VÍTE, KDO JSEM? 20.1.2012

Narodila jsem se v zemi neomezených možností pod úplně jiným jménem, než pod kterým mě znáte a byla jsem Skopec.

Vcelku početná rodinka jsme byli. 

K mým čtyřem sourozencům, přibyl ještě jeden adoptovaný.

Maminka byla holt dobrák od kosti. Hodně jsme se stěhovali. Hlavně kvůli zaměstnání mého tatínka, kterému učarovalo uhlí.

Pak to přestalo. Tedy, ne uhlí, ale to stěhování. Tatínek totiž zemřel. Na zápal plic.

Říkala jsem si, co dál se životem a přišla jsem na to, že se vdám.

Bylo mi dvacet. 

Říkala jsem si, proč nezačít někde jinde a něco nového? Nakonec, byla jsem Skopec a ti mají začátky rádi.

Pro někoho by možná bydlení daleko od civilizace bylo problematické, ale já do toho šla.

Na chvíli.

Z dobrodružného a lákavého začátku, se stala tak trochu rutina.

Manželství neklapalo, i díky ponorkové nemoci a také chování manžela mi záhy nebylo příjemné.

No co, tak se prostě rozvedu a hotovo.

A bylo.

Manžel později chudák umřel statečně v boji, když se pokusil bránit nějakou paní, kterou napadl její přítel.

Několik dalších let byl docela chaos.

Zasloužilo se o to nejen moje povedené manželství, ale také nemoc. Bohužel, také moje.

Celý rok jsem kvůli ní bydlela zcela jinde, než bych si přála, ale rozhodně to bylo zpětným pohledem alespoň k něčemu dobré.

S bojovým nasazením, mě vlastním, jsem se uzdravila, což mnoho lidí kvalifikovalo jako téměř zázrak v té době a s těmi prostředky.

...Se nevzdávám tak snadno, přece.

Můj život začínal být ale slušným námětem na román.

Chvilku jsem v něm ještě tápala, a pak jsem se znovu vdala.

Prima chlap.

A zase nový začátek a ne lecjaký.

Samotu a přírodu z předešlého manželství jsem hezky vyměnila rovnou za romanticky krásné prostředí ostrova.

No a tam jsem se rozhodla, že to vážně zkusím.

Myslím teď jako, že zkusím ten román doopravdy napsat.

Začala jsem tím, že popíši svůj velice působivý a barvitý život z předešlého manželství.

Říkala jsem si, že budu asi moc ráda, když tohle bude vůbec někoho zajímat a byla jsem poměrně dost překvapená, když to skutečně lidi zajímalo.

Bohužel, jsem nějak nemohla s mužem na tomhle hezkém místě zůstat. Byla jsem totiž znovu nemocná a tentokrát to nebyla žádná legrace.

Aby ano.

S rakovinou si člověk moc srandiček neužije.

Fakt je, že já jsem prostě byla taková, že jsem si je přesto dělala.

Alespoň v knížkách, které jsem od chvíle, když jsme se přestěhovali z ostrova, vydávala jednu podruhé. Bavilo mě psát i knihy pro děti, ale vy budete jistě znát ty moje nejznámější.

Ne, nevyjmenuji je.

Mrzuté že? Beztak už asi v tuhle chvíli víte, kdo jsem.

Ale já to s dovolením dovyprávím.

Vydala jsem ještě pár knih, a pak jsme se znovu stěhovali.

Tentokrát už do města.

Hlavně bohužel proto, že tam bydlela moje setra, jejíž manžel byl lékař a já už potřebovala péči a měla jsem opravdu tu nejlepší.

Jenže, jak asi hodně lidí ví, ani ta sebelepší péče nepomůže na takového zákeřného protivníka jakým je rakovina.

Umřela jsem na ni v roce, kdy zemřela také moje kolegyně Marie Pujmanová.

Měla jsem zajímavý život, plný zvratů a legrace, užila jsem si a klidně bych si dál užívala.

Také si myslím, že jsem zvláště literárnímu světu něco málo dala a hlavně se mi možná povedlo mnoha lidem vnuknout myšlenku, že i z velkých problémů se dá jednak statečně vylézt, a jednak si z nich úspěšně dělat i legraci.

Autorka tohoto článku mě například čte moc ráda a používá s oblibou jeden můj příměr pro zvláště výživné a zarputile profesionální zdravotní sestry.

Totiž, „Žulové oko“.

Víte, kdo jsem?

Pokud ano, pište prosím své odpovědi na soutez@popelky.cz. Můžete odpovídat až do 31.1.2012. Ke své odpovědi prosím připište adresu, pokud není uvedena ve vaší registraci, a také nick, pod kterým jste na Popelkách zaregistrovaní.

Díky.

A oč se hraje?

O tuhle knížku, kterou získá jeden vylosovaný výherce.

Michaela