Víte, kdo jsem? – březen 2020

Návštěvy: 1653

Pěkné pondělí, milé Popelky. Říkala jsem si, že bychom mohli napjatou atmosféru rozmělnit naší klasickou soutěží. S účastí dnes souhlasila jedna moc zajímavá žena, kterou jistě znáte. Dál už ona.  Ahoj, tak zkusím moc nenapovídat, ale při mé smůle…no nic, narodila jsem se ve znamení Blíženců ve městě, které se jmenuje po andělech. Bylo to v roce, kdy byla posádka vzducholodi Norge první posádkou, která prokazatelně dosáhla severního pólu.

Abych řekla pravdu, jak se jmenoval otec, nevím. Opustil nás ihned po mém narození. S mámou také právě legrace nebyla. Největší část svého života totiž strávila v psychiatrické léčebně. Děda pro změnu zešílel, když ho dostihla progresivní paralýza syfilidy, na kterou zemřela i babička. Naše rodina byla vůbec tak nějak naprogramovaná na duševní choroby.

Nechci to nějak dramatizovat, ale prakticky od narození nebyl nikdo, kdo by mě třeba pochoval nebo pohladil, či přivinul. Byla jsem parádní sirotek a ještě k tomu tlustá. Tam kde jsem byla chudá na projevy lásky, o té mateřské vůbec nemluvím, tam mi osud dopřál v množství dětských domovů, které jsem měla tu „čest“ poznat. Bylo jich tuším dohromady deset.

Osud mi ukázal ne záda, ale rovnou svůj zadek.

Předvedl mi, jak vypadá křik a bití, a dokonce i pohlavní zneužívání. To, co jsem se naučila nevnímat ve dne, se mi nepodařilo vytěsnit v noci. Trpěla jsem nočními můrami, psychicky jsem byla slabší než vlas a udělala bych všechno možné, abych už nemusela do sirotčinců. A tak jsem se vdala. Bylo mi šestnáct. Byl sice balzamovačem mrtvol, byl neskutečně nudný, ale nebil mě a dal mi poprvé v životě domov. Škoda, že začala ta pitomá válka… musel odejít a já musela do práce. Nastoupila jsem do továrny na výrobu padáků.

Jednou tam přišel fotograf. Že prý potřebuje nafotit nějaké pěkné slečny pracující pro armádu, aby se tím povzbudili vojáci. Jmenoval se David. Líbila jsem se mu, a tak mi nabídl, že bych si mohla přivydělávat jako modelka. Měla jsem úspěch. Byl to můj první úspěch v životě a já jsem se ho už nemínila pustit. Fotila jsem čím dál víc.

Doslova jsem se pomátla z pocitu, že bych přece jen mohla něco v životě znamenat. Lákal mě svět a blesk fotoaparátu jsem vnímala jako životadárné slunce. Rozvedla jsem se a přestěhovala do Hollywoodu.

Tady začnu žít!!!

Toužila jsem po jakékoli, i třeba sebemenší, roličce ve filmu. Dělala jsem všechno možné.
Přes postel jednoho asistenta se mi podařilo nakonec k jedné propracovat. Do světa velkých hvězd mě měla dostat bezvýznamná smlouvička se společností Columbia. Když mě ale uviděl majitel společnosti v krátkém záběru chystaného filmu, nesouhlasil.

„Jak se tam dostalo to tlustý prase? To proto, že ji pr*áte?“ řval doslova na asistenta.

Žádná role pak nepřišla. Co jsem měla dělat? Nafotila jsem několik ne moc oděných fotografií a nějakou dobu jsem se živila jako společnice.

Najednou se mi vrátilo dětství.

Bylo to strašné. Znovu úzkostné stavy, zase ty hrozné pocity před usnutím, znovu bušení srdce, pocení a někdy jsem i zvracela. Bála jsem se usnout, ale spát jsem potřebovala. Po pár tabletkách se mi to vždy nakonec povedlo.

Říkala jsem si, že snad nikdo na světě nemůže mít podělanější životní úděl než já. Že předtím musel ležet na dně latríny. Zbyl mi jen sen. Za něj jsem se modlila.

Sen o štěstí. O úctě druhých. O lásce. O pocitu naplnění.

Žadonila jsem o špetku radosti a nezávislost. Každý večer, každou noc, kdy jsem pro zimnici z nervů nemohla spát. Asi jsem se modlila hodně, nebo zrovna ve chvíli, kdy kdosi naslouchal.

Ne, ale Bůh, to čert mi nadělil.

Bylo to v roce, kdy televize přestala být černobílá a ten, kdo naslouchal, byl nejspíš sám Ďábel. Jenom on totiž umí dát, ale dvakrát víc si vezme.
Dal mi slávu a vynesl mě až do… no, do nebe to asi nebylo. Všechno, oč jsem žádala, jsem dostala třikrát.

Staral se skvěle.

Žijící legenda, nejkrásnější žena světa, skvělá herečka, nejlépe placená hvězda, vzor dokonalosti a kdo ví, co ještě.
Dal mi dokonalou krásu těla, ale vzal z něho zdraví.

Poskytl mi bohatství, ale nedal teplo.

Nabídl přitažlivost, ale ne lásku.

Věnoval otevřené náruče nejkrásnějších a nejvlivnějších mužů, jen nepřidal ryzí cit a štěstí.

Jedna svatba za druhou, ale stejně tolik rozvodů.

Dostala jsem celý náklaďák slávy a pozornosti, ale také vlak nemocí, stresu, nervového vypětí a s tím i léků a vodky.

Bez prášků na spaní jsem se už neobešla. Časem ale přestávaly účinkovat i v čím dál větších dávkách. A tak jsem z ruky svého „dobroděje“ přijímala stále vyšší dávky psychofarmak a později i alkoholu, jímž jsem je zoufalá z neschopnosti spát začala zapíjet.

Později jsem zvládla spolykat klidně až dvacet tablet nembutalu, který jsem zapíjela vodkou. Jistě si domyslíte, že když jsem takhle pěkně stimulovaná usnula, probudit se byla skutečně dřina. Byla jsem ráno tak zpomalená, že jsem skoro nebyla schopna se obléknout. Přijala jsem proto barbiturátové kapsle. Ty jsem navíc vynalézavě propichovala špendlíkem, abych urychlila nástup účinku.
Zdejší lékaři by mi napsali cokoli, jen aby studia mohla vydělávat.

Měla jsem všechno a neměla jsem nic

Strašně jsem trpěla. Zdravotně jsem se doslova rozpadala. Celý arzenál gynekologických potíží mi znemožnil donosit dítě, po kterém jsem tolik toužila. Můj tračník byl plný vředů z dlouhodobě prožívaného strachu. Lékaři, kteří stále častěji ošetřovali mé akutní problémy, nemohli uvěřit, že se za tak oslnivým zevnějškem skrývá natolik zubožená bytost.

Kolegové a lidé od filmu mě navíc začali nenávidět. To proto, že na natočení jedné scény se mnou, s paní úžasnou a božskou, čekali i mnoho hodin. Já jsem zatím ve svém luxusním karavanu zvracela strachy.

A dostala jsem ještě víc, ale přišla jsem úplně o všechno

Tihle bratři vyrostli v naprostém přepychu. Vozili mě na večírky nejvyšší smetánky. Zatímco pro oba jsem byla jen broží na jejich dokonalém a drahém obleku, já jednoho z nich bezmezně milovala.
Posledním zbytkem své decimované bytosti jsem se upnula k jedinému snu. Že si mě jednou vezme. Udělala bych všechno za kousek ryzího citu, lásky a upřímnosti. To všechno jsem přes svoji roztřesenou psýchu rozrytou dávkami sedativ dokázala já jemu dát. Zbožňovala jsem ho.
Pochopte, nikdy jsem deficit lásky z dětství nedohnala. A o to víc a urputněji jsem po ní toužila.

Politická situace ale zhoustla a já se už nehodila

Tahle pravda byla příliš krutá pro moji duši. Neunesla bych menší náklad, natožpak tohle. Byl to jediný světlý bod v mém podělaném životě.

A zhasnul.

Zbyla mi jen tma. Těžká, studená, nelítostná a nekonečná.
Poslední noc svého života jsem strávila sama s telefonem a drogami.
Šílená žalem a bolestivými křečemi jsem nakonec vytáčela číslo za číslem a volala jsem o pomoc. Na úplný závěr mé smutné životní role jsem z posledních sil už dokola vytáčela jen jedinou linku. Marně…

Našel mě on. V hlubokém komatu mě převezli do nemocnice.

Zemřela jsem.

Bylo to v srpnu v roce, kdy zemřel český herec Vlasta Burian.

Ale tohle ještě nebyl můj konec.

Mé tělo bylo z nemocnice obratem převezeno zpátky domů. Následoval úklid. Zmizel můj rozepsaný dopis i záznamy posledních hovorů. Ministr spravedlnosti odletěl z města. Teprve potom byla oficiálně oznámena moje smrt.

Přivolaný lékař nemohl mé tělo ani narovnat.

Bylo evidentní, že jsem mrtvá už řadu hodin.

Nedůstojné?

A co jste čekali?

Odpočívám na hřbitově ve Westwoodu. Dlouhé roky ležela na mém hrobě každý den kytice růží. Nosil ji sem můj bývalý manžel. Ten, který se do poslední chvíle snažil mě zachránit. To on se také postaral o můj pohřeb.

Tři roky před okupací vaší země ruskými vojsky, stál tento muž a slavný hráč při slavnostním nástupu mužstva na stadionu Yankee.

Ten, jehož jsem tolik milovala, tehdy procházel podél hráčů a každému podával ruku na znamení uznání. Můj manžel ale o krok ustoupil, věnoval mu pohrdavý pohled a ruku mu nepodal.

On jediný mě totiž doopravdy miloval.

Kdybych dnes chtěla zpeněžit svou tvář, své tělo, svůj šatník nebo slávu, jistě byste byly ochotné dát i velkou částku. Ale co takhle můj osud?

Chápu, ani zadarmo.

Víte, kdo jsem?

Já vím, že ano. Tak prosím pište moje jméno na soutez@popelky.cz do 26.3. a můžete vyhrát náhrdelník z aventurínu. Je to kamínek, který hlídá pitný režim a pomáhá na nervy. Během pár dnů se o něm dozvíte víc.

Přeji vám krásný den a hodně štěstí.

Prosím nepište jméno naší vzácné návštěvy do diskuze, ať mají šanci všichni. Díky :dát-růži: 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]

Článek pro vás napsala:

Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“

Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Magie03.04.2024Horoskop pro všechna znamení – duben 2024
• Společnost01.04.2024Kde vzal Ježíš vejce a zajíce? Nikde, On je zdědil
• Magie29.03.2024A je to tu zas! Velký pátek. Poznáte Dryádu? Gnoma? Sonogu? Dnes je můžete potkat
• Magie26.03.2024Šedivé úterý. Požádejte paní Pavoukovou o peníze!