Zneužívané děti: Někde stačí ocásek, jinde nepomůže ani psycholog. Proč?

Ať už jde o děti Michalákovy, nebo třeba případ z poslední doby, který vyvrcholil sebevraždou obviněného otce, nelze než souhlasit s tím, jak se mimořádně se věnuje pozornost životu dětí v uzavřeném kruhu rodinném. Odvrácenou stranou mince oné chvályhodné pozornosti, je ovšem, jak už jsme v posledních letech zvyklí, extrém. Jakoby jich ve společnosti bylo málo…

V případě dětí odebraných paní Michalákové v Norsku, je to věc tak neprůhledná, až je překvapivá.

Na jedné straně nešťastná matka, bezradné české úřady, rozhořčené hlasy české veřejnosti, a na straně druhé orgány, hovořící o spokojenosti dětí bez rodičů v náhradní péči a tajemná vyjádření o tom, kterak nevíme všechno, ale nemůžeme to vědět, protože se to dozvědět nesmíme.

Komu věřít?

Byly děti zneužívané a je odebrání oprávněné, nebo se jednalo o nějaký omyl a špatně vyhodnocenou situaci?

Případ nedávný, kdy prvotně propukla pochybnost o tom, zda je skutečně možné posoudit sexuální zneužití podle délky ocásku u prasátka a nahlásit problém relevantnímu psychologovi i následné obvinění otce a jeho okamžitá sebevražda, českou veřejností doslova zamával.

Po tom, co vystoupila žena, kvůli jejíž chystané výpovědi si otec oněch dětí sáhl na život, bylo všechno najednou jinak, obráceně a jednání paní z logopedie, která napřed jednala sama za sebe, a pak případ nahlásila na základě kresbiček a pohovoru s děvčátkem, bylo vlastně správné.

Co mě překvapuje a s čím mám osobně trochu problém, je nesourodost v posuzování takových závažných případů i přístup veřejnosti.

Na jedné straně stačí prasátko, nebo nestandardní vyjádření dítěte a na straně druhé nepomůže nic, ani psycholog, ani příslovečná svěcená voda.

Jak poznat, kdy jde o normální přístup v kruhu rodiny a nikdo není deviant, a kdy skutečně dítě trpí?

Osobně mám za to, že fakt, že se rodič koupe s dítětem a třeba i nahý nutně neznamená, že je pedofil.

Mnozí rodiče vychovávají své děti v rámci otevřeného přístupu takto od malička a milují je.

Možná jim otevřeností a pravdivostí v konečném důsledku dělají větší službu, nežli opačné autority, které dělají z nahoty a rozdílnosti pohlaví tabu a takto vychované děti vyrůstají v bludu, že jejich rodiče jsou bytostmi bezpohlavními.

Budu natolik odvážná, že předložím příklady z vlastního života.

A postavím to pohledem, který poslední dobou všeobecně razí společnost.

Jako malá jsem nevydržela chvilku sama. Nutně jsem potřebovala s rodiči sdílet postel a doslova jsem byla nalepená na svém tatínkovi. Od malička do pěti let.

S tátou jsem se koupala a s maminkou taky.

Děda mě jako dítko na chatě umýval a strašně jsem se vyblbla.

Ano, nahou!!

Na bříško mi „prděl“ snad každý z rodiny bez ohledu na pohlaví.

Ve chvíli, kdy by se dnes tohle všechno mělo hodnotit současným pohledem, byla bych zneužívána snad každým a všichni z rodiny by byli zvrhlí.

Navzdory tomu, můj otec mě miloval, můj děda taky, i maminka a babička.

Nikdo z nich nemá a neměl sexuální úchylku a já jsem zcela zdráva.

Jak já, jako dítě, tak i moje dcery, pokud kreslily nějaké zvíře, které má ocas, byl ocas právě to, co pokaždé vypíchly.

A já vím, nejsem psycholog a moje děti nejsou traumatizovány, proč tomu tak je.

Jednoduše proto, že dítě neumí tak dobře kreslit, aby mělo jistotu, že bude zvíře jeho provenience okolím rozpoznáno.

Rozpoznávacím znakem mezi kočkou, prasetem, psem a třeba koněm je proto často právě ocas.

Nechci znevažovat ocasy coby vodítka, ale vidím to pohledem vlastním i pohledem matky čtyř dcer.

Byl to právě ocas, co bylo vždycky prioritou.

Moje Míša kupříkladu nakreslila ocas i u jelena, protože prostě nevěděla, jestli ho má, nebo ne.

A mohu na tisíc procent říci, že nikým nebyla nikdy zneužita.

Nevím, jak by na tohle ale dnes nahlížel psycholog.

Mívala jsem strýce, kterého jsem neměla ráda ani maličko.

Protože mě lochtal. Soustavně, vytrvale a neúnavně.

Jakmile přišel, hledala jsem úkryt, ze kterého mě pokaždé vyšťoural a lochtal.

Nejsem lechtivá a moje tělíčko bylo a je spíše kostnaté, takže mě to bolelo.

Nemyslím si, že by u toho prožíval nějaké vzrušení, prostě byl pitomec, protože neměl cit v rukách.

Další potencionální pedofil?

Protože kdyby se mě v mých sedmi letech na tohle někdo zeptal, musela bych nutně odpovědět, že se mi jeho lochtání nelíbí, a že mě to bolí. Že strýce nemám ráda, a že jsem raději, když k nám nechodí.  Protože to byla pravda.

Umím si představit, co by to znamenalo dnes.

To celé je totiž podivný fenomén, a přestože poslední případ se patrně ukáže oprávněný, nerozumím tomu, že je možné, že na druhé straně existují děti možná ne sexuálně, ale po všech jiných stránkách systematicky a vědomě psychicky ničeny, manipulovány a je jim ničen charakter a to budoucna nezvratně!!!

Kdy toto naznačí i psycholog a přesto je to každému jedno a nic se neděje.

Zlobím se kvůli tomu a hodně.

Ty děti jsou v mém okolí.

Vyrůstají v absolutně závadném prostředí, vedle závadného a zlého člověka, který by byl dobrým studijním materiálem hned pro celou řadu psychologů a psychiatrů.

Navzdory tomu, že na tento fakt upozornil odborník, nic se neděje!!

Matka v tomto případě nemá absolutně žádnou váhu.

Její diagnóza zní, syndrom týrané ženy.

Děti však zůstávají u otce, ačkoli je odsouzen nepodmíněně. (pozn. aut. trest se ještě nekoná, odvolal se).

Ptám se, jak je tohle možné?

Chlapec s totálně vymytým mozkem, se zvráceným měřítkem hodnot, nadhodnocen a zcela pokřiven.

Děvčátko nuceně stylizované do podřízené, submisivní pozice jak vůči otci, tak i vůči bratrovi a vlastně vůči všemu, co má mužské pohlaví. Dítě, které pomalu ale jistě ztrácí vlastní hodnotu a sebelásku.

Jednou z ní bude žena.

Jaká asi?

Copak tohle není zločin?

Copak člověk nepodmíněně odsouzený za týrání ženy a matky těch dětí, může mít u sebe v péči byť kočku, natožpak malé děti?

Tak kde to jsme?

Kde je v tomto případě relevantní a písemně dokumentovaný názor psychologa a odborníka na dětskou psychiku?

Skloňujeme sex snad ve všech pádech.

Člověk aby se bál, co jeho dítě namaluje, aby se bál jít na nudi pláž, či si vlézt s dítětem do vany, aby dítě sexuálně nepoznamenal, nezranil.

A cílené nesexuální zraňování, ničení, pošlapávání a znehodnocování dětské duše, charakteru a osobnosti je tedy v pořádku?

Nenabádám nikoho k bagatelizování, naopak je dobře pokud se společnost věnuje závadnému chování, ale jednak:

Nebuďme šílení.

A jednak…

Všímejme si i jiných devastačních projevů ze strany vychovatelů – nejen rodičů, ale taky kantorů a vůbec všech.

Protože jednostranná pozornost a bdělost se stane kontraproduktivní a likvidační snad pro všechny strany.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]