Rakousko Uhersko, Hitler, Komunisti … Zeman ... Vzpomínáte? Táta ano.

SVÁTEČNÍ VYDÁNÍ
Nechci v tento den vydávat článek plný válečných fotografií a hrůz, které s sebou druhá světová světová válka přinesla. Nechci, protože si myslím, že na ni lidstvo nezapomnělo a je to dobře. Připomenu vám dnešní státní svátek jinak. Veseleji. Máme tady totiž jednoho zoceleného chlapíka, o kterém často mluvím. Prožil ji celou. Slýcháme mnohá vyprávění pamětníků třeba v televizi. Ale sedět na zahradě a naslouchat naživo reálným vzpomínkám blízké osoby je něco jiného...Tomův táta je zvláštní člověk...

Od doby, kdy vznikl článek níže, nadále vypráví a celkem slušně mu to myslí. Občas si zapomene hůlku, když jde na vycházku po vsi. To si vždycky vzpomenu, jak si Ivan, jsa napraven z pýchy, řekl "To je hůl té staré babky. jak bude bez ní chodit?" jenomže táta bez ní chodí vcelku v pohodě.

 

Kromě toho, že špatně slyší, mu vlastně pranic není.

 

A může se někdo divit, že blbě slyší, když ... ale ono je to v článku.

 

Člověk by řekl, že když někdo vidí rozmasakrované lidi, jejichž zbytky se válí po zemi a na stromech, že to na něm nechá hodně velký šrám. 

 

Jediné, co ale skutečně připisuji faktu, že táta zažil padání bomb a střílení do lidí, je, že s železnou pravidleností každý večer, za mnou zatahuje závěsy v kuchyni se slovy:

 

"To aby nás nikdo z venku nezastřelil".

 



 

Bez sedmi roků by to bylo století. Před sto lety zhruba zastřelili v Sarajevu Ferdinanda. O tři roky později se narodil člověk, kterého s úctou a hlubokou poklonou pozoruji pokaždé, když se v Kersku na zahradě dívám do polí. Často si v tu chvíli říkám, jak se to dělá, být na světě bez mála sto roků, ale po ránu jít posekat zahradu, uvařit si oběd, upéct synovi bábovku a opravovat sekačku...

 

10738Nzc.jpg

 

Chtěl studovat.

 

Bavilo ho technické kreslení, zajímal se o fyziku, matematiku, mechaniku. Jeho tatínek ale neměl peníze.

 

No co? Zámečník také není špatné řemeslo.

 

Hned v prvních týdnech na učení mu řekli, že ho tam je škoda.

 

A tak si začal na studia šetřit.

 

Dál se učil a vyučil se.

 

Na praxi se připletl k problému se strojem, který ne a ne fungovat.

Došel si za mistrem, kterému, protože mu to nedalo, šel říct, že chyba je už od začátku ve výpočtu.

 

Mistr souhlasil, ale poslal ho za hlavním konstruktérem.

 

„Jsi chytrý“, ocenil ho,

"Ale proč mi hned říkáš Lajdák?"

"No, protože se tak jmenujete, přečetl jsem si váš podpis".

"Ale to já jen tak lajdácky píšu, ve skutečnosti jsem Sajdák".  

 

Stroj po zásahu mladého, chlapce, který byl ledva vyučený vesele fungoval.

 

On měl ale jiné plány.

Chtěl být tím, se kterým před chvílí mluvil.

 

Jestli se mu to podařilo?

 

Když maličko napovím, že pán je Kozoroh, dokonce narozený na Silvestra, bude vám jasné, že to dokázal.

Vzali ho na průmyslovou školu a on prospíval tak dobře, že měl několik stipendií, vyznamenání…

 

Ani se ale nestihl ze studií radovat.

 

Začala válka a přišlo totální nasazení.

 

„Do té doby jsem o městě jménem Zittau nic neslyšel. Je to na severu a česky se to dnes jmenuje Žitava.

 

Představoval jsem si svou první praxi jako leccos, ale jako továrnu na součástky k německým zbraním ne.

 

Navíc, jsem pořád chtěl studovat, což mi, musím uznat, Němci umožnili. Myslím, že se jim hodilo mít co nejvíc budoucích a pak i vystudovaných inženýrů zrovna tohoto oboru.

 

Komfortem nás ale nezahrnuli.

 

Byl to obyčejný lágr, kde nás noci žraly štěnice tak, že jsem měl dojem, že stačí týden a sežerou nás docela. Nedalo se zhasnout.

 

V tomhle nebudu žít, řekl jsem si a vypravil se za hlavním vedoucím, kde jsem z něho pro sebe a pro kamaráda Otmara vymámil povolení, abychom si v Žitavě našli privát.

 

Byla to frau Donat, která měla šest synů.

 

Pět jich bylo už ve válce a jeden byl tak postižený mentálně i fyzicky, že ho do ní nevzali.

Měli jsme hezký pokoj v domě na Amalienstrasse dreißig a já si myslel, že to tady nějak vydržíme do konce války. Studovat jsme mohli, bydlet se dalo…

 

Jenomže Otmara najednou převeleli nedaleko do místa jménem Hirschfelde.

 

Byl z toho nešťastný. Měl tam jet sám a to se mi nelíbilo.

Šel jsem za vedoucím a řekl jsem mu, že chci jet taky.

Nepustil mě. Asi věděl proč, měl mě celkem rád, ani nevím za co.

Já jsem se ale prostě ráno sebral a odešel na vlak do Hirschfelde.

 

Kdesi v sobě v duši jsem ocenil tohohle člověka, protože mu muselo být jasné, co jsem udělal a přesto mě nenechal hledat.

Kdyby to udělal, skončil bych v esesáckém vězení, nebo pod drnem.

 

Tohle bylo ovšem jiné kafe.

 

Nelitoval jsem, že jsem následoval Otmara, i když tohle jsem nečekal a co přišlo pak už vůbec ne.

 

Byl to můj přítel, hodně jsme toho spolu zažili a já cítil, že on by pro mě udělal jistě totéž.

 

Obrovský tovární komplex, kde jsme prostě byli jen pracovní síla a nikomu nezáleželo na tom, jestli budeme i zítra žít.

 

První náletové sirény nás vyděsily.

 

10735OWM.jpg

 

Zatímco Němci a naši vedoucí běželi do krytu, který vypadal dost bytelně a betonově, pro nás tu byl výkop, pod kolejemi, po kterých se vozíky plné kamenů a železa pohybovaly po komplexu.

 

Tak tohle je kryt pro nás?

 

To můžeme rovnou zůstat tam, kde jsme byli.

 

Jestli existuje osud?

 

Myslím, že asi ano a opravdu je jedno, jestli je člověk v bytelném krytu, nebo jen tak pod kolejištěm.

 

Přesvědčili jsme se o tom, když jsme strachy zelení leželi v mělkém korytu a kolem nás padaly bomby.

Plivali jsme hlínu, báli se a závistivě se dívali na dveře krytu.

 

V tom jsme viděli, jak jedna bomba spadla přímo před vchod.

 

Bylo by to štěstí, že nespadla na kryt, kdyby nedopadla na vodovodní potrubí, a kdyby voda z něho neutopila všechny, kteří v krytu byli.

 

Nic jsme si k tomu neřekli.

Jen jsme se na sebe podívali.

 

Pro příští bombardování jsme ale pod kolejemi už ležet nechtěli.

 

Koupili jsme si kolo.

 

Na to jsme nasedli pokaždé, když se sirény ozvaly a hurá dva na jednom kole do lesa.

Tam bylo docela bezpečno, protože bomby se, jak člověk brzy pochopí, cílí na továrny a podobně a ne na stromy.

 

Docela to fungovalo.

 

Až do dne, kdy jsme při sirénách zase nasedli a šlapali k lesu, a kdy se kolo rozpadlo.

 

Měli jsme jen hodně málo času a strach.

 

Kolem jelo jakési auto a tak jsme to zkusili.

Jen přibrzdili s tím, že si máme naskočit. Otmar doběhl, ale já zůstal viset za korbu a neměl jsem už sílu.

Několik rukou mě na poslední chvíli uchopilo a švihly se mnou tak prudce do vozu, že jsem se zabořil hluboko do - paštiky.

Nevěděl jsem v té chvíli a vtom šoku, jestli se mám olizovat, nebo utírat.

 

Vysadili nás u lesa a jeli zásobit nějaký špitál ukrytý v lese.

 

Ten jsme pak našli.

Vybombardovaný.

 

Kolem se válela nahá a černá těla, nebo jejich části a mě bylo špatně.

Dodnes nechápu, proč ta těla byla černá.

 

Věděl a jsem a věřil, že válka jednou skončí, a že já se jednou vrátím domů.

 

Tohle nemůže trvat pořád.

 

Pořád nemůžeme mít štěstí, jednou se od nás odvrátí a my skončíme jako ti, jejichž ostatky nás čím dál měně šokovaly.

 

Zvyknete si.

 

10739NGQ.jpg

 

Alespoň, že jsem měl přítele. Otmar se mnou prožil všechno. Nehli jsme se od sebe a to jsme si i slíbili.

Asi si to, Míšo, neumíte představit, ale takový slib v tomhle čase a situaci má zcela jiný význam, jinou sílu.

 

Bylo to už někdy na konci války, když Otmar dostal dopis.

 

V něm stálo, že se musí neprodleně z rodinných důvodů vrátit domů.

 

Odjel.

 

Věděl jsem, že mě v tom nenechá, a také nenechal.

O několik dnů později sepsala jeho maminka dopis pro mě, kde stálo, že vyjednala s jakýmsi důstojníkem můj odjezd s trochu šibalskou výmluvou, že vše zařídí tak, abych se do "Reichu" už nevrátil.

 

Nevím, co jí to napadalo napsat ho německy.

 

Přečetli si ho a měl jsem smůlu...

 

Odmlčel se a hleděl kamsi do dálky, kde já tuším ty muflony, ale nikdy jsem je neviděla.

 

A dál?

Co bylo dál?.

 

To už se mnou devadesátiletému tátovi, který po celou dobu povídání stál opřený o jabloň, naslouchal i Tomáš, který dosud s kolečkem sbíral hromádky sena a spadaných jablek, které tatínek před tím pečlivě nahrabal.

 

10736MmJ.jpg

 

„Dál?....no, tak jsem nějak přežil, odjel jsem do Ostravy a tam jsem se prvně oženil….ale to jsme na začátku. To jsme nebyli u Komunistů, u mojí další práce, u knihy, kterou jsem napsal….ale to až někdy příště, to byste tady zcepeněla a už je zima…“

 

Klidně bych se k dalšímu povídání zabalila do deky, ale přišlo mi, že je unavený.

 

Už tak jsem k článku použila maličké lsti.

 

Když se mě totiž na zahradě ptal, co to pořád píšu za články, řekla jsem mu, že jednou napíšu i o něm.

 

„Jé to bych ale musel dlouho vyprávět, jak jsem se chtěl dostat na studia, ale můj tatínek neměl peníze.

No co, vždyť zámečník je také dobré řemeslo a šel jsem do učení….“ wink

 

Nebojte, k dalšímu vyprávění ho jistě přiměju, až tam příště zase budu v klidu a pohodě pracovat na zahradě, zatímco tento pán, který bez tří roků pamatuje atentát v Sarajevu, se zase bude ohánět sekyrkou, nebo poletovat po zahradě s hráběmi….

 

10737MTI.jpg

 

Vždyť jsme skončili vyprávění, v době, kdy mu bylo něco málo přes dvacet!

 



 

Tento článek vznikl jen čtyři měsíce před tím, než měl táta ošklivý úraz, kdy skončil v nemocnici se zlomeninou krčku. Brali jsme si ho jako ležáka.

 

Řekli nám, že v jeho věku je malá pravděpodobnost, že to dá.

 

Zda to dal už za poslední rok znáte z ranních káv, článků a vět, které tomuto pánovi velice ráda pokaždé věnuji.

 

Běhá, povídá, před chvílí to mastil k brance s popelnicí a pak splivnul chleba se sádlem, které mu škvařím, protože ho tuze rád.

 

Uplynuly dva roky od jeho vyprávění na zahradě, kterou už sekám já, nebo Tomáš, ale toho k tomu moc nepouštím, protože mě to baví. (jen ta sekačka, kdyby občas fungovala).

 

Je tu jezírko, kytičky, zeleninové políčko my už sem nejezdíme, ale bydlíme a táta žertuje, že budeme u jezírka v létě vybírat vstupné na koupání.

 

Bábovky peču já, snídani mu připravím a už neseká. 

 

A co se změnilo dál?

 

Už nic.

 

Jen si tak říkám, jestli válka může člověka zocelit natolik, že jeho vůle žít, jde proti názoru lékařů  i statistikám.

 

17440MWQ.jpg

 

17445Njh.jpg

 

17442ZGQ.jpg
 

17444NTY.jpg

 

17443YzM.jpg

 

17441NzY.jpg

 

Mějte krásný prodloužený víkend. heart

 

Michaela Kudláčková


 

vizitka Kudláčková


 


Hodnocení článku

Hodnotilo 38 čtenářů průměrem 5 bodů z pěti


Čtěte také:

Colette 
Ježíšek k nám letos dorazí až po cestě zpátky 
Jsme součástí něčeho obrovského! A náhoda neexistuje! 
Markéta Baňková: Maličkost pro Popelky 
Sára, kniha třetí. Další peříčkové pohlazení! 


Diskuze


Pro vkládání příspěvků je potřeba se přihlásit či registrovat.
Avatar
post Zaslal: 19.01.2018 22:23

Odpověď na příspěvek #212244
Uživatel: Michaela Kudláčková

..tak ještě čtyři roky!     
 

Miško, až ted jsem tohle zaregistrovala ... a dodatečně opravdu jen to zdraví, štěstí a lásku tomuhle úctyhodnému pánovi Love it Moc ho zdravím Love it

 
Avatar
post Zaslal: 14.01.2018 00:21

Odpověď na příspěvek #212245
Uživatel: rak177

Hodně zdraví a štěstí přeji tatínkovi do dalších let.
 

Díky moc za něho, Rakuško...je úžasnej. Kiss 

 
Avatar
post Zaslal: 14.01.2018 00:04
 

Hodně zdraví a štěstí přeji tatínkovi do dalších let.Love it

 
Avatar
post Zaslal: 13.01.2018 23:38

Odpověď na příspěvek #208867
Uživatel: Furling

Miško, proklikla jsem na tenhle článek a musím říct, že jsem ho...
 

..tak ještě čtyři roky! 

 

25530NTA.jpg

 

25531MGY.jpg

 
Avatar
post Zaslal: 19.06.2017 21:14

Odpověď na příspěvek #208867
Uživatel: Furling

Miško, proklikla jsem na tenhle článek a musím říct, že jsem ho...
 

jéje... to bych si moc přála. Champagne

 
Avatar
post Zaslal: 16.06.2017 23:38
 

Miško, proklikla jsem na tenhle článek a musím říct, že jsem ho přečetla jedním dechem! Moc přeji tomuhle úžasnému pánovi dál vitálních let a těším se, až tu budeš psát o oslavě jeho stých narozenin Love it

 
#138857

post Zaslal: 10.05.2015 15:52
 

To je tak krásný článek. Ok A tatínek je obdivuhodný člověk. Obdivuji tu jiskru, ten zápal, tu zdravou žilku a schopnost dívat se dopředu,... 

Doufám, Michaelo, že již připravuješ další článek o tatínkovi pana Tomáše. Nemohu se totiž dočkat pokračování.Smile

 
Avatar
post Zaslal: 10.05.2015 00:52
 

Děkuji Míše za ten článek, který je pro mne příjemně osobní. A musím souhlasit s většinou z vás.

Táta je opravdu z nerozmazlené generace a má tuhý kořínek, asi především díky tomu, co prožil. 

Jeho nerozmazlenost vyplývá z jeho životního stylu, kdy po celou dobu tvrdě pracoval a byl rád, že pracuje. Jakákoliv práce pro něho byla výzva, aby vše udělal co nejlepší, aby ještě co nevíce věcí dotáhl do konce.

On je klasickou ukázkou formulky Cesta je cíl. Zatímco já přemýšlím, jak už ten plot rychle udělat, případně nechat udělat, hlavně aby to moc nestálo. On si v poklidu vše technicky nakresli, připraví materiál a s radostí se vrhne do kopání jam pro plotové trubky. Dělá to rád, takže ho nezažene ani hlad, ale až zapadající slunce. Druhý den, když se natahuje pletivo, má na to speciální nářadí, které jsem v žádném obchodu neviděl a tím dokonale propíná jednotlivá plotová pole. Vše musí sedět na milimentr, jinak se bourá a jde se stavět znovu. Nakonec je hotovo a v té chvíli já jsem šťastný, že mám tu práci za sebou, zatimco on si posteskne, že zase neni co dělat. Každý má holt jiné zkušenosti i s prací.

 
post Zaslal: 08.05.2015 16:04
 

Mě to rozbulelo, prostě mě to do.alo.

 
Avatar
post Zaslal: 08.05.2015 15:35
 

Tatínek je ještě z nerozmazlené generace, která toho hodně prožila, má asi tuhý kořínek  a chuť do  života, Kéž mu to vydrží co nejdéle!

 
Avatar
post Zaslal: 08.05.2015 15:32

Odpověď na příspěvek #138699
Uživatel: Evika

Krásný článek! A poučný. Díky za něj. Lidi by si...
 

Ti, co si to uvědomují, ač ji nazažili, jí nechtějí a touží po životě v míru.

Kdo prahne po moci, slávě, bohatství - ten po ní prahne, neví totiž, že existuje něco jako svědomí a právo na život druhých.

 
Avatar
post Zaslal: 08.05.2015 12:54

Odpověď na příspěvek #138696
Uživatel: Hadatko

Míšo , to je moc krásně napsané, ze života a tatínek je...
 

Díky moc, holky. Nepřečte, ale ví o něm. 

 

Vyřídím mu pozdravy. 

 

Teď čeká na koprovku, co tady kuchtím a už se mě ptal pětkrát, zatímco hypnotizuje příbory  Cool

 
Avatar
#138699
Vzpomínky a zkušenosti

Evika
Zaslat zprávu
Přidat do přátel
post Zaslal: 08.05.2015 12:39
 

Krásný článek! A poučný.Ok Díky za něj.

Lidi by si měli  stále uvědomovat, co to byla válka a co přinesla za utrpení milionům nevinných lidí.

Ti chtěli jen prostě žít a vychovávat v míru svoje děti.

My to štěstí máme. Zatím. Tak si ho važme. Ok

 
Avatar
post Zaslal: 08.05.2015 11:47
 

Míšo Love it, to je moc krásně napsané, ze života a tatínek je pořád " JURA " Ok, nejen vitálně, ale i fyzicky . Moc je tímto zdravím Love it a doufám, že si tento článek přečte, aby věděl, jak je tu o něm hezky napsáno ! Krásný volný pátek přeji a velký pozdrav za Vámi do Kerska Smile

 
Avatar
post Zaslal: 08.05.2015 10:26
 

Moc krasny clanek Love it. Pan tatinek je uzasna osobnost a ja se hluboce klanim . Preji samou pohodu do spousty dalsich let :)).

 
#138686
Míša

post Zaslal: 08.05.2015 08:52
 

Starému pánovi přeji hodně zdraví a s úctou se před ním skláním. Děkuji za krásný a dojemný článek.AwesomeCry

 
Avatar
post Zaslal: 25.08.2013 20:04
 

Aaaaaaaaaaaaaaach. To je tak lidsky a krasny.... Dekuju!

 
Avatar
post Zaslal: 22.08.2013 16:15

Odpověď na příspěvek #38988
Uživatel: Tomáš Žebrák

Děkuji všem za milé příspěvky a přání. ...
 

Tatinka moc pozdravujte, ctu si to tady na Malte a je to uzasne cteni, protoze pribeh nevypravi fiktivni osoba.

 
Avatar
post Zaslal: 21.08.2013 19:25
 

Děkuji všem za milé příspěvky a přání. Smile

Tátovi určitě pozdravy vyřídím.

 
Avatar
post Zaslal: 21.08.2013 17:26
 

Pěkné čtení, těším se na pokračování....

Tomův tatínek vypadá dobře, klobouk dolů.

 
Avatar
post Zaslal: 21.08.2013 13:54

Odpověď na příspěvek #38977
Uživatel: Milala

Pěkné povídání.Taky vzpomínám na svého...
 

To je drsný. Neumím si představit, co muselo být za hrůzu to bombardování,  "pobyt" v koncentráku, o pochodu smrti nemluvě. :-( 

Děda, co byl nasazený, prý jednou vyhodil zbytek nedojezeného chleba a oni jim pak další tři dny nepřivezli vůbec žádné jídlo, takže od té doby bazíroval na tom, aby vždycky bylo dost zásob a všechno poctivě dojídal. Ale to víc těch starých lidí, a ani se nedivím, když zažili takové věci. 

 

Rusové prý ukradli v celé vesnici hodinky a budíky, báli se, že to tiká, tak všechny shromáždili do pytle a s pokřikem "čort, čort" pytel rozstříleli. Další zas použil heligon jednoho z místních muzikantů pro velkou potřebu a pak si pochvaloval, že v Česku mají zlatý záchody. Tongue out A jeden prý někde ukradl "blyštivé" pyžamo, asi satén nebo něco podobného a přišel v tom na hody, protože to bylo to nejkrásnější, co kdy na sobě měl. To jsou samozřejmě jen ty veselejší historky. Jsem ráda, že jsem to nezažila. 

 
post Zaslal: 21.08.2013 13:42
 

Dobrý den paní Míšo. k dnešním narozeninám bych Vám ráda popřála, pevné zdraví , plno štěstí a spokojených dnů .  Daniela

 
post Zaslal: 21.08.2013 12:54
 

Pěkné povídání.Taky vzpomínám na svého dědečka,který byl za války v koncentráku a kterého jsem bohužel za jeho života nepřimněla k povídání. Jenom útržky sem tam řekl,hlavně když se prořekl o pochodu smrti.A to v tom případě,kdy my, jeho vnučky jsme ohrnovaly nos nad nějakým jídlem. Druhý děda zase měl malé hospodářství na vesnici a ten vzpomínal,jak Němci dávali dětem čokoládu výměnou za nějaké vajíčko a Rusi naopak ukradli co se dalo.A můj tatínek vzpomíná,jak,když bombardovali Brno,tak se vždy schoval před další bombou do kráteru po té předešlé.No holt ho to zastihlo v nepravou chvíli na špatném místě. Možná je škoda,že pamětníci vymírají, Z knih to asi pro ty mladé není ono..?

 
Avatar
post Zaslal: 21.08.2013 12:28

Odpověď na příspěvek #38944
Uživatel: Quentinová z Montargis

Díky za moc hezký článek a zajímavé vyprávění...
 

Moji dědové měli na konci války 21 let. Jeden byl nasazený, druhý ne, protože byli s maminkou sami a nějak se tomu tím pádem vyhnul. Ten, co byl doma, nosil vzkazy do okolí a pomáhal odklízet mrtvoly. Při detailech jako rozprsklém mozku na zdi atd., se mi dělalo zle, ale on to bral s nadhledem. Co taky jiného, po takových zážitcích, že.

 

Můj praděda musel pohřbívat Němce, prý mu za noc zbělely vlasy z té hrůzy. Nahnali ho tam, protože ta "jáma" byla přímo před jeho domem. To, co ti lidi zažívali, si neumím představit. Tolik let ve strachu... A za pár let po válce další děs, kolektivizace atd.

 
Avatar
post Zaslal: 21.08.2013 11:44

Odpověď na příspěvek #38944
Uživatel: Quentinová z Montargis

Díky za moc hezký článek a zajímavé vyprávění...
 

Chudák kluk, v šestnácti... Frown

 
post Zaslal: 21.08.2013 10:31
 

Krásné vyprávění, těším se na pokračování.Love it

 
post Zaslal: 21.08.2013 09:57
 

Klobouk dolů.

 
Avatar
post Zaslal: 21.08.2013 09:45
 

Míšo děkuju!!!

 
Avatar
post Zaslal: 21.08.2013 08:16
 

To je skutečně silný a neuvěřitelně krásný příběh. mÍŠO, LÉPE JSI DNEŠNÍ DEN NAKOUSNOUT NEMOHLA.

 
Avatar
post Zaslal: 21.08.2013 07:01
 

Opravdu krásný článek, krásně prožitý. Při takových vzpomínám na vyprávění svých babiček a i když jim válku rozhodně nezávidím, tak dobu (asi do 1968) po ní ano! Nebo to je jen krásným vyprávěním a milými vzpomínkami na lidi. Nemám ráda tuto zrychlenou dobu! Bez TV (i když též na ní koukám) si lidi uměli život užít! Pozdravuj Tomova tatínka, že před ním smekám!Awesome

 
Avatar
post Zaslal: 21.08.2013 06:43
 

MÍŠO, VINŠUJI VŠE NEJLEPŠÍ K DNEŠNÍM NAROZENINÁM!!!HLAVNĚ HODNĚ ZDRAVÍ A ŠTĚSTÍ! UŽIJ SI V KLIDU SVÁTEČNÍ DEN!

 
Avatar
post Zaslal: 21.08.2013 06:29
 

Krásné povídání. děkuju. tatínek krásně vypráví a ty Míšo krásně píšeš. Zhltla jsem ho na jedno nadechnutí. Ráda čtu o takových statečných a zajímavých lidech......

Hodně mi teď vypráví moje sestra, která pracuje jako vedoucí Domova pro seniory v Německu. To jsou také příběhy, při ketrých ani nedýchám......

Těším se na pokračování Smile

 
Avatar
post Zaslal: 21.08.2013 06:04
 

Před takovými lidmi jako je Tomův tatínek se sklávím v hluboké úctě...

 
 

Díky za moc hezký článek a zajímavé vyprávění ... Připomnělo mi to mého dědečka, za války se svým otcem po náletech "sbírali" a odváželi mrtvé ze sutin domů - praděda jezdil sanitkou a pohřebákem- dědovi bylo jen 16 let... nikdy jsme kvůli tomu nesměly nosit šedivé a bílé silonky, děda to nenáviděl, i desítky let po válce v takové barvě silonek viděl nohy mrtvých žen a dětí zaprášených usedlým prachem ze zbořených domů.

 

 Tomáši, hned bych taky brala tak čiperného dědečka Smile

 
Avatar
post Zaslal: 21.08.2013 01:26
 

Úžasný člověk Tomův tatínek,obdivuji ho.Článek je moc milý a dojemný.Moc ráda si přečtu další pokračování.

 
Avatar
post Zaslal: 21.08.2013 00:18
 

No to je paráda. Vyřiď mu pozdravy a že se těším na pokračování. Smile

Já si kolikrát říkám, že tihle lidi viděli a zažili tolik hrůz a neštěstí, jak je možné, že se ještě nezbláznili, ale ona nakonec není jiná možnost... 

 

Právě teď

Dnešní vydání

Poslední příspěvky k článkům

Komerční tipy

Nejnovější diskuse

Včera a předevčírem

Vaše TOP články

Nejčtenější články

Komentáře - Popelnice

Komentáře - Bazar

TOPlist