Můj sloupek II

Krásné pondělí a další týden všem Popelkám, případně Popelákům. Události minulého týdne byly výrazně ovlivněny blížícími se a následně proběhnuvšími volbami. Nechci se politicky úplně vyjadřovat, protože je to otázka, která kýžený úsměv úplně nepřinese. Asi bych řekla jen tolik, že si cením každého, kdo své občanské povinnosti dostál a k urně se dostavil.

Nemohu si, ale přeci jen odpustit vyhlásit osobního vítěze voleb, kterým se s jistotou stal Aleš Brichta, jež předběhl všechny politické strany, protože lišácky nesbíral procenta. Před svou legrační, kulturně barbarskou vložkou, totiž dokázal posbírat neuvěřitelných, minimálně třicet promile a stal se tak nekorunovaným králem voleb.

Patrně stihl zmateně pozřít nějakou tu kobLIHu a následně vyplivnout státní hymnu v osobním remixu. Trochu jsem doufala, že z něj, po dobu zpěvu, budou vypadávat vajgly, aby se celému tomu cirkusovému číslu dalo aplaudovat alespoň za důmyslný tríček, ale bohužel to nebyla recese, v kterou jsem do poslední chvíle naivně doufala.

Každopádně se domnívám, že nás jeho vystoupení před invazí imigrantů dostatečně ochránilo. Patrně nás ochránilo před vším. Zdravým rozumem počínaje a pádem asteroidu konče…

Nicméně polito(váníhodnou)logii přenechám odborníkům a budu se nadále věnovat věcem, které mi dělají radost.

Návštěva zubní pohotovosti k těm věcem sice nepatří, ale setkání s báječnou zubařkou a její neméně příjemnou zubní asistentkou jo. (Jo proto, že ANO ne) 

Když jsem se v jejich ordinaci minulý týden objevila podruhé, neskrývaně rády mě viděly. Jejich milé přivítání jsem ocenila, nicméně bych je, hezky myšleno, už raději neviděla.

Pohotovost mě tak zachránila a záchrana to byla vskutku příjemná.

O bolestný zákrok se totiž ještě nejednalo. Murphyho zákon mě doběhl a můj zubař má dovolenou. Jasně, samozřejmě, tak to prostě je a netřeba vzdorovat. Bouchat do stolu a rozčilovat se. Vlastně by mě překvapilo, kdyby tomu tak nebylo a já mohla v klídečku v čekárně svého stomatologa listovat v těch nudných časopisech a čekat. 

Musím to přeci brát pozitivně, že jo. Své pravé horní trojce, která mě téměř definitivně, opustila a nahradil jí provizorní kompozit poděkovat za společné chvíle, pak poděkovat za stravu v tekuté podobě, protože mě současně opustila i nějaká ta kila. Řezání dásně mě příští týden zase zbaví nějaké té slzy a až budu dostatečně oteklá připomínat vepřovou panenku, budou se ta shozená kila hodit. Takže děkuji pěkně.

Samozřejmě mě napadlo, že bych si tam mohla strčit Orbitku nebo za pětku koupit v cukrárně upíří zuby ze žužu a předstírat masku, ale myslím, že na jaře by mi Halloweena už nikdo nevěřil. Taky jsem si říkala, že kdybych tam nechala díru, dobře by mi tam drželo cígo, ale hodlám přejít na elektronickou a ta je dost těžká, takže bych musela ještě pár zubů obětovat.

Naštěstí jsem měla tento týden možnost vyčistit si hlavu opravdu krásným pohledem.

Neděle je zkrátka můj zamilovaný den jen jsem ho tentokrát nestrávila s Verčou tak jako obvykle, ale doslova s hlavou v oblacích, což je má oblíbená činnost. Pohled z ptačí perspektivy je pro Sýkorku v lidské podobě opravdu pastvou pro duši.

Má malá milá slečna, která u nás v práci brigádničí, totiž studuje na pilotku a v neděli mě přizvala na Benešovské letiště do svého stroje. Řeknu vám, že to jednadvacetileté drobné děvče získalo můj hluboký obdiv a respekt. Ono pilotovat letadlo je vážně mazec až, když si to člověk tak bezprostředně uvědomuje.

Pro mě zážitek, který bych rozhodně doporučila, už pro získání respektu k těm, kteří nás s takovou samozřejmostí přemísťují na dovolené. Letadlo pro dva mě překvapilo svou pohodlností a lehkostí. Nečekala bych, že se budu v tak malém prostoru, kterým toto letadlo disponuje, cítit tak bezpečně.

V podstatě to bylo všechno tak v pohodě jako jízda tramvají a překvapivě jsem se strachy nepočurala, ač jsem k tomu díky počtu vypitých káv toho dne, neměla daleko. Kristýna byla jako pilot nesmírně klidná a evidentně na místě, na které její duše patří.

Zavedlo mě to k zamyšlení o lidech a jejich potřebě občas vypustit myšlenky.

Jak krásně jsme všichni jiní. Já když potřebuju vypnout, jdu plavat. Jiný běhat, další do lesa a Kristýnka jde létat. Musím uznat, že létání je jako relax opravdu kvalitní. 

Dozvěděla jsem se spoustu věcí, o jejichž existenci jsem neměla páru a poslouchat například leteckou komunikaci v obřích sluchátkách, ve kterých jsem samozřejmě vypadala jako Otík, je brutální rébus, který vypadá asi takto:

Pilot:

„Ruzyně radar, Oskar Kilo November Delta Bravo, Tecnam p2008jc z Benešova do Příbrami za VFR bez letového plánu, informace Oscar na palubě, QNH 1013 hPa, očekávám Echo za 3 minuty a žádám průlet vaši CTR po trati Echo Tango Sierra..“

Věž:

„Oscar Kilo November Delta Bravo, Ruzyně Radar, radarový kontakt, povolena po trati Echo Tango Sierra, informace Oscar platná, QNH 1013 hPa, nastavte odpovídač na 3314 a pokračujte pod TMA Praha.“

Samozřejmě jsem neměla ani ponětí, o čem ti lidé mluví, ale Kristýna moje pilotka, vypadala, že vede úplně obyčejnou komunikaci.

Ještě jednou, respekt Týno, jsi fakt dobrá!

Z nebe jsme se cirka 700metrů nad zemí, více než hodinu kochaly podzimními Brdskými lesy, Orlickou přehradou nebo třeba Karlštejnem a zhodnotily, že to opravdu není země, ale zahrádka…

Krásný týden.

Pavlína Sýkorová

[sexy_author_bio]