ROZHOVOR: Tereza Tomková: Táta by dítěti neublížil!

Jaké to je být dcerou člověka obviněného ze snad nejstrašnějšího zločinu, jaký si lze představit, a být navíc přesvědčená, že onen zločin nespáchal? Jaké to je chodit dlouhé měsíce za zády s novináři a čelit pohledům známých i sousedů? Jaké to je donekonečna opakovat stejnou věc: Můj táta nevraždil, ale byl zavražděn.

Už nikdy se nedozvíme, kde je skutečná pravda, a jestli Otakar Tomek, který zemřel za záhadných okolností ve vazební věznici, byl tím, kdo vzal život tehdy devítiletému děvčátku z Prahy 8.

Otakar Tomek se k činu nikdy nedoznal, a než dostal příležitost čelit u soudu obvinění založenému na silných důkazech, zemřel na následky neobjasněné sebevraždy.

Společnost obvinění Oty Tomka rozdělilo na dva tábory.

Na jedné straně stojí policie s důkazy, které nejsou zanedbatelné.

Především jde o otisky prstů a DNA pana Tomka na batůžku děvčátka. To jsou důkazy silné. Rovněž pracovní náčiní, které bylo použito při kopání jámy, ve které bylo tělíčko objeveno, neslo genetický materiál obviněného.

Proč při tak silných argumentech vyšetřovatelů neuvěřit, že ve vazbě byl správný muž?

Na straně druhé stojí známí, rodina a nejbližší obviněného.

Ti s naprostou jistotou a přesvědčením odmítají, že by Otakar Tomek byl někdy schopen ublížit malému dítěti. Ublížit komukoli.

Za svým otcem stojí a v jeho nevinu stoprocentně věří také Tereza Tomková.

Jeho dcera z prvního manželství.

Doposud tato dvacetiletá mladá žena oficielní rozhovor médiím neposkytla.

Popelky jsou první, s kým byla ochotna o otci, svých pocitech i o okolnostech případu mluvit.

S Terezou jsme se sešli v malém penzionu v Praze, kde pracuje.

U kávy na malé zahrádce jsem se pokusila šetrně zeptat, jak to vlastně všechno prožívala, co si myslí o celém případu a jestli třeba během roku a pod tíhou téměř přímých důkazů nezměnila názor.

Ne, nezměnila. Objektivně vzato, táta byl zloděj a já se smířila s tím, že nebude jiný. Že ho to prostě nutí krást. Nakonec jsem dospělá a on také. Nemohla jsem ho vychovávat a ani jsem nechtěla. Přijala jsem ho takovým, jaký byl. Mohlo mě to mrzet, mohla jsem nesouhlasit, ale nemohla jsem to změnit, říká Tereza úvodem.

Terezo, jak často jsi se s tátou vídala v době před tím, než se to stalo?

Každou chvíli. Potkávali jsme se. Bydlel, pokud to lze bydlením nazvat, v domě, kde jsme bydleli s mamkou. Akorát, že on v prostorách pod prádelnou a my normálně v bytě. Mamka měla tou dobou už dávno jiného přítele a s tátou byli rozvedení. Když jsme se potkali, prohodili jsme pokaždé pár slov, jak se kdo z nás má a tak. Jeho vždycky zajímalo, jestli jsem v pohodě a já se ptala na totéž. Nesoudila jsem ho.

Byla jsi někdy u něho v tom „bytě“?

Ano byla jsem tam. Překvapilo mě tehdy, že to tam má vlastně docela pěkné. Měl tam i knihy. Vlastně se tam dalo žít.

On ale žil druhým životem také v Mostě, viď?

Ano, to je pravda. Tam měl rodinu a malou dcerku, slušný byt a milou paní, která ani náznakem netušila, jak vlastně táta vydělává peníze, které jí z Prahy vozí. Byl vždycky týden tam a týden tady. Jí říkal, že tady pracuje.

Ptala jsi se někdy, třeba sama pro sebe, proč si nenajde slušnou práci, třeba tam, nebo tady a nežije normální život?

Ptala a vysvětluji si to tím, že prostě zřejmě pořád potřeboval nějaký druh svobody, a při tom dobrodružství…nevím. Je to zvláštní.

On byl i zavřený, viď?

Ano, pokaždé za to samé. Za krádeže. Tehdy mi psal z vězení hrozně často a jeho dopisy byly moc pěkné. Těšila jsem se na ně.

Terko, jaký měl táta vztah k dětem?

Právě, že úplně normální. Měl mě, i malou z druhého vztahu hodně rád. K dětem, jako k cizím se choval srdečně, ale úplně civilně, jako každý člověk. Já to asi zopakuji během rozhovoru několikrát, ale táta byl zloděj a nežil zrovna podle zákonů, ale táta nebyl vrahem malých holčiček. Nikdy, by nic tak strašného, co se stalo tomu děvčátku, neudělal. Vždyť jsem jeho dcera. Prostě tohle udělal někdo jiný.

Kdo?

Někdo vyšinutý. Deviant, šílenec, zlý člověk, bez kouska citu a to můj táta, ať už byl jakýkoli, rozhodně neměl v povaze ani náznakem.

Říkala jsi tohle třeba policii?

Ano říkala, mockrát, a nejen já. Měl také ženu, a malou dcerku, pár přátel a známých, ti všichni to říkali. Nabízela jsem policii dopisy, které mi psal z vězení. Nejdříve o ně měli zájem kvůli znaleckým posudkům. Všechny bych jim je půjčila, ale oni si pro ně nakonec nikdy nepřijeli.

Nám je ukážeš, Terko?

Ano. Tátovi to už život nevrátí, ale …. Jsou to krásné dopisy.

Po kliknutí se obrázky zvětší

Jak si myslíš ty, že to tehdy bylo?

Mohu se jenom domnívat, ale mám dojem, že táta se prostě stal obětí nejenom svého života, který vedl, ale také neuvěřitelné shody náhod.

V té oblasti, kde k činu došlo, táta abych tak řekla, působil. Znal to tam a chodil tam, do té zahrádkářské kolonie, krást.

Prostě se tam flákal, měl to tam nachozené a také věděl, kdy kdo není u své chatky, kdy lidé odjíždí a kradl. Byl to prostě jeho rajón. Nezlehčuji to, jen říkám to, jak to bylo. Věděl o všem, co se tam šustlo. Myslím, že říkal pravdu, když tvrdil, že batůžek té malé našel.

A moc bych se také divila, kdyby se do něj nepodíval. To by asi udělal každý, nejen on. A že se ho tam schoval, mi přijde také logické, protože měl v tu dobu už nakradené mnohem hodnotnější věci z nějaké chatky, které musel někam zřejmě odnést.

Batoh si proto asi nechal na pak.

A to pracovní nářadí?

Poblíž se stavělo a táta na té stavbě, ze které bylo nářadí ukradeno, také pomáhal. Jeho otisky tam proto byly pravděpodobné. Navíc, jeho otisky v té lokalitě, budou prakticky na každém stromě, na každém sloupku, plotě, všude. Působil tam mnoho měsíců, byl tam celé dny, takže…

Terezo, on se ale ve vazební věznici oběsil a napsal i dopis, není to trochu doznání?

Oběsil? Na novodurové trubce, na kusu tepláků? Táta měl minimálně 85 kilo. Nikdy by se na tom kousku plastu nemohl oběsit. To by ho neudrželo. Myslím, ne, jsem přesvědčená, že se sám nezabil. A dopis? Byl zvyklý psát dopisy. Tenhle byl pro jeho mladší dcerku, která byla tou dobou stejně stará, jako to zabité děvčátko. Napsal tam jen, že se omlouvá za nepříjemnosti, jaké způsobil tím, co dělá. Neměl podle mého na mysli vraždu. To by té malé přece ani nepsal. Ten dopis jsem viděla a četla, byl to prostě dopis, jakých i mě napsal spoustu. Hodně podobný.

Stýkáš se s jeho druhou dcerou?

Ano a často. Občas přijede ke mně a pár dní tady přespí. Je to takový malý ďáblík.

S jeho paní se také znáš?

Také. Dnes už je na tom maličko líp, ale zhroutila se po tátově smrti. Nejen proto, že ho fakt měla hodně ráda, ale i proto, že to na ní bylo hodně náročné. Všechno, co se kolem toho dělo, policie, tajná policie, novináři, televize, sousedi. Nedivím se jí.

Ta malá o tom všem ví? Kolik jí teď vlastně je?

Je jí deset a vůbec nic neví. Tátu měla hrozně ráda. Visela na něm. On se jí hodně věnoval. Chodil s ní bruslit, na výlety a tak. Řekli jsme jí, že tatínka porazilo auto a že to nepřežil.

Terezo, jak hodnotíš práci policie?

Já myslím, že po tom, co našli DNA na věcech a nářadí, už se tím nezabývali. A to je škoda. Četla jsem ve spisu i výpovědi svědků, kteří viděli auto v souvislosti s tou holčičkou. Táta nikdy neřídil. Neuměl to. Také tou dobou tady v místě propustili z pasťáku člověka, který něco podobného skutečně před několika lety udělal. Protože byl ale tou dobou nezletilý, nemohl být zavřený. Několik dnů před tím ho právě tady propustili. Dokonce ho policie chvíli vyšetřovala, ale pak toho nechali. To je veliká škoda.

Mrzí mě také mnoho novinářů, kteří mě naháněli jako supi a z jedné věty, která byla „nechte mě“, udělali dvou stránkový článkový o tom, jak mi na otci nezáleží. Když jsem pak zareagovala někam do diskuze, smazali mě a napsali, že jestli chci něco říct, ať to řeknu jim.

A dělala jsi něco proto, abys ho očistila?

Ano, já se spojila i s právníkem, ale to je víš, tak neprůstřelný, že to je nakonec ztráta energie.

Ale nikdy nepřestanu věřit, že se jednou přijde na to, kdo to udělal opravdu. Jenom se bojím, že ten člověk, který to udělal, je na svobodě a může to kdykoli udělat znovu. Asi by se pak přišlo na to, že to můj táta nebyl, asi by ho to očistilo a to bych si moc přála….ale za jakou cenu…

Tereza poskytla tento rozhovor, dopisy i fotografie z místa, kde se Otakar Tomek zdržoval.

Moc ráda bych Tereze poděkovala za vstřícnost i výjimku, kterou Popelkám udělila. Přála bych si tak, jako ona, abychom se jednou dozvěděli pravdu. A aby to ale v takovém případě nestálo život další malé dítě.

Michaela

[sexy_author_bio]