Můj sloupek VII

Příjemný začátek týdne všem, kteří se rozhodli započít ho s úsměvem. Ti, kteří se nebojí překonávat sami sebe, můžou se mnou začít jednadvaceti denní program „Nestěžuji si“. Začínám s ním právě dneska a jsem na sebe mooooc zvědavá. 

Do projektu, kdy se budu těšit z návštěvy zubaře a autobus, kde mi u nosu autobusák zavře dveře, pošlu s milým úsměvem a hlubokým pokynutím zdvižené paže místo do oblíbené prdele, na šťastnou cestu. Na to se nevýslovně těším.

Jak jsme s nejlepší přítelkyní Verčou, zhodnotily, bude to sranda.

Verča, která přišla s minimálně pěti situacemi, kde by minulý týden aplikování této metody přineslo dramatické vítězství nejen nad lží a nenávistí, ale především samotné nad sebou, nás definitivně motivovaly ke startu.

Dokonce se mi podařilo ukecat i ségru, aby do toho šla s námi. Docela by mě zajímalo, o čem si se mnou teď bude povídat, když si nebude moci stěžovat.

V podstatě jsem šalamounsky zřídila bobříka mlčení, ale to jí prosím vás neříkejte.

Víš, že kecám a, že tě miluju vid? 

Každopádně už samotná představa o tom, jak přijímám všechno, co přichází bez zbytečných emocí, vzdoru a rozčilování se, mě doslova vzrušuje, protože se znám a vím, že to bude masakr.

Nicméně věřím tomu, že mě to zase o kousek posune.

Denně totiž člověk lamentuje nad spoustou věcí, aniž by si to výrazněji uvědomoval. Já jsem teda založením optimista a stěžuju si zřídka.

Jsem vděčná, pokorná, cpu se hostiema, živím se Pránou a kleju maximálně souslovím „hrom do police“. Takže to jakoby vůbec nepotřebuju, ale tak trochu se nudim, že jo.

Hlavně taky ta ségra a tak.

Míšo, ty mě musíš fakt strašně nesnášet. 

Už se nemůžu dočkat, až přijde Ginger se svojí holkou a já budu zářit štěstím. Vůbec si potom nepůjdu omlátit pánvičku o hlavu. Nezačnu si pěkně po jednom vytrhávat všechny vlasy, ani nebudu psát dopis na rozloučenou, protože se prostě nepůjdu zase zabít. Jo, zase.

Nebudu dokonce ani vinit Boha z brutálního humoru a nesvedu to na karmu.

Prostě to přijmu.

Mohla bych jim třeba vymyslet svatební pozvánky, anebo jí pomoct vybrat svatební šaty. Néééé půjdu jim rovnou za svědka.

Jasně, že budou chtít.

Mě chce za svědka každej.

Verča třeba.

Úplně vidím tu situaci. On a ona vstoupí a já začnu zpívat a rozhazovat barevné konfetky. Z nebe začnou pršet malá roztomilá koťátka a Britney si v kuchyni začne holit hlavu.

Občas mě vážně překvapuje, do jakých končin mě ta vlastní představivost donese.  

Že nejsem úplně normální, už nějakej ten pátek vim, ale sem tam si říkám, jestli třeba neberu drogy.

Možná to před sebou prostě tajim.

To bych byla fakt dobrá.

Protože se prostě blíží ta třicítka, držím alkoholovou abstinenci (kterou teda občas poruším, ale fakt jen občas. Přísahám) nemám kluka a mám Verču, věnovala jsem párty sobotu tradiční výrobě adventních věnců.

Tak krásný věnce jste ještě nikdy neviděli.

Za doprovodu animované pohádky „Na vlásku“ jsme s Verčou celej den seděly a tvořily věnce a větvě a tavící pistolí přitavily i to, co mělo háček. Je to totiž dost zábavný to tavení, takže co se válelo, to se přitavilo. 

Při vzpomínce na to, jak jsme spolu kdysi bydlely, jsme se tím vývojem docela pobavily.

Ten sobotní posun zhruba za pět let.

Před těmi pěti lety, kdy jsme po bytě už od dvou korzovaly s dvojkou bílýho a pomalu se připravovaly na tah, který se většinou protáhl až do nedělního dopoledne, jsme nyní s takovou lehkostí vyměnily za tepláky, drdol, zázvorovej čaj a tavící pistoli.

Vždycky, když mi starší kámošky říkaly, že tenhle čas přijde, měla jsem pro ně jako odpověď oči v sloup a myslela si něco o starý panně a strašným životě, kterej se mě teda rozhodně týkat nebude.

No nic. Holky fakt díky.

Jo a ty typy na vánoční výzdobu a dekoraci už mi klidně posílat můžete.

Příjemný týden!   

Pavlína Sýkorová

[sexy_author_bio]