Františka: Stigmata mé sestry byla jejím zoufalstvím

Svého času jsem vedla rozhovor se starší paní, jejíž sestra podle lékařů, trpívala vzácnou psychickou poruchou. Krvácela z dlaní a čela. Celé malé město celých dlouhých patnáct let nemluvilo o ničem jiném, než o stigmatech. Bylo jí v době, kdy se jí to dělo čtrnáct let.

Rodina byla silně věřící.

Paní Františka mi tehdy vyprávěla, jak u dveří jejich domu neustále někdo postával. Měli politické problémy a vůbec to podle jejích slov nebylo k žití.

I ona je věřící, ale k problému se stavěla celkem rozumně.

Dívence se krvavé rány objevovaly nepravidelně zhruba jednou za měsíc.

Tenhle článek ale není jen o této dívce.

Rozuzlení celého příběhu je totiž možná zajímavější.

Ve svých třiadvaceti letech se dívka vdala a otěhotněla.

Její rodina byla silně proti. Chlapec byl hodný, pracovitý, inteligentní, ale pocházel z rodiny ateistů, tedy bezvěrců. Nakonec mladou ženu její vlastní rodina vyhnala.

Jediný, kdo jí zbyl, byla právě sestra Františka.

Po necelém roce šťastného manželství a po narození dcerky vlastně až do dnešního dne, se již žádna Kristova rána na jejím těle neobjevila.

Paní Františka je, ač řečí zasvěcených, vzorná křesťanka, dnes skálopevně přesvědčena, že původ nebyl nikde jinde, než v hlavě její sestry.

Nabízí se otázka, a já ji tehdy vyslovila, jestli by nakonec nebylo možné, aby někdo z rodiny třináctileté děvče píchal čímsi sám, ale Františka to vylučuje.

Jistě najdeme mnoho takových, kteří si ve snaze na sebe upozornit pižlají dlaně vreckovým nožíkem, pak si přečešou ofinu struhadlem a nechají se s trpným výrazem v tváři fotit ze všech stran do všech tiskovin.

V sebepoškozování u své sestry Františka, ale také nevěří.

Jak sama tehdy řekla: „Stigmata mojí sestry pokládám za zvláštní projev jejího zoufalství a možná i prázdnoty, kterou v sobě nosila. Moje rodina byla tak plná lásky k Bohu, že jí nezbylo lásky pro jednoho k druhému“.

Jak to ale vysvětlit?

Může být lidská psýcha schopna způsobit otevřené krvácející rány?

Případů je mnoho po celém světě a nikdo s přesvědčivým vysvětlením zatím nepřišel.

Rozum pak zůstává stát nad případy, kdy jsou takto, a teď nevím, jestli je to správný termín, „postiženy“ děti, které nemohou být ještě takovými fanatiky, aby si toto silou vůle, nebo silou druhé ruky přivodily samy.

Přesto takové případy existují.

Jsou snad skutečně vyvolené?

A pokud ano, pak k čemu?

S podivem je rovněž fakt, že rány, které často hodně krvácí, většinu těchto lidí vůbec nebolí.

Krvácení nelze pomocí medicíny ani zastavit a rány se postupně zhojí samy.

Proč by tohle Ježíš chtěl?

A hlavně, proč u mnoha postižených a sestry paní Františky také, krvácí lidem dlaně?

Vždyť tam ani zraněn nebyl.

Zase jsme ale s rozumem v koncích, protože mnozí krvácí skutečně ze zápěstí.

Lze takhle odlišit ty, kteří si zranění způsobují, ať už vůlí, nebo mechanicky, nebo jim je někdo způsobuje, od těch, jejichž rány jsou původem – kdo ví odkud?

Už samotný fakt, že někdo někoho za cokoli kamkoli přibil, je ošklivá představa, čili nevyvolává to právě příjemné pocity a ten člověk musel neskutečně trpět.

Je-li Ježíš Kristus tím, kým v našich srdcích je, těžko by stigmata byla Jeho přáním.

Jeho připomínkou sebe sama v lidech samotných, jak se nám často v různých náboženských publikacích předkládá.

Proč by to dělal?

Trpěl přece za nás, tedy nechtěl, abychom trpěli.

Nemělo by to logiku.

Tak co to je?

Kolektivní paměť?

Memento?

Když vypustím racionální modely, tedy senzacechtivce a šílence, může to být nějaký druh kolektivní paměti?

Zasunutá velice silná emotivní vzpomínka utrpení někoho jiného, pro nás hodně důležitého?

Pro tuhle mou hypotézu hovoří i fakt, že pravá stigmata nositele nebolí, tedy vlastně jako by NEJSOU JEHO.

Tehdy jsem na tím hodně přemýšlela, a našla jsem i hodně článků.

Člověk si potřebuje udělat alespoň nějaký názor, najít pro věc nějakou škatulku.

Když pominu případ Františčiny sestry, kdy si myslím, nešlo o skutečný případ stigmat, pak jsem došla k tomu, že tak zvláštní osobnost jakou Ježíš byl, když ani nevíme odkud byl, a když se dokázal zapsat do historie tak, jak se zapsal, a jestliže má být tím, kdo měl zůstat navždy v nás, pak je možné, že se stigma, tedy podobraz vědomí této bytosti, může jakoukoli formou připomenout komukoli z nás.

Jednodušeji, stigmata, ta pravá jsou možná víc z nás samých, nežli z Něho.

Michaela

[sexy_author_bio]