Pavlína Brzáková: Stíny na kupecké stezce

Dědeček Oge a Stíny na kupecké stezce jsou dvě nej nej knihy, které jsem kdy na podobné téma četla. Dostáváme se do zcela jiného světa lidí s jiným vnímáním světa kolem sebe, budeme mrznout i hladovět, bude nám s hlavním hrdinou krvácet noha a budeme z hladu jíst i psí maso. Žádostivost, s jakou Pavlína Brzáková knihu napsala, způsobila, že i ta vůně pečínky z psího masa, se zdála lákavá, protože… 

protože právě všechno to kolem, co si musíte přečíst, prožít až do morku čtenářovy duše a kosti…protože to je prostě kniha, která si zaslouží TOP pozici v každé knihovničce.

Ilustrace jsou dokonalé a úplně dolaďují atmosféru do toho více či méně vyřečeného tajemství, ve kterém číhá… co vlastně? Nad tím budete po celou dobu přemýšlet, to bude otázka, kterou budete cítit jako obrovské plátno někde v pozadí.

„“Měls nějakou ženu?“ zeptala se, když zase odpočívali.

„Myslíš, že ne? Samy se mi nabízely. Jedna dokonce za mnou párkrát vlezla oknem, až ji sousedka načapala a udělala rámus, protože si myslela, že je to zloděj. Tenkrát ještě zámky a petlice na dveřích a oknech nebyly. Domy nikdo nezavíral.“

„Tohle mě nezajímá,“ odsekla Alapču. „Chtěla jsem vědět, jestli jsi s nějakou žil, měl děti…“

„To ne!  Ale nemysli si, Alapču, je mi šedesát, ale pořád ještě jůra. To bys nechtěla? Jsi má poslední labutí píseň, Alapču. Dej se mi a já ti odpustím! Zapomenu na všechno, cos mi způsobila. Bude to třeba úplně naposled. Ale já ti věřím, že tě odsud dostanu. Láska hory přenáší. Tak se mi dej! Můžeš třeba zavřít oči, když se nechceš dívat na mou tvář. A můžeš si i představovat, že jsem někdo jiný.

Když jsem tě viděl poprvé, zdála ses mi ošklivá, ale teď mě žereš po kouskách… Nejsem přece tak starý! Mám mladou duši a v mém těle pro tebe zahořel oheň. Jsi moje poslední labutí píseň! Slyšíš ty labutě? Zpívají o naší lásce, už vím, proč jsi přišla. Mé srdce tě přivolalo! Toužil jsem po tobě celý život a teď nás osud svedl dohromady,“ drmolil a oči mu plály.“

Pavlína Brzáková v knize snila i bděla

Určitě přinesu i rozhovor s autorkou, protože v knize, nejen na obálce, ale i v prologu se pozastavuje nad okolnostmi, za jakých Stíny na kupecké stezce psala. Nápady jí chodily do snů, v noci bděla, ve dne snila s prsty na klávesnici. Svým způsobem je to příběh o ženské duši a hledání smyslu, který na světě má. Může se nám formovat do různých chtění nebo cílů, ale jedno je společné. To pravé máme ukryto v sobě a právě v sobě musíme hledat a zpracovávat to, co jsme prožili, přežili… a navíc…

Pavlína Brzáková tento příběh vydala poprvé před patnácti lety, ale jak sama říká, dozrál až nyní. Až nyní ho pochopila. Já si troufnu říci, že když ho nepochopíte nyní, nechte si knihu někde na kraji knihovničky a kdoví, za pět let, za deset nebo dokonce opět za patnáct, ji otevřete a ona se před vámi rozvine jako nový příběh. Plná něhy, lásky a pochopení.

Je mimořádné, s jakou péčí a hlubokou psychologickou znalostí autorka přistoupila k tamním lidem a s jakou poetikou tento příběh sepsala. Je jako našlehaná šlehačka, která se za prvé čte sama, ale také mimořádně dobře chutná. Je jako čirá slast ve změti všech těch na jedno brďo psaných knih a je určitě dobře, jestliže tato kniha byla opět vydána, protože si myslím, že osloví mnohem větší část čtenářů než by tomu bylo před těmi 15 lety, kdy vyšla poprvé.

Je to jako být ponořeni do hloubky příběhu a jen neradi se chcete vynořovat do své vlastní reality.

Protože tam někde na té kupecké stezce a v jejím blízkém okolí tušíte události a lidské osudy, které jsou opravdové, svým způsobem opravdovější než ty povrchní konzumní životy, do kterých nás samé vtáhla civilizace.

Tam totiž cítíte ty KOŘENY.

O autorech

Pavlína Brzáková je etnoložka a zabývá se studiem kultur sibiřských kočovníků a působí jako šéfredaktorka časopisu Regenerace. Vydala řadu knih s tématikou sibiřských pověstí a příběhů nebo cestopisů, jednu knihu také napsala v ruštině spolu s lovcem V. Voronovem. Je spoluautorkou knih o známých osobnostech, jako je Květa Fialová, čínská zpěvačka Feng-yün Song nebo Jaroslav Dušek. Jaroslav Dušek jí v roce 2015 brilantně namluvil román Dědeček Oge. Napsala také příběh pro děti s názvem Helinda a Klekánice. Vyniká schopností psát strhujícím stylem a hlubokou znalostí kultur, o kterých píše.

Jan Novosad vytvořil řadu ilustrací, které provázejí tuto knihu i tu, jež vytvořila Pavlína Brzáková před ní (Až odejdu za horu). Je rovněž autorem obrazu na obálce románu Dva světy – Učení sibiřského šamana. Jeho naivní styl vzniká ze změti vrstvené malby, z níž nakonec vystupují kontury postav a podivuhodná krajina, v lecčems připomínající Novosadovo rodné Pošumaví. Jeho hlavními tématy jsou promrzlé bažiny, hluboké lesy plné medvědů, sobích stád, borůvek, divotvorných hub, lišejníků i zapomenutých šamanů. Je nadšeným buddhistou a milovníkem čaje.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2015, www.eminent.cz

Renata Petříčková

[sexy_author_bio]