REPORTÁŽ: Spalovač mrtvol: „Má práce mě baví, je to práce s lidmi“

…říká s notnou dávkou nadsázky neuvěřitelný sympaťák, jehož povolání jistě vyvolá různé názory. V našem seriálu o zvláštních povoláních, vám nabízím další. Já sama jsem měla před naším setkáním poměrně rozporuplné pocity. Neustále jsem si říkala, KDO může dobrovolně vykonávat tohle opravdu velmi netradiční povolání a proč?

Strach, se kterým jsem se do pražských Strašnic vydala, zmizel ihned po stisku na seznámení s panem Plačkem, stejně rychle, jako popel v urně.

 Celé naše povídání bylo i přes místo, kde odchází lidské tělo v plamenech spalujícího žáru do konečné fáze svého působení na tomto světě, velmi příjemné.

Vaše zaměstnání není úplně běžné, jak jste se dostal k povolání spalovače mrtvých?

Vždycky mě to hodně táhlo ke smrti. Zajímám se o reinkarnaci a mystiku vůbec. Měl jsem už jako kluk brigády na hřbitovech a pak se mi naskytlo přes mého známého pracovat tady ve Strašnicích tak jsem si řekl, že to zkusím a už jsem tady zůstal.

Jak dlouho už tady „zůstáváte“?

Jsem zde už 16 let. Tady je to tak buď tak, že po půl hodině odejdete a už nikdy se nevrátíte nebo tu prostě zůstanete napořád. Téměř všichni zaměstnanci jsou tu už léta.

Tak to je opravdu dlouhá doba. Jaký byl Váš první den v práci?

Každopádně jsem měl obrovský respekt. Když tady chodíte a víte, že vedle vás je vyhaslý život. To víte, že jsem nepřišel a nezačal tady jako suverén pálit… Měl jsem úctu a obdivoval profesionály, kteří tu byli a brali to jako všední věc úplně v pohodě.

Jaká je Vaše původní profese? Předpokládám, že jste se nevyučil spalovačem mrtvých?

Původním povoláním jsem malíř. Teď je to pro mě spíš koníček. Baví mě tvořit, takže spíš různé moderní techniky jako namáčet hadry v barvě a pak vytvářet spíš abstraktní malovaní. Vzít štětku a vybílit zdi není nic pro mě. Maluji pro kamarády, pro známé. Ale věnuji se tomu pořád. Také mám metalovou skupinu, takže se nenudím to je pro mě krásnej relax. Dokonce jsem si tady natáčel klip k jedné skladbě.

Dá se na to vůbec zvyknout? Na smrt… Že se s ní setkáváte každý den?

Člověk když se nad tím zamyslí tak má různé pocity. U ročníků adekvátních k odchodu to tolik emotivní není. Takový člověk má celý život za sebou a tady je prostě konečná, tohle k tomu patří. Na děti si ale nezvyknete nikdy to je a bude vždycky strašný.

Co říká na Vaše povolání manželka? Děti?

Ta je úplně v pohodě, až jsem se divil. Na rozdíl od jiných lidí, kteří s tím problém mají, aniž by tušili o čem to vlastně je. Děti jsou ještě malý, takže to spíš neřeší, i když jsou občas hrdí. Bývám poměrně často v televizi nebo v tisku.

Může dojít k nějakému omylu? Nebo dá se udělat nějaká chyba?

K omylu může dojít poměrně stěží, protože tělo, které sem přijede má na sobě identifikační číslo, štítek a bývá ještě popsané. Takže spíš nemohlo. Jedině kdyby udělala chybu už pohřební služba v papírech, ale i na to bychom tady stejně přišli.

Stane se Vám vůbec při vašem povolání něco vtipného, nějaké zajímavé historky?

Tady je sranda všeobecně, ale vtípky mi „klienti“ opravdu nevypráví. Jednou tu byl redaktor s fotografem, a když si fotili otevřenou pec bouchnul při pálení kardiostimulátor nebožtíka. Fotograf byl hodně blízko a tak strašně se lekl, že se i foťákem posadil na zadek a pak seděl asi pět minut úplně nehnutě na zemi. To jsme se opravdu pobavili.

Absolvujete jako spalovač nějaké speciální školení?

To víte, že ano. Školení máme vždycky několikrát do roka. Máme přímo kartu o obsluze kremačních pecí, které nás opravňuje s těmi pecemi pracovat. Potom další na elektriku, na plyn… To samozřejmě musíme mít.

Kolik mrtvých tak denně „odvedete“?

V průměru je to okolo pětadvaceti mrtvých na dvě směny. Ranní a odpolední.

Jak byste chtěl odejít Vy? Necháte se také spálit? Od kolegy třeba…

To je mi celkem jedno od koho (smích). Ale určitě spálit. Je to podle mě taková nejpřirozenější forma konce života. Nechtěl bych, aby mě někde v hlíně ohlodávali červi. To je divná představa.

Pan Plaček na mě prostě udělal dojem. Nebyl to, jak jsem si myslela, zvrácený jedinec ba naopak. S klidem si umím představit, že se za ním stavím v práci na kafe a popovídáme si úplně stejně normálně jako v den, kdy vznikal náš v podstatě úplně neformální rozhovor.

Osud je frajer!

Anděl, Plaček, Smrtka a Nebeský.

Je až neuvěřitelné s jakými jmény se „setkáme“ na naší poslední cestě. Skoro to působí jako by měl osud smysl nejen pro detail, ale i pro humor.

V pražském strašnickém krematoriu se o vás totiž postarají právě tito muži a to v pořadí, jež působí až neuvěřitelně úderně.

Jako první přichází pan Anděl, se svou vizáží a energií připomínající anděla skutečného. Velice příjemný člověk, který má na starosti veškeré formality našeho odchodu. Upřímně jsem velice ráda, že jsem se panem Andělem setkala za živa.

Jako v pořadí druzí přichází „parťáci“ pan Smrtka s panem Nebeským. Pánové, kteří nám na své nástroje zahrají ukolébavku na krásnou dobrou odchodnou.

Poslední „schůzku“ máme uvnitř dřevěného lóže už jen s panem Plačkem, který se postará o naší konečnou fázi v lidském těle, a poté jej v důstojné formě uloží do urnové schránky.

Věřte nebo ne, po bližším kontaktu s tímto mužem mohu ujistit všechny, kteří pochovali blízké, známé i vzdálené, že jejich poslední cestou je odváděl člověk, který ví o smrti víc, než si umíme představit. Právě proto, že smrt prošla tou nejhorší formou i jeho životem, je on tím pravým, jak sám říká Cháronem pro všechny, kteří se s ním na cestě jeho povoláním setkali.

Krom pana Plačka se lze na tomto místě setkat ještě s jinými živými tvory.

Jsou to želvy, které má pan Plaček moc rád.

A tohle je automat na svíčky. Jinde prostě po vhození dvacetikoruny vyplivně stroj colu.

Tady svíčku. Čekáte něco jiného?

** V rámci této reportáže, jsme se v redakci setkali osobně z jednou čtenářkou Popelek, která je také již dlouhé roky zaměstnána ve strašnickém krematoriu. A i ona slova pana Plačka potvrzuje. “ano je tu legrace a je tu báječný kolektiv, který se roky nemění. Dobrá parta”, říká paní Iveta.

Díky vám všem, za uklidnění, teď už vím, že rčení “sranda jako v krematoriu”, patrně nebude až tak ironií.

Pavlína

[sexy_author_bio]