Můj magický den dvojek. Yetti s parkovací kartou

Stalo se pravidlem, že pokud sepíše příběh Tora, člověk se pobaví. Nezklamala ani tentokrát. Její den v duchu magických a zamilovaných dvojek, vzal na sebe podobu kontaktu s Yettim, který mával parkovací kartou a ještě jí tykal. Dále už Tora:
Většinu dní v roce mám problém správně určit datum natož den v týdnu. Takže i informace o numerologicky významných datech jsou pro mne značně zbytečné...

Vzhledem k tomu, že mají děti právě jarní prázdniny a jsou doma, mám sobotu. Už tři dny. A to si nepřejte vidět ten mazec o prázdninách letních.

Ale i přes mé značně retardované hodiny uvnitř asi něco ve vzduchu fakt je. Jen nevím jestli opravdu láskyplná konstelace nebo jen vyšší koncentrace škodlivin.

Hned ráno začalo velmi mile.

Pošťák mi přinesl čokoládové srdce od Milky. Obálka nebyla vyjímečně dekorována bahnitou šlápotou a tak se mi podařilo i zjistit, kde jsem vyhrála.

Za chvíli opět zvonil zvonek.

Seběhnu dolů a tam nějaký cizí zarostlý chlap. Zaparkoval na našem místě, drze mi tykal a žádal mne o parkovací kartu. Půjčujeme jí řemeslníkům, když  u nás mají práci, aby nemuseli s nářadím běhat až z náměstí. Už asi čtrnáct dní se bavíme o rozbitém sporáku, že mi manžel nadežene plynaře, až budu doma. Tak mi to secvaklo. Okamžitě jsem nabyla ztracené sebevědomí a už ho ženu ke sporáku a jak dlouho že mu to bude trvat, že potřebuji vařit...

No málem jsem ho ještě spucovala, ať moc nenasviní, než mi konečně došlo i to, že s žádným plynařem si netykáme a už vůbec  žádný z našich nejezdí s jeepem počítačové firmy.

"Tys mě nepoznala, že ne? No jo, jsme nebyli spolu dlouho v hospodě, viď?"

Mělo cenu odpovídat? 

Popadl kartu a rozloučili jsme se. 

Volám manželovi, jestli ví, že jakýsi Yetti má jeho parkovací kartu, tyká mi a mám od něj vyřídit pozdrav.

"No jasně, vždyť to je Tomáš F...., seděli jsme s ním nedávno u nás v hospodě, když mi spravoval komp."

(nedávno: časový údaj označující dobu 12 let, to přeci nelze zapomenout)

Vrátila jsem se ke svému lehce nakřáplému sporáku, ještě jednou ho přemluvila k výkonu a upekla luxusní ananasovou roládu.

Bude se hodit.

Odpoledne dorazí manžel.

Určitě si všimne srdíčkové bonbošky a bude se ptát za co a od koho. A já mu řeknu, že za můj blog. Za můj valentýnský blog. A pak mu dojde, že se národ opět bavil našim manželstvím.

Chytí se za srdce a bude fingovat infarkt. Použiji ženské zbraně a jemně ho donutím si ten blog přečíst.

Bude dlouho mlčet, takže začnu mluvit já:"Řekni, že seš rád, že mě máš."

A on s láskyplným pohledem a zastřeným hlasem řekne:"Je něco k večeři?"

No a pak si dáme tu roládu.

On už toho moc nenamluví, bude dělat dotčeného, nechá mě koukat na kriminálku a půjde na roh na kafe a tullamorku. A před spaním mi dá pusu jako už dlouho ne.

Tak já nevím, asi něco ve vzduchu je, ale kde by to bylo bez našeho přičinění. Jsem z dneška nějaká na divoko. Ještě že je zítra zase sobota a můžu si přispat.

TTT