tedy spousty doporučení na spousty vyšetření pro mého obvodního lékaře, ke kterému jsem se chystala den na to. Ale? Chyba lávky. V noci pořád horečky ke 40°C a třesavky a zimnice.

V pondělí ráno jsem se už nezvedla.
Mamka mi tedy našeho rodinného lékaře zavolala domu. Okamžitě mě poslal do nemocnice na sonografii ledvin. Přijely jsme, hnedka mě vyšetřili a už mě nepustili.

Pěkně mu zpívají, když ptáčka lapají.

No, upřímně, nechtěla jsem zůstat v nemocnici. Zkoušela jsem všechny možné variace, jak abych se vyhnula hospitalizaci.

Když mě ale paní doktorka ujistila, že akutní zánět ledvin, léčený jako namožený záda nejsou legrace, a že budu sice v malém pokojíku, ale budu tam sama, přesvědčila mě a já tedy s ubytováním souhlasila.

Mám problémy se spaním, chodím spát velmi pozdě a ještě k tomu mám menší, nepatrný DEFEKT a to ten, že musím usínat při televizi, takže, že budu sama na pokoji, mě utěšovalo v tom, že si pustím na notebooku film, budu si číst a pobyt v nemocnici, budu mít jako takový odpočinkový program.

Ráno jsem se vzbudila a moc se mi líbilo, jak se o mě všichni starali.

Sestřičky byly velmi milé a hodné, skákaly kolem mě a různě mě obletovaly.

Mé nadšení se trochu zmenšilo, když mi těsně před obědem přivezli do opravdu malinkatého pokojíku spolubydlící. Paní je velmi milá, i když občas trochu hlasitěji prdí se slovy, jak jí to dělá dobře, ale pořád jsem se usmívá.

Úterní oběd docela ušel.
Nějaká bílá omáčka s jakýmsi masem a už méně chutnými brambory, které kdyby kuchař nechal ještě tak 19 minut vařit nic by se nestalo.

Odpoledne jsem měla už od paní vedle mě, lehce provrtanou hlavu různými historkami.
Dozvěděla jsem se kdy se vdávala, kdy se jí narodilo první a kdy poslední dítě, jak prožila komunismus, jak se rozváděla, vím snad úplně všechno o všech jejích nastávajících vztazích. Pak samozřejmě, kdy se jí narodilo první vnouče, kolik vážilo, měřilo, jak vonělo….

Jo, a to jsem zapomněla dodat, že vše jsem měla samozřejmě fotograficky zdokumentované. Pak jsem asi usnula. Nebo omdlela.

Konečně byl čas návštěv a já čekala mamku s horou předepsaných věcí, které jsem jí zapomněla nahlásit, aby mi přivezla. Přijela a – nic nepřivezla „bože, čemu já se vlastně divím, mamka!!“

Druhý pokus, kdy všechno nenechá na botníku a nepřiveze jen svojí lepou postavu, snad zvládne.

Mou spolubydlící navštívil její 85 letý dědeček.
Moc milý a starostlivý pán. Každou věc paní opakoval nejméně třikrát. Asi aby si to zapamatovala. Zapojovali do svého rozhovoru i mě. Taktně jsem se usmívala a odpovídala.

Večer už jsem měla veliký hlad a těšila se na večeři jako Somálec.

Úplně rozvařená kolínka s omáčkou, jež silně připomínala tu z oběda, jen o něco řidší.

Vlastně mám tuto UO (Universální  Omáčku) každý den.
Jen je to jednou jako svíčková, po druhé zase s bramborem a masem.

Dnes už to byl ale vrchol.

Tato UO už neměla skoro žádnou chuť, byla v tom na hodně velké kusy nakrájená mrkev a celer a byla řídká skoro jako polévka, která mimochodem, až moc nápadně chutnala  zase jako tato UO.

Takže miluji každou mou návštěvu, která mi donese něco k jídlu.

Vždy každému hypnotizuji ruku a sleduji, co vyndá z tašky. A pak se ani nemůžu soustředit na rozhovor s mou návštěvou, jak moc se těším, až ten dlabanec zhltnu.

Jinak, další večer probíhal docela v pohodě.
Paní sousedka byla ráda, že pouštím filmy, že prý usíná také při televizi, takže aspoň jsme se tak sešly. Ale spát jsem šla asi až ve tři ráno.

Tuším, že něco kolem páté, mě probudilo otevírání oken, dveří a rozsvěcování světla. Otevřu oči a má drahá kolegyně si to štráduje do sprchy. Asi mi to potřebovala říct, protože o tom pořád mluvila. Když odešla, znova jsem usnula.

Snídaně jsou báječné, na ty se vždy nejvíce těším. Rohlík, máslo, džem. Paráda.

Středa probíhala podobně jako předešlý den, jen asi ještě nemocnice nezažila tolik lidí na jednom patře, když mi přišla návštěva.

Seděla jsem právě na chodbě s kamarádkami Kamilou a Aničkou, když vidíme, jak se blíží nějaké veliké GHETO. Aha má rodina pohromadě!

Bylo nás dohromady asi 15 a zabrali jsme snad všechna místa k sezení. Než jsme se všichni olíbali, trvalo přes 10 minut. Hezké.

Večer nám do našeho vééélikého pokoje přibyla ještě jedna dívka.
Ráno samozřejmě budíček se sprchou. Nechápu, jak se sem i s věcmi můžeme všichni vejít.

Dnes měla nová slečna návštěvu o dvou lidech a má starší kolegyně také návštěvu o dvou lidech, včetně 85letého dědečka. Musela jsem z pokoje odejít. Dusila jsem se.

No, zítra mě už snad pustí domů.

Nemůžu se dočkat mého pokoje. A klidu, i když v naší rodině, je to poněkud relativní pojem.

Všechny moc zdravím z první urologické linie!

Míša(Finč)
t.č. na oddělení urologie, fakultní nemocnice Bulovka v pokojíčku 2x 2 metry, spolu s dvěma kolegyněmi, které vydají za dvacet lidí, živena rozčvachtaným papundeklem, co jen pravidelně mění konzistenci. 

[sexy_author_bio]