I v dospělosti se vracíme do bříška

Už jsem nad tím mockrát přemýšlela. Týká se to našeho podvědomého chování. Respektive polohy těla v souvislosti s emocemi. Bavila jsem se na to téma i s jinými lidmi a vlastními dětmi. Jde o jednu polohu těla, kterou máme všichni společnou. Malí i velcí…

Všimli jste si někdy, že v momentě, když se dostaneme do velikého stresu, když nám něco tak zatíží psychiku, že se nedokážeme se situací vyrovnat a ztrácíme schopnost odolávat zatížení racionálními a vědomými prostředky, že utečeme?

Kam?

Zpátky k mamince, do bříška, do bezpečí.

My si tohle prostředí tak dobře pamatujeme, že to vědce až překvapilo.

Člověk, ať už je mu libovolně let, se ve stavu beznaděje, strachu a silného vypětí schoulí a má tendenci se rytmicky kolíbat.

Dítě se uklidní, když s ním houpáme.

Dospělý člověk se ve stresu choulí do stejné pozice, ve které byl v bříšku.

Prostě se vracíme tam, kde si vzpomínáme, že nám nic nehrozilo, kde jsme se cítili v absolutním bezpečí. Kde jsme byli nadlehčováni, kde k nám zvuky doléhaly tlumeně, kde jsme slyšeli tlukot maminčina srdce a její hlas.

Příjemně to s námi kolíbalo ve stavu téměř bez tíže.

No, kdo by se tam nechtěl vrátit?

Po prožitém šoku nebo mimořádně zátěžové situaci se člověk kýve a zavírá oči.

Jeho podvědomí se ho snaží uklidnit tím, že navodí situaci a stav, o kterém je skálopevně přesvědčené, že zabere.

A zabírá.

Britský časopis Medical osvětlil i to, proč někteří z nás v určitém období při usínání volí polohu schoulenou na boku s nohama přitaženýma k tělu a rukama pokrčenýma.

Poloha plodu.

Někdo tak usíná celý život, protože se v této poloze prostě cítí nejlépe.

Někteří z nás se tak prý chovají při zvýšeném zatížení. Například v období rozvodu, ztráty zaměstnání a jiných, za bdění zátěžových situací.

Neděláme to vědomě.

Dělá to za nás naše podvědomí, které se nám snaží pomoci a odlehčit.

Podle studie zmíněného média je možné se uklidnit i hudbou, kterou milovala a často poslouchala naše maminka, když nás čekala. Nevíme to na vědomé úrovni. Poznáme to ale na sobě, protože nám tóny budou z nevysvětlitelných důvodů milé.

Schválně jsem se na tohle své maminky zeptala.

Zanotovala mi starou písničku.

Vzpomněla jsem si i na melodii!

Má to neuvěřitelnou sílu.

Zpívá se tam o  trempovi, který potkal v lese holčičku, o které si myslel, že se ztratila, ale ona patřila k jinému trempovi. Maminka mi řekla, že mi ji u jejího bříška zpíval i můj tatínek. Škoda, že vám ji teď nemůžu zazpívat.  A mohla bych, protože melodii si vybavuji. Je mi velmi příjemná.

Zkusila jsem to i na moje holky s písničkou „Pár havraních copánků“, kterou jsem jim zpívala, když jsem je nosila.

Tvářily se blaženě.

Když jsem se ptala na pocit, řekly „zvláštně příjemný“.

Vážně to funguje.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]