Můj sloupek XV – O lásce?

Příjemné pondělí a následující týden. Já osobně se na něj těším velmi. Důvodem není nic jiného než fakt, že mi po déle, než měsíci budou sundávat moji drahou kamarádku, Sádru Zábradlíovou. První kroky z nemocnice hodlám věnovat bazénu a následně sauně. To mi totiž chybí ze všeho nejvíc. 

Takže jistě chápete, že příští týden bude mým oblíbeným.

A také sportem nabitým, protože i ta kila, co mi za měsíc přibyla, asi sto padesát, ráda odevzdám zase zpět. Pravděpodobně do Zoo, protože je může pojmout jedině pavilon slonů.

Nicméně minulý týden byl, nejen díky Valentýnu věnován zamilovaným.

Ten jsem, tak trochu klasicky, trávila spolu s Verčou a byl to vskutku romantický Valentýn. U zeleninových šneků a Deadpoola jsme přišly na zásadní věc, týkající se momentálních vztahů.

Snažily jsme se rozklíčovat proč to tenkrát, když jsme poznaly kluky, kteří nás doprovázeli na cestě životem celých šest let, bylo tak jednoduché. Prostě jsme se potkali, randili, a pak spolu najednou žili.

Žádný dramatický přemýšlení o tom, jestli je to ON.

Žádné znásilňování kyvadla, nespočet testů osobnosti, stalkingu na googlu, kde člověk btw najde, i kdy vám končí na autě technická (kamarádčina humorná zkušenost. Původně hledala datum narození pro astrologický rozbor ), prostě jsme se potkali, slovo dalo slovo, pár úsměvů přes pár stolů a ona ruka byla v onom rukávě.

Co víc, co nejvíc.

Byla to láska.

Byla náročná, ale byla to láska. Nikdo se vlastně ani moc nesnažil a prostě přišla. Z ničeho nic a najednou tam byla.

Možná, že tím, jak mužské teď až moc řešíme, jestli by byl dobrý táta, jestli by nás zabezpečil, jestli zvedá prkýnko a ponožky hází do koše na prádlo, tu lásku vlastně tak trochu nevyděsíme ještě před tím, než vůbec přijde. Jestli náhodou nestojí za dveřma, nelekne se, co všechno se po ní chce a nakonec prostě nezdrhne ještě před tím, než zaklepe. 

Kdo by se jí taky divil.

Vždyť bychom jí, pro samou zabranost do diskuze o ní, možná i zapomněli otevřít.

Prostě nad ní moc přemýšlíme a tím i vytváříme fiktivní strachy, když si říkáme co by, kdyby. Možná je nejlepší, když člověk prostě plyne. Tady a teď.

Prostě jen je v přítomném okamžiku a s důvěrou se odevzdá momentální chvíli ve všem. Myšlení na neděli, když se teprve blíží sobotní večer, přinese s jistotou jen jedno. Zabije sobotní večer.

Proto jsme se rozhodly dát věcem volný průchod. Skutečně. Né tak jako doposud, ale doopravdy.

První vlaštovkou toho hezkého plynutí byl páteční večer a oslava třicetin mé dobré přítelkyně. Její desetiletý a krásný partnerský vztah vytahuju vždycky, když někdo tvrdí, že po letech se ze vztahů láska vytrácí.

Oni dva jsou důkazem, že vztah, o který se lidé starají, kvete.

I proto mě k slzám dohnala chvíle, kdy mě toho večera Lucka požádala, abych jí tu lásku dosvědčila. Asi není páru, kterému bych byla svědkem raději.

Láska existuje, existuje i po letech a já můžu s čistým svědomím říci, že jsem toho svědkem!

Krásný týden.  

Pavlína Sýkorová

[sexy_author_bio]