Nevíte si rady? Zeptejte se Alchymisty!

Dostanete odpovědi i na to, na co se zrovna neptáte. Nebo vlastně nevíte, že takové odpovědi potřebujete, ale jakmile si je přečtete, pochopíte, jak moc vám chyběly. Myslela jsem, že vše, co jsem potřebovala, abych si udělala zdravý úsudek a chovala slušně, mi pověděl Malý princ. Ne, Alchymista ho doplnil. NESKUTEČNĚ! Paulo Coelho, stejně jako Exupéry navštívil Pražské Jezulátko. Je to asi hodně zázračná soška…

Musí být, protože nechápu, jak mohli tihle dva muži vyplodit něco tak neskutečně moudrého, podnětného, lidského, hlubokého a smysluplného.

Všechno, co potřebujete vědět o životě, o prioritách, snech, touhách, naplnění, o Universu a osudu – všechno, nač se člověk v hloubi duše ptá, aniž by o tom mnohdy na vědomé úrovni věděl – všechno, co potřebuje lidská duše, aby udělala obrovský krok kupředu, vyspěla a uklidnila se, je v téhle nenápadné malé knize, velkého spisovatele a moudrého člověka.

Kde na to všechno, co umístil na nevelké množství stránek, tento muž přišel je mi záhadou. Možná fakt to Jezulátko.

V každém případě jsou pro člověka jakéhokoli věku – ale možná raději spíše od toho polodospělého – Santiago, prodavač skla, vedoucí karavany, Angličan a Alchymista tak neskutečnou dávkou moudrosti, že mám skoro pocit, že se člověk teprve po přečtení téhle knihy duchovně probere.

Přede dvěma lety jsem měla s Tomem takovou vážnou debatu na téma život, životní cesty, osud, karma, smaragdová deska a Universum a jeho řád, který má pevná pravidla.

Tehdy mi řekl, „přečti si Alchymistu“.

Tu informaci jsem nasála, ale trvalo mi to vlastně další dva roky, a já jsem přesvědčená, (díky Alchymistovi vlastně jistá), že všechno má svůj čas.

Dostala jsem se k němu až teď, v těchto dnech.

Přečíst tento příběh trvá čtenáři několik hodin, protože není schopen se odtrhnout. Ne, že by to bylo tak napínavé.

Ono je to tak neskutečně moudré, tak podnětné, tak potřebné, že řádky vlastně nehltá hlava, nebo oči, nebo mozek….baží po tom duše. Cosi základního v nás – naše jsoucno.

Téměř na konci knihy jsem se přistihla, že si ji začínám šetřit.

Že vlastně nechci dočíst, že se nechci rozloučit se Santiagem, že se nechci přestat vzdělávat, žasnout a růst.

Budu ale muset.

Chybí mi poslední čtyři stránky.

Tudíž zatím nevím ještě nic o pokladu a zda přijde happy end s Fátimou.

Vím už ale o Duši světa, o Osobním příběhu, došla mi spousta věcí, a když se dívám z okna, myslím na to, že Vše je jedno.

A že Paulo Coelho možná jako jediný (jasně, ještě Alchymista) skutečně pochopil text na Smaragdové desce. To je neuvěřitelné.

Prosím, přečtete si tu knihu.

A jsem si jistá, že na hodně věcí se přestanete ptát.

Jenom mi neříkejte, jak to dopadne.

Chci si to odžít do konce.

Je to část mého Osobního příběhu!!!

Tohle není recenze. To je vřelé poděkování a hluboká poklona.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]