Ultimátní zápasy. „U mě dobrý“, ale jen jednou!

Hrady a zámky znám, dík svému aktivnímu dětství, nazpaměť. Na pochod „Praha-Prčice“ si nepřipadám dostatečně submisivní a obdivování čehokoliv zříceného jen proto, že je to starší než já mě malinko děsí. Proto jsem možnost podívat se na četná, spoře oděná a vymakaná mužská těla přijala s nadšením. Na ultimátní zápasy jsem se vydala ve společnosti Finče, Veru a Adolfa, tak trochu v iluzi. Vůbec mi nedošlo, že koukat na to, jak někdo někoho do krve ztříská „protože, prostě, proto“ se mi třeba nebude vůbec líbit.

Pravda, představa všudypřítomného testosteronu v trenkách, mi nedovolovala úplně přemýšlet.

Protože jsem řídila a náš odjezd se tak opíral o můj příchod k vozu, přijely jsme pozdě.

Naštěstí nás nevykázali.

Vítejte na ultimátních zápasech

Když jsem poprvé slyšela termín „zápas v kleci“ moje nekonečná fantazie vytvořila obrázek naolejovaných bojovníků v kotci o velikosti dvakrát dva metry se šlehajícími plameny okolo.

Nemusím asi komentovat, že jsem při příchodu do TJ Sokol, kde se zápasy odehrávaly, nabyla přesvědčení, že je něco špatně.

Protože jsme nechtěly moc prudit, vtěsnaly jsme se na kraj lavičky poměrně daleko od „bojiště“.

Naštěstí vidím dobře na dálku, a tak se mi podařilo později zachytit i vzduchem letící zub jednoho ze zápasníků. Za to Finč se svým astigmatismem (ploché oči. Nekecám:)) viděla abstraktní obraz pološíleného umělce.

Po první ráně, kterou uštědřil svému soku jeden z bojovníků, se mě chopila hrůza.

Co tady dělám?

Kdyby naproti mně stál sám Vin Diesel v mokrém bílém tričku, svírající meč na bujném oři, asi bych  si ho nevšimla. Pravda, možná proto, že jsem měla oči v dlaních.

Zmocnil se mě pocit, že musím okamžitě zmizet někam hrozně daleko, nejlépe na Kamčatku.

Náhle jsem vyděsila sama sebe zjištěním, že tohle prostě nedám.

Protivníci do sebe kopou, mlátí se hlava nehlava do chvíle, dokud jeden z nich neulehne na žíněnkové lóže pod sebou.

Vlastně by to nebylo tak děsivé

Dva kluci se seřežou, zruší zubní kartu a na pár měsíců si připraví vizáž kapitána vesmírné lodi Star Trek.

Na místě jsou k dispozici lékaři a příslušní odborníci, takže se v podstatě není čeho bát.

Jen atmosféra byla trochu peprná dík výrokům agresivních nadšenců. Ti nejzapálenější „fandové“ hlásali do prostoru povzbuzující věty jako:

„Zab ho zm…!“

„Dokopej ho kryp…!“

A tak pdobně.

V té chvíli se oprávněně začnete bát spíše dvousetkilového „sympaťáka“, co vám dýchá na záda.

Odjížděly jsme dobře naloženy

To ovšem přisuzuji:

 – Finčovi, které, jak vtipně poznamenala, ten „flek“ v dálce připomínal díky syté červené a oční anomálii, oblíbené jahodové pyré.

 – Veru, kterou naprosto minul fakt, že za námi sedí již zmíněný „sympaťák“, a která nepokrytě a velmi hlasitě komentovala inteligenci podobných nadšenců.

 – Nebo Andree, které toho dne přišlo přání k svátku právě na Adolfa.

Nejsem a asi už nikdy nebudu zápasnický nadšenec, nicméně chápu, že je spousta lidí, které tyto záležitosti baví.

Stejně tak si umím představit, že když je člověk patřičně disponován, může to být netradiční a zajímavý koníček. V podstatě rozumím i klukům, kteří se dobrovolně vrhají do klece.

Rozhodně je to zajímavější, než poměřování síly se třemi promile po hospodách.

Odjížděly jsme s dobrou náladou, a to je, jako dojem z celého večera, asi nejdůležitější. Ale tuto podívanou si příště nechám ujít.     

Pavlína

[sexy_author_bio]