Nestyda: Rozjímání

PŘÍLOHA NA VÍKEND

Přijde mi, že letos se příroda bojí podzimních barev, ustrnula na suché hnědé, listy ze stromů padají již od poloviny jara, tehdy se zelená proměnila ve žlutou žíznivou, nyní však jakoby všechny koruny spálil mráz. Javory se přestaly stydět typickou rudofialovou barvou, která je po mnoho podzimů tolik zkrášlovala.

 


Listy krouží vzduchem, snáší se k zemi, kde ulpí a enzymy začnou pracovat naplno. Okolí začne vonět hnilobným procesem - nádhera.

 

Je ticho, jen občas zapípá pták, který nemá namířeno do teplých krajů nebo právě dorazil z krajů chladnějších, aby se u nás ohřál a přečkal zimu.

 

Málokomu naskytne se náramná podívaná do koruny stromu, kde poposedává hejno chuchvalců z vaty - bílých mlynaříků, a tento si takový zážitek pamatuje už celý život - stejně jako já.

 

Oholené šlahouny šípkových keřů krášlí scvrklé rudé šípky, které za krátký čas přikryje čepička prvního letošního sněhu. Sněhu, který přes den trošku roztaje a v noci zmrzne a na šípkových plodech ulpí ledová glazura.

 

Procházka tím dnešním lesem je provoněná tlením a jediné muchomůrčí sytě červené hlavičky krvácí mezi mdlým listím a nechávají nás upadat do pohádkového snění o skřítcích a vílách.

 

2162MTc.jpg

Nohy nás zavedou do míst, odkud vychází další z typických dušičkových vůní a tou je aroma odkvetlých afrikánů sklizených z upravených hrobů, naházených do hřbitovního kontejneru.

 

Přišel čas listopadek, chvojí, netřesků, vřesů, šiškových věnečků a kýčovitých umělohmotných ozdob, které lidi kladou na hroby svých předků.

 

Ale hlavně nastal čas svíček.

Světélek, kterýmiž "honíme" ubývající denní světlo a rozháníme tu všežravou tmu. Hřbitovní lampičky, lucerny, nebo jenom holé svíce, blikotají do šera, mávají nám na rozloučenou, snad do nich fouká duše zemřelého, ohlížíme se a za branou máme hezký pocit, že jsme navštívili naše blízké, kteří jsou na sluneční léta fyzicky vzdáleni.

 

V našich srdcích stejně zůstávají a zůstanou, horší vzpomínky na ně blednou, mizí to, čím nás trápili, zlobili, štvali, avšak barevné vzpomínky plné krásna zůstávají a stávají se plastickými, protože jedině tak hojíme krvácející a stýskající si duši.

 

Těmi vzpomínkami, které nás hřejí, plníme díry, které po našich blízkých zemřelých, zůstávají v duši, a které rozežírají naše srdce.

 

Velice často s nimi v duchu hovoříme, dokonce je i prosíme o pomoc, radu, znamení. Jejich svět je však pro nás zatím nedostupný - jsou doslova na jiném břehu, kam každý jednou doplujeme, až dožijeme a splníme vše, co máme v tomto životě splnit.

 

Pak budeme my ti, kteří, ačkoli nás pozůstalí budou prosit o pomoc, zůstaneme němí. Ne proto, že bychom nechtěli pomoci, ale proto, že kontakt je tak náročný, kolikrát nemožný.

 

I přesto budeme držet ochrannou ruku nad všemi, kteří nám za života i po něm nebudou jedno. To dovedeme, to bude v naší moci. Jako to dokáží ti, kterým klademe na místa posledního odpočinku svíčky, kytky, věnečky a jiné předměty.

 

Ti, na které si stále vytváříme nové plastické barevné vzpomínky.

 

Hřbitov nás láká pro jeho tichost, klid, smíření.

Hřbitov by měl být místem, kde nalézáme smíření sami se sebou. Mělo by to být místo, kde si vážíme života, neb si uvědomujeme smrtelnost svoji vlastní.

 



Hřbitov tím místem býval, když mívali lidé jakousi bázeň a úctu k sobě i mrtvým. Bohužel nyní je také hřbitov místem, kde se krade, ničí, znehodnocuje.

 

Lidé ztratili spolu s úctou také soucit.

Těžko se dovedou vžít do druhého a chápat jeho bolest ze ztráty. Kdyby tohle dokázali, neděly by se tak hrozné věci na hřbitovech, které jsou dnes zcela běžné.

 

Lidé se již nedovedou stydět, protože za své činy by se mnohdy stydět měli.

 

Většina lidí má pocit, že žijí život jenom jednou, že za své prohřešky budou pykat jenom chvilku a spravedlnost, že je jen těžko dohoní. Když vidím, jaké zlo se ve světě lidí děje, jak lehce to těm neurvalcům prochází bez toho, aby byli spravedlivě potrestáni, také mívám pochybnost a někdy také vztek, velmi zuřím a ptám se, jak je vůbec možné, že k tomu zlu, které lidi páchají, při vší spravedlnosti mohlo dojít.

 

Když se procházím mezi hroby, ráda si prohlížím fotky nebožtíků a čtu jejich jména a zkoumám datumy jejich narození a úmrtí. I ten nejzanedbanější hrob má svoji minulost a v jeho útrobách je schována schránka kohosi, kdo někdy žil. Je jen na fantazii vymyslet si příběh dotyčného a proč je jeho hrob tak zpustošen.


2164NDc.jpg

 

Neměl žádné pozůstalé?

Neměli ho lidé rádi?

Nebo všichni pozůstalí již zestárli či zemřeli, a tudíž nemohou jeho hrob opečovávat…?

 

Nakonec zbyde jen číslo hrobu a po dalších letech se pozůstatky vykopou, odhodí do hřbitovního kouta a místo je volné k novému pronajmutí. Také za místo posledního odpočinku se musí platit nájem.

Staří uvolňují místo mladým, dalo by se říct. Spíše však, staří uvolňují místo novým.

 

Kolikrát mne napadlo, na kolika hřbitovech leží mé dávné pozůstaky, kolik těl, uvěřím-li v reinkarnaci, ovládala má duše a kolikrát jsem sama prošla kolem svého hrobu.

 

A mohla jsem někdy být i svým vlastním předkem?

Jaký jsem byla člověk?

Kolik zla jsem napáchala?

A kolik jsem způsobila radosti?

 

Co na tom záleží, to bylo a nemohu to zvrátit.

Důležité je stejně to NYNÍ, kdy žiju, mohu svůj život ovlivňovat, mohu působit radost ale také starost svým blízkým a mohu se ze života radovat, i podléhat psychickému rozpoložení, které mne občas dusí a topí v slzách.

 

Kdy mohu chodit na hřbitov a tam nacházet klid a smíření.

 

Nestyda

 

Text nebyl redakčně upraven



Hodnocení článku

Hodnotili 4 čtenáři průměrem 4 bodů z pěti


Čtěte také:

Dvě cédéčka, která probudí lidskou duši! 
Eva Hölzelová: Třpytkaři a celá povídka která se vám bude líbit. O samošití! 
Hans Rath: Ďábel je taky jenom člověk 
Můj sloupek V 
Pane prezidente, těžko něco změníte, ale máte to v hlavě srovnané! 


Diskuze


Pro vkládání příspěvků je potřeba se přihlásit či registrovat.
Avatar
post Zaslal: 05.11.2011 18:10
 

Nestydo, diky. Ano, velmi casto s nimi ted v duchu hovorim a zadam o radu, pomoc, znameni. Pises nadherne pravdive.

 
post Zaslal: 05.11.2011 12:32

Odpověď na příspěvek #8634
Uživatel: Nestyda

Chtěla bych Vám moc poděkovat za chvalná slova, která vždy...
 

A teď zcela upřímně. Když člověku ten text pohne duší, bere to pak strašně osobně.

Já se spíš bála, abych výběrem obrázků Tvůj text nepokazila.

Moc se mi Tvoje temné, a přece svým způsobem hravé články líbí. Ok

 
Avatar
post Zaslal: 05.11.2011 10:13
 

Chtěla bych Vám moc poděkovat za chvalná slova, která vždy zahřejí. A hlavně dávají mi další chuť do psaní. Mám totiž stále pocit, že to mé psaní je nějak nedostačující, že stále pokulhávám v projevu a ne vždy dovedu vyjádřit, co cítím. Avšak z Vašich reakcí vidím, že jste porozuměly náramně a že tedy nepíšu jako tatar. 

 

Moc děkuju, Míšo, Tobě, že jsi mé příspěvky uveřejnila a dozdobila krásnými obrázky. A nejen obrázky. Prostě sis s tím pořádně pohrála. 

 
Avatar
post Zaslal: 05.11.2011 08:40
 

nestyda jsitě promine,že reaguji na její článek,dostal mě,dostal mě natolik,že mi vehnal slzy do očí,bude to asi tím,že se blíží výročí úmrtí mého syna.Tak strašně bych ho chtěla zpátky,tak strašně bych ho chtěla obejmout a říct mu,že jsem ho milovala,že byl středem vesmíru,že byl nejkrásnější na celém světě,protože tohle jsem mu říct nestihla a tolik mě to trápí,jediné co mě uklidnuje,že mu to budu moct říct,až umřu,Leni,dík

 
 

Ty mě snad naučíš ty hřbitovy milovat Laughing

moc krásný článek a s tím procházením kolem svých vlastních hrobů mě to taky mnohdy napadlo....

či spíš místa, po kterých nyní chodím, města, ulice - jestli jsem v nich už nechodila kdysi....

 
Avatar
post Zaslal: 05.11.2011 03:04
 

Nestydo,tak tohle tvoje Rozjímání se mi líbilo nejvíc.Cítím a vidím to také tak.Vystihla jsi to hezky.Moc krásně napsané.

 

Právě teď

Dnešní vydání

Poslední příspěvky k článkům

Komerční tipy

Nejnovější diskuse

Včera a předevčírem

Vaše TOP články

Nejčtenější články

Komentáře - Popelnice

Komentáře - Bazar

TOPlist