Simona Monyová: Srdceboly
Je snad už nepsaná tradice, že úspěšná česká spisovatelka ženských románů si zvolí alespoň jednu knihu (ač Viewegh není ženská, dělá to taky často a s gustem), ve které je hlavní hrdina spisovatel či spisovatelka.
Ani Simona Monyová není výjimkou, ač mě to trošku překvapilo.
Nicméně z jejich slov mrazí… často důkladně. Srdceboly na srdci opravdu bolí… Tím více ve stínu reálného života autorky.
Nehledejte za tímhle článkem recenzi, ani názor... jen tichou úctu k někomu, kdo je prostě "jen" spisovatel, a koho tak nějak chápu...
„Každý chlap dříve či později totiž začne žárlit na úspěch manželky, ať vám zpočátku tvrdí cokoliv. Pokud žena nechce vztah s mužem odepsat, musí předvádět tupou a neschopnou, anebo si rovnou vybrat chlapa, který je v kariéře tak vysoko, že se tou její necítí být ohrožen.“
Stejně jako Michal Viewegh, tak i „Michal Viewegh v sukních“ jak byla Simona Monyová nazývána, tak i ona
v roli úspěšné spisovatelky točí podle své knihy film, probíhá hotely v zahraničí, chodí do televize, spokojeně probírá částky na kontě a pořádá besedy se čtenáři.
Hlavní hrdinka se seznamuje s mužem, jež je vdovec.
„Vdovec je také vrah své ženy…“
Příběhem hýbe naprosto strašlivá žárlivost – na obou stranách, i když každý žárlí tak trochu na něco jiného. Ona na
něj a případné konkurenční samičky, ba dokonce si umí představovat i představy toho, na koho žárlí – to mi přijde snad jako vrchol žárlivosti a pro mě to je už asi tak dva kroky za hranicí mé vlastní představivosti… Moment, takhle se přece neshodím, tak já si to zkusím představovat, to přece není možný, abych si neuměla představovat cizí chlípný představy, nebo jo??
Každopádně tahle třaskavá směs je napnutá k prasknutí a je to místy nechutný boj.
„Čím víc se vzdaloval, tím víc jsem ho toužila k sobě připoutat…“
Aha, tak to je ten princip partnerské žárlivosti?? Není divu, hlavní hrdinka byla celý život ukotvována
v průměrnosti a pracovním zařazením průměrném až podpůrměrném. Přesto – nebo právě proto – nezpychla.
„Vydělávala jsem několikanásobek průměrného platu, ale k přemrštěně drahým věcem jsem nikdy netíhla. Vždy mi způsobovaly víc starostí než radosti. Údajně značkové brýle zakoupené na italské pláži za šest euro mohu klidně po několika vinných střicích zapomenout na hospodské zahrádce anebo si je nechat Tobiášem rozsednout. Ale můžu totéž udělat s diorkami za dvanáct tisíc korun? Opatrnické ukládání do čisticího pytlíčku a následně do pouzdra mi přineslo co? Otročení brýlím značky Dior!
Otročení čemukoliv či komukoliv není prostě můj styl. Jako všichni lidé, kteří umějí slušně vydělávat, dávno vím, že svobodu člověku nepřinášejí peníze, ale schopnost užívat je k životu, nikoliv se jimi nechávat svazovat.“
Je to možná knížka, kterou člověk přečte jednou, pak uklidí a za dva roky si ji vezme opět na dovolenou, protože si na ni nostalgicky vzpomene. Protože je silná, je plná bolesti a touze po troše lásky. Jako život sám… Snad díky několika vtipným obratům, třeba psaní na pytlíky na zvratky – no tak tohle puzení zná snad každý spisovatel, když to
přijde, je jedno kde je a co má po ruce, hlavně, že se na to dá psát…nebo představa jejího otce, jak vybírá psům
klíšťata a blechy a u toho jí chleba se sádlem…
Tragická smrt autorky jí však zařadí navždy mezi knížky, o kterých se bude mluvit, protože autobiografických prvků
je tu tolik, až mrazí… Volala o pomoc, nebo se chtěla jen vypsat?
Oddejte se několika citacím, ke kterým nebudu nic dodávat, jsou jen smutným mementem…při kterých srdce bolí
srdcebolem…
„Moje dvě hlavní životní role: matka a spisovatelka, bohužel vyžadují spíše rozdávání se, než přijímání. Ale z čeho pak dávat, když rozdáte úplně všechno?“
„… zapsala jsem si tenkrát do notesu, protože i bolest se spisovateli může hodit, protože ani bolest si spisovatel nemůže dovolit marnotratně zahodit.“
„Kolikrát můžete nakopnout kočku, aby se k vám vrátila a lísala se o nohy?“
„Čestní lidé si nechávají kálet na hlavu, aby ti bezcharakterní měli život snadnější…“
„Výhoda nečestných, slabých a neschopných tkví v jejich ostrých loktech, kterými strkají do těch hodných a úspěšných. V tom, že v poctivcích dokážou vzbudit strach, vypěstovat nepřetržitou úzkost, hrůzu z dalšího zklamání. Strach ze zklamání je mnohem větší než strach z úrazu, rakoviny, infarktu, ohluchnutí.
Strach je ta nejzhoubnější nemoc, je to efektivní hypnóza slušných lidí lidmi, kteří je chtějí ovládnout, kteří si připadají úžasní a mocní, až když padnete na kolena a žerete jim jejich hovna přímo z ruky…“
„Muži chtějí být nejlepší, a když nejsou, tak se mstí, místo aby přidali na úsilí v čestném souboji. Někomu sežrat čokoládu je vždycky snazší a příjemnější, než se doučit matematiku nebo dějepis.“
„Byla jsem ráda, že spí, že jsem zase Žížalka. Růžová, neškodná a užitečná. Žížalka, co něco vydrží. Žížalka, které vyrvete srdce a ono jí zase po čase doroste.“
„Ani já neměla potřebu Adamovi už sdělovat svoje pocity, zážitky, nápady, postřehy. Odvykla jsem. Občas mi hlavou táhla nějaká obyčejná historka z nákupu nebo z literární besedy, ale nezdála se mi pro něho vhodná, dost zajímavá, anebo mi zase přišla natolik sebeodhalující, že jsem se zalekla, aby v budoucnu nebyla použita proti mně…“
„Já ti to vysvětlím,“ drmolil Adam, ale já už byla někde jinde. Jen moje pobodané tělo tam stálo a nechápalo, k čemu jsou mu ruce, k čemu nohy, k čemu vůbec život je…“
Renata
Renčo, po přečtení citací tady sedím, konsternovaně a tupě zírám na monitor a jediné, co mi běží hlavou je úcta k lidské moudrosti a souznění s někým, jehož hloubka a potenciál....
....až se proberu, patrně jen dopíšu.....
....že smekám a lituji.
Chtěla bych tu ženu poznat.
Osobně.
Pozdě...
Míša K.
Každý den má svoji kvalitu, jeden je smutný, jeden přinese více radosti a jiný zase neutrální, takové nahoru-dolu, nic zásadního. Jen nepodléhat, ono to během dne může být zase všechno jinak. Na člověka působí tolik vlivů - informace, které se dozvídá a to záhadné počasí, které ničí psychiku (nebo ji naopak léčí, jak kdy) - a podle toho člověk najednou má sílu ten den prožít a nebo jenom přežít... Je důležité nepodléhat tíze, která dusí, tak ani já se nenechám zválcovat nějakou pomíjivou "tragédií", protože už příští minuta může být přílivem pozitiva.. A já se chci usmívat, i dokonce pitomě smát.
Teď mě napadla vzpomínka na včerejší setkání s kamarádkou, která mi vyprávěla příběh. Ono je to naprosto mimo téma a dokonce to neni ani moc vtipný, ale já se té hororové události smála, i když mě i trochu mrazilo.
Prý (mám to pouze z doslechu): u Vodňan se stala nehoda a byla zavolána záchranka, vyboural se motorkář. Budějovickým chirurgům se zalesklo v očích a do éteru pro zdroj orgánů vyrazil vrtulník. Jaké však nastalo zklamání, když vrtulník dorazil na místo nehody. Motorkář žil - dokonce měl pouze pochroumanou nohu. Když ho znechucení zdravotníci nakládali do helikoptéry, protože žádná jiná záchranka nedorazila, měl trošku strach. Smála jsem se té situaci a navrhla svým černým humorem, že ho měli ve vrtulníku píchnout, aby nepřišel ten zbytečný výlet tak lacino a nevraceli se do budějovické nemocnice s prázdnou..
|
vím, že to, že je moudrá, psala Míša. já se jen obdivuji tomu, jak přesně popsala pocity, které jsem měla, když jsem tohle sama zažívala. obdivuji každého, kdo je v něčem fakt dobrý. a je mi jedno, jestli je spisovatel, nebo zedník. jinak paní M. jsem nečetla a ani číst rozhodně nehodlám, holduji jiným tématům.
jen je mi líto, že ty jsi dnes tak smutná. copak opravdu nemáš nic, na co by ses mohla těšit? zarazilo mě, že jsi psala, že dnes ti den už nejspíš žádný jiný úsměv nepřinese. kdo ví, třeba zrovna dneska se usmívat budeš. moc bych ti to přála. opravdu.
|
Opravdu se na Tebe nezlobím, ten důvod nemám, avšak nazvat člověka, který dokáže "zhmotnit" slovně své pocity a své myšlenky moudrým, je dle mého nadnesené. Je tolik nemoudrých, kteří dovedou své myšlenky ztvárnit a pocity namalovat... A Ty dokážeš pojmenovat své myšlenky, jinak bys nenapsala ani ň :-) Zbytečně se nepodceňuj. Že někdo dokáže slovy vymalovat obraz, to je zase o něčem jiném, o talentu... Ty máš talent třeba na něco jiného, co nedovedla Monyová...
Smekat můžeš před kým chceš, to nikomu neberu, ani Tobě, ani Míše... Jen mi přišlo úsměvné, jak najednou je vyzdvihován někdo, koho do té doby mnoho lidí hledajících v literatuře skutečné moudro, neznalo.
Ale nikomu neberu jeho názor a jeho potřebu se někomu nedokonalému klanit, tak to prostě mezi lidmi je... Každý potřebuje svoji ikonu... teď trochu slovně přeháním... Jen mi to přišlo úsměvné a byla jsem tomu ráda, neb dnešek mi více úsměvů již nepřinese... I když možná se o to pokusí někdo další svým příspěvkem, či článkem, já se ráda zasměji nebo aspoň pousměji :-)
|
nezlob se na mě, ale sama jsi nedávno psala, že máš nějaké problémy, které - na rozdíl ode mě - řeším u lékaře. a sama musíš vědět, jak je hrozně těžké a složité ne pojmenovat problém, ale svoje myšlenky a pocity. a ten, kdo to dokáže slovem a písmem, před tím smekám. já tohle nedokážu.
|
Bez ohledu na vše, jsou citace důkazem toho, že dokázala slovem vyjádřit a stručně popsat to, co vám dokáže sežrat mozek a rozdrobit život během dlouhých let tušení a okamžiku uvědomění.
Už jen dát pocitu jméno a popsat ho slovy je natolik osvobozující a přínosné.
|
Míšo, Tvé vzdechy pod článkem jsou úsměvné, aspoň něco při pátečním ránu/dopolednu... A co by sis, prosím Tě, s tou ženou OSOBNĚ chtěla povídat? Vždyť jenom opisovala fráze a pravdy, které zná na světě snad každý. I Ty bys na ně přišla, a proto možná si myslíš, že Monyová překypovala lidskou moudrostí :-D
Kdyby tady mezi námi bylo tolik moudrých, o kterých se dočítám poslední dva dny, pak bych o tuto společnost strach neměla... Ale já jej mám... což asi není moudré 
|
Presne.... tak moc bych ji to prala, kazde zene (kazdemu cloveku), v takove situaci... aby to stihly/i...
|
ty citace. jak jsem ráda, že jsem se sama zvedla. přijde mi, že s. (dle citací) se chtěla určitě vypsat, aby se jí ulevilo, ona za tím vším mohla zavřít dveře a jít dál. o to víc je šílené, jak skončila.
|
5/21 C°
12/24 C°
Zaslal: 21.10.2011 13:17
