Spisovatelka Ivana Hutařová: Ještě že se nestala dlaždičem!

Jedna vražda stačí? Kdoví… Knihovnice a publicistka Ivana Hutařová má možná v hlavě další příběhy Matyldy Pekárkové. Ovšem zeptáme se jí nejen na Matyldu. A je určitě dobře, že se nestala dlaždičem, jak chtěla v dětství, ale svůj život zasvětila knížkám. I když, i u knížek musí mít někdy člověk pneumatiky všude – i na nervové soustavě – aby netlačila realita světa. Dlaždič má opneumatikované jenom koleno.

Máte obrovské životní štěstí, že pracujete celý život v oboru, který Vás baví a je Vám potěšením – v knihovnách, obklopena knihami. Tedy, když je zrovna sama nepíšete… Byl to opravdu Váš dětský sen?

Máte pravdu. Je to štěstí, když děláte to, co vás baví. Ale v útlém dětství jsem chtěla být dlaždičem. Strašně se mi líbilo, jak rychle vyhrabávají kladívkem písek a kladou do důlků ty dlažební kostky. A  taky to, že mají na koleně přivázaný kus pneumatiky a tím pádem je nic netlačí . Dokázala jsem u nich prostát spoustu času, až z toho rodiče šíleli.

S pubertou se moje zájmy stále více přikláněly ke společenským vědám, zajímaly mě dějiny umění, divadelní věda, ale nakonec zvítězilo  knihovnictví. 

Chodila jste jako dítě do knihovny?

Veřejnou knihovnu jsem objevila v osmé třídě. Je to relativně pozdě, ale rodiče měli doma velikou knihovnu, a tak jsem měla pořád co číst. A o prázdninách jsem vždycky okupovala tetinu. Ta měla, na rozdíl od nás, spoustu detektivek a ostatní tzv. brakovou literaturu. Kvůli téhle knihovně jsem vždycky měla radost, když pršelo a já nemusela jít pást husy, ani na mlíčí králíkům.

To je nádherná vzpomínka, vzpomínáte si na nějakou konkrétní knížku? Mě takhle fascinovala babiččina knihovna a dodnes vidím „Poznáš je, když kvetou“ a starou, prastarou, snad ještě původní „Honzíkovu cestu“. Máte dodnes
v hlavě nějakou takovou knížku?

Budete se možná smát. V knihovně rodičů jsem objevila asi v šesté třídě Annu proletářku. Ten příběh mě tenkrát dostal. Vzápětí jsem našla Diderotovu Jeptišku, a ta mi připadala taky  prostě úžasná. Když to zjistila maminka,
málem omdlela, ale nechala mě, abych ji dočetla.  A z tetiny knihovny si pamatuju na knížku Fan Vavřincové Eva
tropí hlouposti. Slíbila jsem, že budu chodit pást i kozu, když mi teta tuhle knížku dá. Dala. Taky vzpomínám na  Káju Maříka. Ale  toho jsem četla až po té Jeptišce…

Máte zkušenosti i se zahraniční literaturou pro děti, jsou jinde děti jiné? Nebo děti mají rády podobné příběhy?

Byla jsem sice u několika mezinárodních projektů o výzkumu dětské četby, přesto bych si netroufla
jednoznačně odpovědět. Ale když si vezmeme třeba takovou Astrid Lindgrenovou, jejíž příběhy čte už několikátá generace dětí po celém světě, asi děti zajímají podobné příběhy.

Trápí mě spíš to, že my, dospělí, málo dětem zdůrazňujeme, jak důležité je čtení pro celý život. Že je to nejdůležitější dovednost, kterou se ve škole můžou naučit. Od toho, jak rychle a úspěšně se dítě naučí číst s porozuměním se často
odvíjí jeho celá profesní kariéra. A je také důležité, abychom brali v úvahu všechna dostupná informační  média, se kterými mohou děti pracovat, nejen knížky.

Ivana Hutařová umí najít v knihách pravé poklady….

Napsala jste mnoho životopisných knih o slavných osobnostech. S kým se Vám spolupracovalo nejlépe a na koho nejraději vzpomínáte?

Bavilo mě shánět podklady v archivech. Je to svébytný svět, s mnoha poklady.  Nejradši vzpomínám na spolupráci s paní Zdenou Nepilovou na knížce o Františku Nepilovi Nedokončené rozhovory a také na vstřícný postoj dcery prezidenta Svobody, profesorky Zoe Klusákové – Svobodové při shromažďování dat o potomcích našich prezidentů. 

Pracovala jste také s pozůstalostí Františka Nepila, to je hodně zvláštní práce, tajemná, musela v tom být obrovská úcta a pokora k panu Nepilovi.  Můžete prozradit, jaká jeho díla Vám prošla rukama?

V literární pozůstalosti Františka Nepila byly opravdu poklady. Jeho žena Zdena je uchovává s velkou láskou a v neuvěřitelném pořádku. Všechny ty knížky jsme pořádaly spolu. Hlavní Nepilovou doménou jsou fejetony, ale narazily jsme i na několik závažných publicistických prací, které ukazují jiného, vážnějšího, Františka Nepila. Málokdo také ví, že František Nepil psal od svých středoškolských studií a už práce z této doby svědčí o jeho mimořádném literárním talentu. Právě tyhle texty jsme zařadily do (zatím) poslední knížky ze spisovatelovy pozůstalosti  Proč jsem nechodil na Alexandrovce.

Kde Vás poprvé napadla myšlenka na Matyldu?

S vidinou důchodu jsem se zabývala myšlenkou, že by se mi líbilo napsat něco o stárnoucí ženské. Už proto, že tzv. „stárnutí“ je naprosto nesdělitelná zkušenost. Matyldě přibyla léta, kila, dioptrie a má bolavé koleno. Ale věkem rozhodně nezmoudřela, nasbírala jen spoustu zkušeností.  V duši je to pořád ta trochu praštěná dvacetiletá holka, proto se může kamarádit s puberťákem. 

To teda…! Bylo zřejmé, co Matylda na dovolené na Istrii zažije, nebo jste jí prostě poslala na výlet a čekala, jak si s tím poradí? Měla jste pevnou osnovu při psaní nebo jste nechala Matyldu a ostatní postavy žít svým životem?

Matyldu jsem na Istrii poslat chtěla. Jezdíme tam často a velice tenhle kousek Evropy, kam můžeme dojet za pár hodin, milujeme.
Příběh sám jsem si vymyslela, i když má reálný základ v kratičké zprávě o neodstranitelných poškozeních řeči. Pravda je, že když jsem knížku psala, chovala se Matylda někdy moc samostatně a mně dalo pak práci „zasunout“
ji zase zpátky do děje, aby se příliš nerozvolnil.  Bavilo mě rozvíjet i vedlejší dějové linky s ostatními „účastníky zájezdu“. Taky jsem chtěla psát o Dorotce. Japončíci jsou úžasní pejskové, kterých je teď poměrně málo, a potěšilo by mě, kdyby si je lidé zase víc zamilovali. 

No a nakonec… jaká je Vaše představa ideální dovolené, neb nepředpokládám, že by to byla podobná, jakou prožila paní Matylda Pekárková?

Čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčená, že nejde ani tak o to, kde dovolenou trávíte, jako o to, s kým. V posledních několika letech nás s manželem potkalo velké štěstí. Vytvořili jsme si partu, se kterou jezdíme vždy na týden někam k nám. Naposledy jsme objevili Mosty u Jablunkova. Je  to organizačně náročné, protože někteří jsou
na vozíku, ale výsledek stojí za to. Už teď se těším, až zase vyrazíme.

A já Vám k tomu popřeji mnoho štěstí, organizačního talentu a pověstnou kliku na počasí a hlavně hodně tvůrčí inspirace a taky zdraví.
Protože bez toho to nejde.

Ivana Hutařová (1945) vystudovala Fakultu sociálních věd a publicistiky a celý život pracuje  v knihovnách. Zároveň pro radost píše povídky, fejetony a napsala i několik životopisných knih o dětech našich prezidentů, o slavných zpěvácích a hercích Národního divadla šedesátých let dvacátého století a o herečce Slávce Budínové.

S ženou spisovatele Františka Nepila redakčně zpracovávala několik knih z jeho pozůstalosti.

Knížka Jedna vražda stačí je v tomto žánru její prvotinou.

Renata

[sexy_author_bio]

Foto: JaS a archív Ivany Hutařové