Soutěž hasičů: Jak stříká vítěz?

Malebný, romantický a hlavně krásně hrabalovský kout naší přemilé vlasti, není žádný Václavák. Pokud hledá člověk rozptýlení, musí si počkat, až se zde poperou psi. Lidi se tu neperou, sousedi se usmívají, je tu hospoda, o které člověk neví, snad i proto, že hned vedle ní je kostel a hřbitov. Člověk je proto u vytržení, když u místního hřiště spatří několikero hasičských vozů a nebývalé množství lidu. 

Soutěž hasičů nemohl minulou sobotu z výše uvedených důvodů přehlédnout ani slepý ani hluchý.

Zvláště pak ne někdo, kdo již osmým měsícem přímo vedle onoho hřiště bydlí.

Přes hudbu nebylo slyšet sekačku a přes vůni klobás jsem tentokrát ani necítila, co připravuje paní místostarostová ve vedlejším stavení k obědu.

Napadlo mě, že by vás třeba zajímalo, jak taková soutěž hasičů vypadá v podání těch našich a také dalších devíti zúčastněných mužstev.

No, mužstev.

Hned po té, co jsme s Johankou na tu slávu dorazily, jsme zjistily, že i „ženstev“, neb mezi chrabré dobrovolné bojovníky s ohnivým živlem se řadí i ženy.

A jaké pěkné!

Soutěžiště, kde se mužstva, mající zálusk na jeden z krásných pohárů musela vyznamenat v nejedné disciplíně, bylo mile obestaveno stříškami, které kryly sezení, odkud byl super výhled na mužstva hasičská a také ta, peroucí se s pípami a horkým grilem.

Měli i limonádu, která byla červená a nedrahá.

A taky dobrou náladu a úsměv pro každého zcela zdarma.

Občas se člověk přistihne, že nejvíc ze všeho najednou fotí nejmenší návštěvníky, kteří vypadali přímo blaženě.

No ale šlo o soutěž hasičů tak pojďme na ně.

Velenka, Sadská, Erim, Kounice, Jenštejn, Přerov nad Labem, Repre, Bříství, a teď bacha, MAMINY a Poříčany.

V každém mužstvu osm soutěžících, plus jejich příznivci.

Umíte si představit těch lidí? Ve vesničce, která má asi pět stálých obyvatel?

Říkala jsem si, že naposledy tu bylo tolik hlav při husitských válkách.

První soutěž, taková stěžejní, bylo stříkání na cíl, což pokládám při tréningu za velice důležité, neb hasič musí mít dobrou mušku.

Už jen proto, aby při skutečném hašení stodoly, nekropil třeba omylem hřbitov.

Další disciplíny, jako třeba tah kolegy na saních po trávníku je ovšem také potřeba. Člověk přece nikdy neví, kdy bude třeba někoho v rámci záchranné akce expedovat z kopečka od kapličky v Bříství.

Já se ale budu věnovat hlavně stříkání na cíl.

A to hlavně kvůli družstvu zmíněných MAMIN.

Ty mě totiž dostaly.

Takže:

Na začátku se nacházela káď, vedle ní stará bedna a v blízkosti hromada rour, hliníkových spojů a hadic.

Po startu spočíval úkol v tom, aby družstvo co nejdříve z kádě vylovilo vše potřebné a také klíč k bedně, ve které byly uloženy nutné součástky.

Z těch muselo družstvo co nedříve sestavit celý stříkací sytém.

Když bylo hotovo, dva z družstva vyrazili směrem ke značce a maje před sebou terče, museli se strefit vodou, kterou jim zbytek mužstva pustil, přímo do středu.

Zní to jednoduše, ale zase tak snadné to nebylo.

Nadto musela být všechna družstva stále v pohotovosti, neb nevěděla, kdy kterému „odpískají“ nečekaný výjezd.

Takové mužstvo muselo co nejdříve naskákat do uniforem a ve svém „voze“ objet co nejrychleji určenou trasu.

Výsledky ze všech disciplín byly pečlivě znamenány.

Než se dostanu k ostatním disciplínám, moc ráda bych se pověnovala těm MAMINÁM.

To bych nebyla já, aby mě nezajímaly nejvíc.

A měla jsem důvod.

Totiž tohle družstvo bylo sestaveno z žen, které neměly pražádný výcvik a zařídit se při soutěžení musely jen z toho, co okoukaly.

Koukaly pozorně, což o to, ale nečekaly úskok.

Maminy odstartovaly a srdnatě se vrhly na přítomné roury.

Bojovaly statečně.

Následně se jaly hledat onen klíč v kádi.

Hledaly dlouho.

Nenacházely.

I vrhla se jedna statečně do živlu a freedivingovým stylem skenovala dno.

NIC.

Pak se zželelo matek přítomným potomkům a nedbaje pravidel, spěchali na pomoc.

Asi deset minut hledalo klíč všechno, co mělo nohy a ruce.

Teprve pak, když mohly maminy směle soutěžit i v disciplíně miss mokré tričko, jim ti pacholci pořadatelé do té kádě ten klíč fakt hodili!!!!

A MAMINY KONEČNĚ STŘÍKALY!!

Později také tahaly sáně, mastily trasu s raněným, excelovaly na kladině s kelímky a absolvovaly i poslední soutěž v hašení žízně.

Pivem.

Kdybych vám celou tuhle parádu podala nějakým odborným způsobem, byl by to vlastně popis každé jiné hasičské soutěže, kterých je po republice léto co léto hafo.

Já to ale viděla očima, které se dívaly hlavně po lidech.

Po dětech, po tvářích.

Očima, které sledovaly příjemnou, zábavnou a nenucenou atmosféru, kterou si všichni užili.

A bylo to chvilku i vážné.

JAK STŘÍKÁ VÍTĚZ?

Takhle:

A pohár mu právem patří.

Vyhráli Erim.

V závěsu jim byl Přerov nad Labem

A pohár pro třetí místo…

Naše milá víska byla pátá.

To jde ne?

A MAMINY?

Tak byly poslední, ale to vlastně neplatilo.

U mě byly jednoznačně nejlepší.

Srdnaté, statečné a zmáčené bojovnice, které to nevzdaly ani navzdory úkladům pořádajících.

No a to by nebylo ono, kdyby nenásledovala večerní tancovačka, kde hrála klasika „všechnoumímezahrát“, která fakt hrála pěkně i ve dvou lidech a jedním automatickým bubeníkem.

Tančilo se, a já tančila s chrabrým hasičem a členem týmu z druhého místa. 

Ale pozor, všechny fotky nejsou ode mě.

Některé fotil Tom, když zhruba v polovině programu dokončil výměnu palivového filtru na zahradě a vyměnil ochotně vůni pohonných hmot za přírodní a lákavý pach chmelového léku.

Odcházeli jsme vytancovaní, ale poměrně brzy, protože můj oficiální tanečník ráno musel vstávat v pět.

Usínali jsme při poslechu revivalových verzí Petra Rezka a taky Spáleného, Beatles, Goťáka, Tučného…..

„…měl jsem rád stín stromů, říční proud….“

Dobrou.

Tak zase příští rok…

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]