Můj sloupek V

Máme tu pondělí a to je samozřejmě čas na další sloupek. Čili vás tímto zdravím a doufám, že vám předám zase kousek úsměvu. Uplynulý týden byl skvostný a to především díky cestě na koncert oblíbeného zpěváka Tomáše Kluse. Vezmeme to ale pěkně popořádku ať se v tom zase sama neztratím, což zvládám poměrně s přehledem i u sebe doma.

Ve čtvrtek jsem se s Verčou vydala do Vnitroblocku, což je opravdu kouzelný místo, který bych vřele doporučila všem, kteří se rádi kochnou nějakým tím designem, dobrým kafem a talentovanou atmosférou.

Chvíli nám tam zpříjemnil jakýsi zpívající chlapec s úplně bílými vlasy v kloboučku, který působil přibitý skobičkou. Takový ten rozpustilý klučík hipsterského vzezření, co se jakoby každou chvíli rozpláče.

Nicméně jeho zpěv byl příjemný a ladil k atmosféře, takže si z něj nedělám srandu, i když byl trochu srandovní. 

S Verčou jsme se po dlouhých měsících alko abstinence rozhodly pozvednout číši vinného moku v červené barvě a vymyslely u toho napsat svému já dopis.

Svému já ve třiceti pěti, padesáti a sedmdesáti sedmi.

Verča to četla v nějaké brožuře na šťastný život, takže se toho samozřejmě zhostíme a vtáhneme tak do našich životů zase o nějaký ten kousek štěstí víc.

Třetí dvojka, kterou jsme si dávaly, popustila u Verči zábrany natolik, že štípla skleničku.

Patrně se v ní rozhostila ta rebélie minulých časů, kdy jsme se z každého baru vypotácely s nějakým tím suvenýrem.

Myslím, že to byl jednou i popelník.

S obsahem…

Ale to už je hodně dávno.

U oblíbené Marlborky jsme se potkaly a zakecaly s neuvěřitelně inspirativní osobou Annou, která vyrábí šperky v kávovém stylu a její práce je neuvěřitelná. Doporučuji její instagram coffejewelry_kaawa_ kde se na valnou část výtvorů můžete podívat.  

V pátek byl den D.

S Janičkou jsme se vydaly do Stříbra u Plzně na koncert Tomáše Kluse neb i my jsme jeho cílová skupina. Abychom si to užily jak se patří, rezervovaly jsme si ve Stříbře i penzion.

Že si užijeme nějakou tu srandu, bylo jasné, už když nám vlak neujel jen díky svému laskavému zpoždění. Ono zpoždění, ale nikde nikdo nepsal, takže jsme zběsile běhaly po Hlaváku a hledaly nástupiště J2 jako Harry děvět a třičtvrtě. Hlavně, že jsme měly v ruce kafe.

Ve vlaku byla zábava.

Postaral se o ní pán, který mučil svým dacanským vystoupením nejen cestující, ale především nebohou průvodčí.

Namísto pendolina, na které jsme si všichni koupily jízdenku, přijela obyčejná vlaková souprava. Místenky byly tak nějak neplatné, protože každý seděl někde jinde a to byl důvod, aby se onen pán řádně rozohnil, ačkoli seděl, a to i s prázdným místem vedle sebe.

Hloupými připomínkami se snažil strhnout osádku na svou stranu, což se mu díky bohu nepodařilo. Nicméně Janička stejně podlehla touze zastat se průvodčí a svým mateřským respektem usadila pána větou:

„No tak už se prosim vás posaďte. Slevu jste si vydyndal, pendolino Vám asi nepřijede že jo tak už se tu přestaňte ztrapňovat.“

No, ticho bylo až do Chebu.

Ve vlaku se slečna, která seděla za námi, doslechla, že sháníme taxi a přidala se k nám, což bylo úplně super milý.

Vždycky, když se mi něco takového stane, mám takovej ten pocit pospolitosti a utvrdím se v tom, že mít rád lidi je dobrá volba. Do hotelu jsme v rychlosti hodily věci a do Kulturního domu Stříbro dorazily pouze s desetiminutovým zpožděním.

Musím říct, že lidé ve Stříbře byli vážně zlatí.

Nesmírně ukáznění. Bylo to jako na školní besídce prvňáčků. Všichni byli takový pozorní hodní a usměvaví.

Stříbro je super.

Pan taxikář nám sice tvrdil, že je to strašně nebezpečný místo, ale nám se Stříbro ukázalo jako super přátelskej kraj. Koncert jsme si tak jako každý koncert Tomáše Kluse užily do sytosti a po jeho skončení mě dokonce opanoval takový ten pocit, jako když jsme se malá vracela z tábora. Zpátky do reality. Trochu smutku, že už to není.

Ohromnou radost jsem měla z malého přáníčka, které jsem ten večer Janičce věnovala, a které se mi podařilo vnutit  Tomášovi k podpisu.

Zpět do penzionu jsme jely stopem.

Ihned potom, co jsem vystrčila zdvižený palec do mokré silnice, zastavil vůz a Stříbro nás tak opět utvrdilo o svém přátelství k nám. Odvozem nám byla nesmírně příjemná slečna Gábina, která nejen, že nás odvezla až před hotel, ale dokonce Janičce po cestě s pochopením zastavila.

Gábino děkujeme!

Naproti hotelu byl dům ve, kterém to na místní poměry nesmírně žilo. Pojala jsem podezření, že jde o nějakou veřejnou akci a chtěla se družit. Bohužel šlo o soukromou narozeninovou oslavu.

Cesta ze Stříbra byla opět báječná, protože jsme přistoupily do kupé, které obývaly dvě dámy vyššího věku. Byly na cestě z lázní a byly to úplně parádní ženský. Dvě a půl hodiny jsme prokecaly, jako bychom se znaly celý život a dostaly pár cenných rad.

I vám děkujeme dámy, jste boží!

Večer jsem zakončila v doprovodu dobrého kamaráda u Banshetů na Svatomartinské huse a u dobrého pivka.

Není nad to si ten život dělat pěknej.

Mít rád lidi a nechat lidi mít rádi nás.

To je klíč.

Pěkný týden!

P.S – Ginger přišel se svou holkou, takže proběhl rozvod s poměrně náročným majetkovým vyrovnáním. Všechno jsem mu, ale velkoryse nechala. Omáčku, plechovku Pepsi i jeho oblíbené místo u posledního stolu u okna. Nechám mu nadále i svůj upřímný úsměv a budu mu přát štěstí. Pořád to mohla bejt sestřenice žejo. 

P.P.S – Nově se můžete stát fanouškem Mého sloupku i na FB kde mě najdete jako Můj sloupek.

Pavlína Sýkorová

[sexy_author_bio]