Všechno nejlepší, pane Horymíre!

Milujete báje, pověsti a nádhernou atmosféru pradávných příběhů o statečnosti, přátelství, věrnosti a hrdinství? Aby ne, vždyť jsou to věci, které pohladí duši. Šlechetné vlastnosti národních hrdinů, nám plní nitro pýchou na vlastní původ. Co na tom, zdali víme s určitostí, zdali se věci staly přesně takto? Proč nebýt potomky, kněžny Libuše, Praotce Čecha, krásné Šárky či Horymíra, prvního českého zaříkávače koní a být na to hrdí? 

Učme své děti ty příběhy znát.

Pomocí národních bájí v nich totiž velmi krásnou a pro děti tak dobře stravitelnou formou živíme tenké kořínky základní identity i úctu k vlastní tradici a hodnotám.

Nebylo chvíle, kdy bych při procházkách s babičkou v úžasu nehleděla k vyšehradské skále a nemyslela na Šemíka.

Představovala jsem si všechno, co se dělo.

Viděla jsem bílého koně, letícího z hradeb, na něm Horymíra a dodnes si ten pocit pamatuji.

Skoro jsem prožívala i vděk, který musel prožívat mladý vladyka, jeho lásku ke zvířeti, které mi bylo prototypem přátelství, obětavosti, věrnosti a stále si vzpomínám.

A to znamená, že tyhle příběhy jsou důležité nejen pro dobu dětství, ale že v podvědomí je uchováváme celý život.

Jsme tím, co si pamatujeme, říká Mark Twain a já souhlasím.

Takže vítejte v dnešním vydání, statečný Horymíre, znám Vás od pěti let.

A co víc, pokaždé když teď zavítám na Vyšehrad, čekám, zda se mi podaří spatřit přízrak, který je pro mě stejně živý a malebný, jako když jsem byla malá.

Oním přízrakem není nikdo jiný než sám Horymír a jeho kůň Šemík.

Když dovolíte, dnes je Horymíra, a tak nastupovat.

Pojedeme na výlet časem…

…cílem je chvíle, kdy kníže Křesomysl vyřkl nad mladým vladykou Horymírem trest nejvyšší…

Poprava probíhá na nádvoří Vyšehradu.

Ocitáme se v centru krásného hradu, majestátně se tyčícího nad řekou Vltavou.

Horymír právě stojí uprostřed nádvoří a nedaleko od něho smutně postává jeho věrný kůň Šemík.

Je to chytrý koník, jak už tak koníci bývají a svého pána má nesmírně rád.

Ví velmi dobře, o co jde a usilovně přemýšlí, co by mohl jako kůň udělat, aby pána zachránil.

Chvilku se na sebe mlčky dívají.

Horymír teď požádal, zda by se mohl na svém Šemíkovi ještě jednou naposledy projet a tím se s ním rozloučit.

Je mu to povoleno, neb poslední přání odsouzence se plnilo už tenkrát.

Jednou oběhne Šemík nádvoří, pak podruhé … a teď jedou napotřetí.

V tom Horymír hlasitě pískl.

Šemík pochopil.

Mohutným skokem se k úžasu všech přihlížejících vrhl se svým Horymírem z vyšehradské skály.

Když překvapený dav v čele s Křesomyslem přiběhne k hradbám, spatří letícího koně i Horymíra dopadnout do chladných vod Vltavy.

Šemík statečně doplaval ke druhému břehu a společně uhánějí k Neumětelům.

Svého pána věrně donesl až do Neumětel i přes smrtelné zranění, které si pádem na hladinu řeky způsobil.

O několik hodin později zde pak na následky vnitřního zranění umírá.

Že jsme cestovali jen do legendy?

Že je vyšehradská skála tak vysoká, že by to žádný kůň na světě nemohl zvládnout?

Je ale třeba si uvědomit, že tehdy byla hladina Vltavy daleko výš, podloží se za ta staletí propadlo a břeh je díky silnici, která tu předtím nebyla podstatně širší…

A jestli se vám to i nyní zdá nepravděpodobné, můžeme zajet ještě do současných Neumětel.

Šemík tam má stále celou hrobku!

A když budete mít štěstí, můžete vladyku Horymíra a jeho Šemíka spatřit dokonce na vlastní oči.

Stačí si udělat výlet na Vyšehrad.

Naše statečná, nerozlučná dvojice se zjevuje poměrně často po setmění právě u vyšehradských hradeb.

Zde skoro každým dnem kolem překvapených turistů rychle projíždí přízrak muže na bílém, krásném koni.

Poznáte to bezpečně podle toho, že se v těch místech náhle zvedne vítr, který výrazně voní stájí.

Tak všechno nejlepší k svátku, vladyko Horymíre!

(Také se ptáte, proč není i Šemík v českém kalendáři?)

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]