Nezabil jsem ji, vysublimovala!

Včera jsem u „ranní kávy“ mluvila o záhadách, na záhady se teď budu každý večer dívat, a jak jsem tak plná záhad, na jednu hodně starou jsem si vzpomněla. Myslím, že se vám bude líbit. Nikdy jsem na ten příběh nezapomněla a existuje ještě někdo, kdo také ne. Totiž, její přímý aktér…

Je to už hodně dlouho, co jsem s tímhle mužem mluvila. Tuším přes deset let. Vyprávěl příběh, kterému je těžko uvěřit.

Často se sama k tomu vracím.

Když začnu od začátku, ponejprve mě na Zdeňkovu story přivedla kamarádka.

Zdeňka osobně znala.

„Ten chlap je dneska dospělej, starej jak já, maličko starší a je to dlouho, ještě za komanče. Přímo před očima se mu prej při venčení psa ztratila holka. Bylo jim asi osmnáct. Nikdy jí nenašli. On dodneška tvrdí, že prostě zmizela před jeho očima. Byl i v blázinci, nakonec ho snad i zavřeli, ale zase pustili.“

„Jí zamordoval“, napadlo mě hned.

„Myslím, že ne. Myslím, že ten příběh je strašně pravdivej, i když je neuvěřitelnej. Jo, věci mezi nebem a zemí“, ujišťovala mě tehdy zadumaně Jarka.

Protože jsem v té době na Severní Moravu často jezdila, nebyl problém se domluvit.

Zajímalo mě to vyprávění. Myslím, že pohled do očí člověka, hodně napoví.

Jela jsem za ním, s jasným přesvědčením, že racionálně nevěřím, že jí prostě tehdy jenom dobře neschoval, že dívka je někde v lese zakopaná a nikdo jí prostě díky nějaké náhodě ještě neobjevil.

Spatřila jsem muže kolem čtyřiceti.

Do chvíle, než jsem se ptala na onen příběh, se Zdeněk choval vesele a byl samá legrace. V momentě, když se měl vracet k té události, do doby někdy kolem roku 1980, ve tváři se mu objevil zcela jiný výraz.

Výraz člověka, kterému se stalo něco, co ho poznamenalo.

Jako když vaše vědomí něčemu nevěří a částečně jsem viděla jakousi výčitku, nebo stín křivdy. Mohl být i dobrý herec.

Vyprávěl něco hodně těžko uvěřitelného.

„Často na to myslím. Často. Naštěstí je moje paní hodně tolerantní, a shovívavě se si mnou na to téma povídá. Myslím, že mi věří. Jako málokdo, ovšem. Víte, nikdy bych neublížil, ale můžete si myslet cokoli. Nakonec, ono je to tak neuvěřitelné, že se s odstupem času nedivím, že mi málokdo věří. Ani policie mi nevěřila. Později jsem o tom přestal mluvit, a dokonce jsem sám sebe na čas přesvědčil že…“

Byla jsem jedno ucho.

„Mám to tolikrát omleté v hlavě, že si pamatuji každý detail.

Byl tehdy začátek května. Chodili jsme spolu asi týden, ne dlouho. Líbila se mi.

K ničemu mezi námi nestihlo ještě dojít. Ale já chtěl a moc. Ona se držela zpátky. Měla psa. Byl to rezavej kokr. Protože jí rodiče nikam moc nepouštěli, využívali jsme venčení …počkejte…jo, Brita se jmenoval, abychom se mohli vídat.

Ten večer, mohlo být tak kolem sedmé, … jo, bylo kolem sedmé, jsem na ni počkal, jako obvykle. Šli jsme asi pět minut. Po kraji lesa. Jako vždycky stejná trasa. Vím, že jsem ji tehdy chytil za ruku.

Podívala se na mě tak pěkně, ale ruku vysunula a popoběhla za Britou. Myslím, že psíka využila, protože se styděla, ale nebylo jí to nepříjemné. Jen byla v rozpacích.

Ohledla se.

Hodil jsem Britě klacek. Chtěl jsem ji dojít a pokusit se o kontakt znovu, zatímco Brita bude lovit kus dřeva. Čekala. Přidal jsem.

A pak se to stalo.

Udělala pár kroků směrem ke mně a prostě zmizela. Ano, zmizela! Jednoduše tam byla a najednou už ne.

Přísahám, že mohla být padesát metrů ode mě.

Běhal jsem tehdy po lese jako pitomec snad do deseti hodin. Nenašel jsem ji a neumím si to vysvětlit. A neuměl jsem to vysvětlit nikomu.

Já se i zhroutil.

Hodně i z toho, že moje historka o tom, že před mýma očima se rozplynul člověk, způsobila peklo na zemi jak mě, tak rodině.

Byl jsem blázinci.

A nedivím se. Jednak jsem neustále tvrdil, že zmizela a jednak, jak říkám, jsem se pak i složil.

Nakonec mě sebrali s podezřením na vraždu. Ani tomu se vlastně nedivím. Několik měsíců mě vyšetřovali, absolvoval jsem tolik vyšetření, že by z toho byla encyklopedie. Les pročesali psovodi, a bůh ví kdo ještě. Hledali ji u nás, prostě všude.

Hledali tělo.

Neublížil jsem jí. Nikdy bych nikomu neublížil.

Kdyby dnes někdo přišel s něčím rozumným, byl bych mu vděčný.

Sám sebe jsem jednu dobu přesvědčoval, že jsem neviděl, to, co jsem viděl. Že jí někdo někam zatáhl, že se stalo, něco, to říkal ten psychiatr tehdy, co jsem raději zapomněl, jak říkal, vytěsnil.

Byl jsem ochotný tomu i uvěřit.

Nevím, třeba jsem jí uškrtil a snědl. Ne, žertuji, i když to není legrační. Její matka to téměř nepřežila a my se odstěhovali. Museli jsme.

Nikdo se s námi nebavil. A jak by mohl.

Vždyť ani já sám nejsem úplně přesvědčený…“

Povídali jsme si pak ještě dlouho.

Mohu se klidně mýlit, nakonec, ten člověk může být geniální herec, ale v jeho pohledu, když vyprávěl, bylo něco, co mě tehdy přesvědčilo.

To ovšem neznamená, že je to celé pravda.

Nechám to na vás.

Zdeněk má dvě dospělé dcery a žije ve šťastném vztahu. To by úklidně mohl, i kdyby byl vrah.

Na každý pád, pokud nelže, je jeho příběh něčím, co jde daleko za hranice toho, co známe.

Člověk mu může uvěřit jen tehdy, pokud je ochoten připustit nemožné.

Možná mu dá za pravdu čas.

Možná nám například kvantová fyzika a mechanika jednou nabídnou vysvětlení.

Něco, čemu se říká paralelní svět.

Prolínání dimenzí…

Znáte tohle?

Pozor, je to strhující!

Michaela

[sexy_author_bio]