SOUTĚZ pro Vás a recenze: Menna van Praag: Dům v ulici Naděje

Je to knížka, kterou budete chtít mlsat po kouskách. Nevypotřebovat si ji hned. A já tento postup i doporučuju, protože děj je lehce spletitý a často jsem ho ráda zpracovávala v hlavě i po čtení, protože mi docházely zvláštní souvislosti, hrála jsem si dějem. Alba, žena s rozbitým životem stojí na prahu zvláštního domu. Jako domácí je tam stará žena, Peggy, moudrá, šarmantní a kdoví, jestli vůbec skutečná.

20183NmE.jpg

 

Dostává tu přesně 99 dní a nocí, aby mohla posbírat střípky svého života a vydat se po své životní cestě dál. Přesně to je doba k tomu, aby načerpala síly a zároveň své rozhodnutí jít dál zbytečně neodkládala.

 

Jsou to tři měsíce… už tohle byla první myšlenka. Jsou tři měsíce tak akorát na to zbavit se zármutku, křivdy a vykročit novým směrem?

 

Možná ano…

 

Takže s Albou prožijeme tento čas v domě, který obývá nejen ona a Peggy, ale i množství dalších žen. Slavné spisovatelky, herečky nebo femistky, které výrazně promluvily do historie lidstva. Alba se setká i s Agathou Christie, která tu strávila čas tehdy, když byl její život mimořádně těžký a sama už nevěřila ani v rok života, natož pak v to, že napíše ještě řadu úspěšných románů. Všechny tyto ženy tu nechaly své otisky, své duše, které se tu vyrovnávaly s obtížnou životní situací.

 

20185OWI.jpg

 

Alba je nyní jednou z nich.

 

Začíná pavučina příběhů – Alba a její stále se ztěžující rodinná i milostná situace, drtivé příběhy ostatních žen se tu prolínají v ději, jež potřebuje čas na to, aby si ve vás emočně sedl.

 

Nečtěte tuto knihu rychle, zdála by se vám moc přehnaná… mlsejte ji, potom plně pocítíte moudro, které do ní autorka vložila. Mistrně provázala příběhy a slova a se srdcervoucími emocemi popisuje situace, jež ženy mnohdy bohužel důvěrně znají.

 

Dobré i zlé.

 

Zasníte se, dojmete, ale i zapláčete nad krutostí osudu. Menna van Praag to umí – opět nezklamala a přidala do knihy až velké množství horké čokolády a voňavých, nejlépe čerstvě upečených čokoládových i karamelových sušenek. Hodně odpočinku, hodně dámského tlachání, ale i hodně akce, hodně bolesti i radosti.

Prostě všeho tam je HODNĚ. Je to příběh, který by snad, byl-li by zfilmován, byl naducaný jako květinková peřinka.

 

Ale stál by za to.

 

Ulomte si kousek téhle smetanové čokolády. Chvílemi je hořká, ale je lahodná jako sám život. Dům v ulici Naděje je pro mne knihou, kterou si ráda otevřu ve chvíli, kdy se budu chtít potěšit, pomazlit a svou duši i srdce položit to nejhebčího polštářku…

 

20186Nzh.jpg

 

 

Ukázka:

 

 „Čtyři duchové seděli okolo malého dřevěného stolku, na kterém měli rozehraný bridž. Hru teď na chvíli přerušili. Pokoj byl salonek z raného devatenáctého století – doby, kdy byl dům postaven – a byl vyzdobený hedvábnými tapetami krémové barvy potištěnými nekonečnými řadami francouzských lilií. Ze stropu visely těžké šarlatové závěsy, které byly stažené z vysokých oken a dosahovaly až na podlahu. Tmavě modrý koberec pod Peggyinýma nohama byl příjemně měkký. Stařenka stála ve dveřích a probodávala duchy očima.

„Samozřejmě, že jednou umřeš,“ připustila Grace, posunula si paruku na správné místo a pošimrala Macka pod bradou. „Ale až ve sto pěti.“

„Proč tohle říkáš?“ Proč lžeš?“ Peggy se na Grace zakabonila. Postupně jí však docházelo, že nelže, ne teď.  „Co se to tu k čertu děje? Proč jste mi tedy řekly, že umřu? Proč jste mě mučily, jakou to mělo cenu?“

„Chtěly jsme ti dát dar,“ řekla George, „za všechna ta léta služby.“

„Dar?“ vykřikla Peggy, „nějak mi nedochází…“

„Ano, přesně tak,“ vysvětlila Virginie. „Musela jsi na to přijít sama od sebe, muselo ti to dojít. Řekly jsme ti to, aby sis uvědomila, jak se doopravdy cítíš a co doopravdy chceš. Blížící se smrt vždycky tak nějak rozežene mlhu, která se v životech lidí stihla nashromáždit.“

 

O autorce

20187MGM.jpgMenna van Praag vystudovala Oxfordskou univerzitu, pracuje jako novinářka a miluje čokoládu.

 

Jejím snem bylo stát se spisovatelkou a jako cíl si stanovila, že dřív než jí bude třicet, musí vydat první knihu. Deset let pilně psala, šest rukopisů jí různá nakladatelství odmítla, a tak se rozhodla, že vezme osud do svých rukou. 

 

Knihu Štěstí, láska, čokoláda napsala během dvou týdnů a sama ji vydala – stalo se to dva měsíce předtím, než oslavila třicáté narozeniny. O rok později podepsala smlouvu s nakladatelstvím Hay House a knížka byla postupně přeložena do 26 jazyků. Sen se jí vyplnil hlavně proto, že e nebála vykročit za ním sama, s odvahou a odhodláním, jak říká.

 

Největší inspirací Menny van Praag je její život s jeho vzestupy a pády, a možná proto jsou příběhy, které píše, tak oblíbené čtenáři po celém světě. V nakladatelství Synergie již vyšla kniha Štěstí, láska, čokoláda a její pokračování Nejšťastnější na světě.

 


 

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2016,
www.synergiepublishing.com

 

 

PLUS SOUTĚŽ !

 

Napište do komentářů:

 

Co byste udělala, kdyby Vám zbýval rok života?

Co by se náhle pro vás stalo to nejcennější?

 

3 z vás dostanou knihu Dům v ulici Naděje.

Věnovala Synergie Publishing SE.

 

Renata Petříčková


192NzA.jpg


 


Hodnocení článku

Hodnotili 2 čtenáři průměrem 5 bodů z pěti


Čtěte také:

Eva Hölzelová: Arina 
CHUMELENÍ Jiřího Kahouna nadělí dětskou radost! Krásnou... 
SOUTĚŽ : O knihu Neslibujte Pannám hady! Dokončení 
VELKÁ HROMADNÁ DOSTIHOVÁ SOUTĚŽ !! 
Zas jedna kravina z úst pana Putina 


Diskuze


Pro vkládání příspěvků je potřeba se přihlásit či registrovat.
Avatar
post Zaslal: 10.03.2016 09:58
 

Co bych a jak bych? Nic bych. Žil bych snad život dál tak jak přichází. Se slunečným i zataženým nebem, radostmi i starostmi a nejcenější by mi byla naděje. Naděje, že v den D plus1 se opět probudím a můj život bude dál pokračovat. Kdysi jsem nevědomky prodloužil jednomu člověku knot jeho svíčky a třeba i mně někdo ten knot prodlouží a díky tomu budu mít úsměv na tváři i další a další dna po dni D :) .... naděje prostě umírá poslední :) 

 
Avatar
post Zaslal: 08.03.2016 20:57
 

snažila bych se dát si všechny věci do pořádku,pojistky,doklady,aby syn potom neměl s tímto problémy.Nejcennější a jediné co by po mně zbylo je můj syn,pro něj bych udělala co by bylo v mých silách abych mu ulehčila následné zařizování a jeho další život.Jemu bych se snažila poradit a pomoct,když nikoho jiného nemá.

 
Avatar
post Zaslal: 08.03.2016 10:10

Odpověď na příspěvek #181433
Uživatel: lesanda

Nechci vědět, kolik mi zbývá života. Ale pokud by tato hypotetická...
 

Ok

 
Avatar
post Zaslal: 08.03.2016 09:46
 

Nechci vědět, kolik mi zbývá života. Ale pokud by tato hypotetická možnost nastala, nejcenější by pro mě byla osobní svoboda. Žít dál tak jak žiju teď. Nač se honit rychle za něčím co už pak stejně pro mě bude passe...

Být šťastná s těmi které mám ráda, dýchat čerstvý vzduch, usínat s plány na další den, být zdravá ...... Dokud mám toto, budu žít ráda. Mít plány přesně na rok, to přece nejde....

 
Avatar
post Zaslal: 08.03.2016 07:28

Odpověď na příspěvek #181410
Uživatel: Lenka Ch.

Hodila bych batoh na zada a vyrazila do sveta, pokud by mi to zdravotni stav dovolil. Nejcennejsi...
 

Něco jako Než si pro nás příjde s J. Nicholsonem a Freemenem.Ok

 
Avatar
post Zaslal: 08.03.2016 06:55
 

Hodila bych batoh na zada a vyrazila do sveta, pokud by mi to zdravotni stav dovolil. Nejcennejsi by bylo kazde nove rano, kazdy novy den a kazdy muj nadech.

 
Avatar
post Zaslal: 06.03.2016 20:39
 

Žij, jako bys měl zítra zemřít. Uč se, jako bys měl žít navždy, říká Mahátma Gándhí. Být štastná ted hned  a dělat jen to, co miluji s lidmi, které miluji.Přestat být pasivním pozorovatelem mého ubíhajícího života. Vstoupit do něj a konečně ho žít a řídit....Toto je moje meta, bez ohledu na to, kdy přijde můj časLove it

 
Avatar
post Zaslal: 06.03.2016 14:38
 

Tedy, to jsou těžké otázky... Vůbec si to neumím představit. Jsem sama s 9-letým synem...

Nejcennější by byly ty chvíle prožité s ním.

Asi by mi nějaký čas zabralo, abych se vyrovnala s tím, že už víc času jak jeden rok mít nebudu, přijmula to a byla statečná... 

A snažila bych se ten rok si užít se svým synem, říct a ukázat mu vše, co bych chtěla, aby věděl...

Snažila bych se ho nějak zabezpečit..

A také bych trávila hodně času v přírodě, v lese, na sluníčku, užila si déšť i sníh, bouřku, mlhu i duhu..

Poděkovala své rodině a rozloučila se s ní..

 

 
post Zaslal: 06.03.2016 01:23
 

Renatko, to jsou dvě otázky těžkého kalibru, na které se nedá jednoznačně odpovědět, aby to nevypadalo, jako vychloubání. Myslím si, že by člověk neměl chtít od lékaře slyšet po vyslovení diagnozy, kolik mu zbývá do konce života. Pokud se na to zeptá sám, tak si říká o naprogramování. Tím, že se dozví délku života, která mu ještě zbývá, ztratí automaticky chuť bojovat o svůj život a normálně to zabalí (protože mu to přeci doktor řekl).

Teď a tady si můžu vytvářet teorii, že bych byla statečná a dělala bych před rodinou, hrdinku, nic jim neřekla, abych je a sebe netrápila, ale již si nejsem jistá, zda bych to takhle v reálu zvládla. Bylo by to asi úplně něco jiného a stálo by to hodně sebezapření.

Proto raději v předstihu, odpouštím sobě a snažím se odpustit všem neřádům, kteří mi zkřížili cestu a znepříjemnili život.

A co je pro mě nejcennější? Tak to je láska a pravdomluvnost, které  jsou v naší rodině posvátné.

Krásné dny milé PopelkyLove it

 

 

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 20:23

Odpověď na příspěvek #181318
Uživatel: Birliban

Oboji, dotykat se jen v rukavicich.
 

Šmarjá.. v tom případku se vzdávám veškerých práv a výsad a přenechávám to mladším. Tongue out

Budou tyhle stačit?

 

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 20:15

Odpověď na příspěvek #181315
Uživatel: Aki

AAAAuuuu.. to jsem nevěděla, že jseš na sádlo-máslo. Doufám, že...
 

Oboji, dotykat se jen v rukavicich. Laughing

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 18:54

Odpověď na příspěvek #181314
Uživatel: Birliban

Tak tedy pro jistotu jisteni
 

AAAAuuuu.. to jsem nevěděla, že jseš na sádlo-máslo. Doufám, že to není dědičný Tongue out a nebo nakažlivý Cool

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 18:50
 

Laughing

Tak tedy pro jistotu jisteni Smoke

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 18:41

Odpověď na příspěvek #181312
Uživatel: Birliban

Aspon chvili poletim .   Na Antarktidu bych se pripravila. V Cesku jeden nevi, jak bude...
 

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 18:31

Odpověď na příspěvek #181301
Uživatel: Aki

Bez padáku, co? 
 

Aspon chvili poletim Rock.

 

Na Antarktidu bych se pripravila. V Cesku jeden nevi, jak bude zitra ...Cool

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 17:46

Odpověď na příspěvek #181295
Uživatel: Birliban

Predstavuji si, ze bych hlavne cestovala - Antarktida, Island, ... Pozorovat velryby, mluvit s...
 

Hele, ty Antarktido.. jestli je ti tam u vás vedro, přijeď sem.. tady zmrzneš Tongue out

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 17:44

Odpověď na příspěvek #181294
Uživatel: monana

Aki - víte, zažila jsem při umírání mé mamky: na radu...
 

Já jsem psala.. s vybranými jedinci. Jsou lidé, které ve svém životě už nechci, ač vůči nim necítím žádnou zášť..

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 17:43

Odpověď na příspěvek #181295
Uživatel: Birliban

Predstavuji si, ze bych hlavne cestovala - Antarktida, Island, ... Pozorovat velryby, mluvit s...
 

Bez padáku, co? Tongue out

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 16:31
 

Predstavuji si, ze bych hlavne cestovala - Antarktida, Island, ... Pozorovat velryby, mluvit s nimi Smile.

Výsledek obrázku pro velryby

Pak urcite delat dalsi vec, volny pad Laughing.

Proste si uzivat zivota Rock.

 
post Zaslal: 05.03.2016 16:31
 

Aki - víte, zažila jsem při umírání mé mamky: na radu léčitele jsme dovedli za mamkou babičku ( a to cca 3 měsíce před její smrtí, kdy nikdo z nás nevěděl, že tak brzy zemře) a odmítla ji, nechtěla, aby ji držela a naopak chtěla, ať jde pryč. Stejně tak poté, co si něco asi nepěkného řekli se svým synem (mým bratrem), až do své smrti ho k sobě nepustila a v nemocnici se ho ptala, jestli mu dělá dobře, když se na ni dívá, jak chcípá (doslova), tak si nemyslím, že se každý člověk chce s dotyčným, který mu v životě ublížil, za každou cenu usmiřovat. Pokud je pravda, že se opakovaně vracíme, vyřeší si to v dalších životech.

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 15:23
 

Já bych se teda usmířila. S vybranejma jedincema. Aby je to pak nemrzelo, že už to nebudou moct udělat a já tady nemusela strašit. Rozhodně ale ne okatě a pateticky.

O hraní na city nejde.

 
post Zaslal: 05.03.2016 14:38
 

Těžko si to představit, myslím, že člověk se v tu chvíli zachová jinak, než si myslí, že by se zachoval, když je zdravý. Já si myslím, že bych se chtěla podívat na místa, kam se toužím podívat, ale nedělám to. To je asi vše. Rozhodně si nemyslím, že bych se chtěla s někým usmiřovat. Proč? Protože umírám? Hrát někomu na city? Stavit ho do pozice, že musí, protože jsem nemocný chudák? Samozřejmě bych chtěla být s rodinou, ale aby mě nebrali jako nemocného chudáka, ale člověka, se kterým si ještě mohou užít pěkné chvíle po omezenou dobu.

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 14:37

Odpověď na příspěvek #181286
Uživatel: jazuzinka

no jo Daleká cesta za domovem... ta je krásná, vracím se k ní...
 

Já taky tak nějak.. což mi připomíná, že bych si ji zase mohla přečíst Laughing

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 10:27

Odpověď na příspěvek #181284
Uživatel: Aki

Zajímavé téma. 1) Nikomu bych to neřekla (ještě aby se...
 

no jo Daleká cesta za domovem... ta je krásná, vracím se k ní už dlouho, poprvé jsem ji četla tak v 13-14? a to už chvilku je.

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 10:25
 

tak já bych sepsala všechno vyprávění, co si pamatuju. jak líčili svoje dětství a mládí moji prarodiče a můj praděda + to, co mi říkali o svých rodičích a prarodičích. sama začínám vyprávět svým dětem to tom, jak to bylo, když já byla malá nebo když byla malá moje mamka (ta vypráví taky). přepsala bych "kroniku rodu" co napsal můj děda ingoustovou tužkou, ať to máme pro další generace zachované. podnikala bych s mou rodinou výlety a akce jako dosud (pokud by to šlo) a snažila se dát jim co nejvíc hezkých vzpomínek na mě. no a z materiálního hlediska: dala bych do pořádku finance (prodala byt a zaplatila hypotéku na barák), ať nezbydou po mě dluhy. nachystala bych všechny papíry (můj rodný list, oddací, vysvědčení,...) a napsala bych jakousi mou představu o tom, jak rozdělit dědictví po mě (komu co) - ale to si stejně udělají po svém, rozhodně bych to s nima probrala, aby to měli spravedlivě rozdělené. také bych jim napsala nějaké mé přání do budoucna, něco, co by je provázelo životem. prostě takovou památku na mě.

jo a taky bych si nachystala hudbu na funus a parte + přesné pokyny k pohřbu. Wink

 
Avatar
post Zaslal: 05.03.2016 10:24
 

Zajímavé téma.

1) Nikomu bych to neřekla (ještě aby se trápili nebo mě litovali.. to tak).

2) Odpustila bych všem včetně sebe a usmířila se s nimi.

3) Sekla bych s prací, cestovala bych, psala, kreslila si, řádila na kole, trávila čas v přírodě a tím, co mám ráda..

4) Rozdávala bych pohodu, pozitivní překvapení a naději plnými hrstmi.

5) Finančně bych zabezpečila psa do konce jeho dní, dala něco stranou na pohřeb, zbytek bych podělila mezi sourozence a rodiče.

6) Každý den bych prožila vědomě, nic už bych nenechávala "na potom".

7) Napsala bych všem, kterým chci něco sdělit, dopisy, které by dostali až po mé smrti.

8) V den plánované smrti bych se hezky oblékla, učesala, nalíčila, prošla si místa svého dětství, které mám ráda. Po fantastické večeři bych si vlezla do postele s knížkou Daleká cesta za domovem a pak bych usnula spánkem spravedlivých.

Hm, pěknej wishlist.. myslím, že krom bodu osm bych se nad tím mohla zamyslet už teď .-)

 
Avatar
post Zaslal: 04.03.2016 23:18
 

Děkuji za další tip na dobrý zážitek!

Zamýšlím se, co bych dělala, kdyby mi zbýval poslední rok života. Nikdo neví, jestli to tak není doopravdy... rok je strašně dlouhá doba, spousta času ...a byl by to asi nejkvalitněji prožitý čas. Určitě bych se snažila připravit své děti k větší samostatnosti a zodpovědnosti za své životy, aby to zvládly i beze mne

Určitě bych trávila všechen svůj čas s nimi a se svým drahým manželem doma, na zahradě, u moře - kdekoliv

Určitě bych musela bojovat sama se sebou, se svými emocemi - lítostí, že tu nebudu s nimi, že je nebudu vídat, pomáhat jim, pusinkovat je...

Asi by mi bylo nejdražší stále to, co je i teď a vždycky bylo - láska, souznění, přítomnost všech členů rodiny

Bože... takhle napsané to vypadá jako strašnej kýčCool

 
Avatar
post Zaslal: 04.03.2016 21:47
 

Kurec to jsou drsné úkoly!OMGMůj taťka se snažil dát všechny své věci do pořádku,abychom to my ,děcka neměly moc složitéPohladit Bohužel to nestačilo.Dnešní byrokracie a svinstva mezi lidmi jsou donebevolajícíHammer Takže priorita č.1,dát do pořádku svoje věci.Otázkou je,zda říct svým nejbližším ,že už vidím na konečnou.TravelVždy jsem byla zastáncem toho"kdo je připraven,není překvapen".Poslední dobou mně přepadá názor,zda není lepší"pocit sladké nevědomosti"Love itNa diskuzích s rozumnými lidmi,se mi líbí to,že můžu získat jiný náhled na věc,když si přečtu cizí názor....Sorry,jestli už to je mimo soutěžToilet

Priorita č.2,posedět s nad fotkami a popovídat si o všem,co bylo v životě zamlčeno a zasloužilo by si být předáno další generaci.No a že bych rozházela nějaké prachy na cestách,to je samozřejmééé.To jsou moje odpovědi,mírně komplikované...Bla Bla

 
post Zaslal: 04.03.2016 18:35
 

Dobrý den, zdá se, že knížka je hodně ze života, rozhodně stojí za přečtení.

Kdyby mi zbýval rok života, navštívila bych místa kde jsem se narodila, vyrůstala, měla tam rodinu a kamrády.  Nejcennější by bylo, kdyby to společně se mnou absolvovala má

rodinka.  

 

 
Avatar
post Zaslal: 04.03.2016 18:29
 

noo, nejdřív bych pořádně vygruntovala..resty dala do pořádku aby tu po mě nezůstaly resty(aby nebyl bordel v papírech např..vše bych hezky označila,dala pokyny atd.) a pak bych se věnovala dětem, rodině, hltala byhc přírodu kolem sebe plnými dooušky a zase děti děti a děti rodina

 
Avatar
post Zaslal: 04.03.2016 08:14
 

Ahoj Reni, jsem knihou doslova nadšená!! Něco jako pravá kniha v pravou chvíli!!!

Trochu mi přijde, že je snad o mě...

Co bych udělala, kdyby mi zbýval poslední rok života?

Předně bych se snažila vrátit všem, kteří mi pomohli v těžké situaci všechno, co do mě vložili!

Přála bych si vymyslet nějaký originální způsob, jak jim vyjádřit svůj dík, za to, že se na mě nevykašlali, když jsem byla na dně. To chci vlastně udělat, i jestli za rok neumřu....Laughing

Nejcennější by pro mě byl čas strávený s těmito lidmi! Love it

 

 

Právě teď

Dnešní vydání

Poslední příspěvky k článkům

Komerční tipy

Nejnovější diskuse

Včera a předevčírem

Vaše TOP články

Nejčtenější články

Komentáře - Popelnice

Komentáře - Bazar

TOPlist