Detail příspěvku: Mstivá Soňa jako ideální kantorka aneb skvělý knižní tip od Jiřího Holuba

Mstivá Soňa jako ideální kantorka aneb skvělý knižní tip od Jiřího Holuba

autor: | Pro 15, 2011 | Společnost | 0 komentářů

Návštěvy: 46

Tak takhle dobrou knížku jsem už nečetla věky!!! Ta se ani nedá dětem číst, protože neudržíte seriózní tvář. Ba ani usměvavou! Neudržíte nic, ani jídlo v puse… a někteří neudrží vůbec nic.

Jiří Holub: JAK SE ZBAVIT MSTIVÝ SONI

Než k nám do Žábokudel přišla Mstivá Soňa, bylo vlastně všechno úplně v pořádku. Jsme malý městečko, kde, jak říká naše babi, vidí do talíře každej každýmu. Máme jedno náměstí, radnici, na kopci hrad a naši slavnou školu…

2972MjN.jpg

Právě tam chodím já, Čalabounová, Žvejkalová, Vřeteno nebo srabík Vášnivý a všichni jsme žáky páté třídy. Není nás moc, asi patnáct, protože jak říkám, Žábokudly jsou maličký město mezi kopcema a lesama, a tak je možný, že jste o něm ani neslyšeli. Učitelé nás moc rádi nemají, prej všichni rosteme pro polepšovnu, ale my si to nemyslíme. Asi trochu zlobíme, ale kdo ne?

 

A tím vlastně víte, vše potřebné – v Žábokudlech se jednoduše rozpoutala válka páťáků proti přísné paní učitelce. I

když, občas to vypadá, že je to přesně naopak. V každém případě příhody dětí, rodičů i učitelského sboru, které se udály během druhého pololetí v jedné malé základní škole, vám přinesou spoustu legrace a také inspirace pro vlastní rošťárny.

 

Inspirace pro vlastní rošťárny?

No potěš… říkala jsem si, když jsem tuhle knížku vzala poprvé do ruky. Druhého dne, kdy vyběhla z tiskárny. A to je už samo o sobě velmi vzácné a zavazující.  Hned od prvních stránek ovšem bude jasné, že od knížky jen tak Neodejdete. Ani já neodešla.

 

Svěží, neotřelý, totálně nespisovný a třaskavě humorný, leč nevtíravý vtip Jirky Holuba je už snad známý každému, kdo jeho knížky zná.

 

A když nadhodí  nějakou situaci tak, jak to udělal on. Tedy třída lotrů a do toho učitelka, která prošla několika misemi v Afgánistánu, Pákistánu, Baklažánu a bůhvíkde ještě… ovšem to se dozvíme
až téměř ke konci knihy, takže jsem to tak trochu prozradila. Víc už prozrazovat nebudu, protože by to vážně byla škoda, ale  učitelka Soňa Ticháčková je tak svérázná, že se nestydí žákům oplácet stejnou mincí.

Jinak ani nemůže, tu první učitelku třída dohnala k útěku po dvou týdnech poté, co pod ní zapálili kupku sena, ve které se s někým povalovala, druhá skočila pod autobus poté, co se vylekala bouchací kuličky, kterou odpálil Žlábek a Čalabounová tomu ještě přispěla šlupkou od banánu… tudíž učitelka, která to přežila, skočila na autobus ihned poté a už jí nikdo neviděl. Tentýž autobus dovezl v pololetí Soňu Ticháčkovou.

 

A začala mela…

 

Ne, fakt nebudu nic prozrazovat, ač mě svrbí prsty, to si pište. A tak místo toho raději vyzpovídám samotného autora a taky ilustrátora. Takže Jiří Holub… já nevím, co říct o knížce negativního? No možná, že se fakt blbě předčítá a taky není nic moc na uspávání dětí. Ona vlastně není nic moc obecně, protože když jí začnete číst  – i těm dětem – připravte si mast na panty a tři litry čaje, protože budete nuceni jí přečíst celou.

A taky dvojčtení, tedy současné čtení očima s předstihem, jak se dozvíte za chvíli od samotného autora!

 

2973OGY.jpgTakováhle čtivost je snad už týráním rodičů…  a tak jsem trochu potýrala i samotného Jirku Holuba.

 

Učitelka Soňa je svérázná osobnost, nechce se mi věřit tomu, že prostě nemá nikde reálný základ??? Vážně nemá??? Přiznejte se…(mám kočku, takže kočičí hovínka do kapsy svedu…)Laughing 

 

“Věřte nevěřte, ale Soňa je opravdu úplně do puntíku vymyšlená. Nevím, jestli říct, že jsem nikdy neměl to štěstí, nebo tu smůlu, ale takovou pedagožku se mi potkat nepodařilo. Zjevně jsem nebyl tak zlobivé dítě, abych musel docházet do školy v Žábokudlách. Ta žatecká, kterou jsem navštěvoval, byla mile obyčejná, plná učitelů, z nichž někteří prskali, ječeli, občas nám jednu flákli (to se ještě mohlo), ale nevybavuju si, že by se nám některý z nich mstil. Budete se prostě muset smířit s tím, že Soňa je k nalezení jen a jen v městečku mezi horami…”

 

Přemýšlím, jestli to je nebo není škoda… Wink ale asi jo… Kniha má kratičké věnování? Smím se zeptat,
kdo je to HUŽVA, tedy objekt věnování?

 

“Hužva je ještě děsně tajná! Ona vlastně ani neví, že má v knížce nějaký věnování, ona vlastně ještě ani neví, jestli vůbec bude umět číst, psát, počítat, házet žabky, jezdit na kole a lítat kolem řeky. Hužva je tak tajná, že už jenom to, že tady o ní píšu, vystavuju se šílenýmu nebezpečí a pokud jí prozradím, hrozí mi, že už mě nikdy nikdo neuvidí, nic si ode mě nepřečte – skončím nejspíš v guláši pro nějakou humanitární organizaci – vážně tohle chcete riskovat?”

To určitě néééé… Wink To bychom přišli o úžasné literární klenoty… Třída několika páťáků dělá kdeco… od chytání netopýrů obalených v cementu, až po točení hroznýšem ve snaze nechat hada vyzvracet spolužačku, a další zdánlivě neškodné věci. Třeba podpalovat hnůj…jsem to nikdy nezkoušela. Vy jste někdy podpaloval hnůj?

 

“Tak nebudu lhát, že jsme nevyzkoušeli leccos. Hnůj například nikdy nehořel, což už se nedá říct o stohu slámy, tam to šlo podstatně líp. To si pište, že jsem vyzkoušel všechno, co vyzkoušet šlo. Když jsme třeba slyšeli, že ježek se rozbalí, když mu počůráte nos, hned jsme to museli ověřit (funguje to), nebo že když hlasitě zaječíte na žábu, tak se nafoukne a praskne (nefunguje), prostě člověk se v tom věku potřebuje o
všem přesvědčit na vlasní oči, uši, nos…

 

 Chytali jsme veškerou havěť, nutili závodit, šneky, mravence, myši, zkoušeli jsme naučit plavat kočku (plave, ale na můj vkus projevuje málo nadšení) – všechny ty věci, co patří k dětství mimo město. Ale ve srovnání se žábokudelskými páťáky to všechno byli neškodné maličkosti…”

 

Skvělá je i jedna ze selživších učitelek, která byla zapálena v seně a navíc tam byla jaksi „in flagranti“… to je počteníčko jako křen, nicméně myslel jsem na děti a třeba na to, že těm šestiletým to budou muset rodiče nějak rozumně dovysvětlovat?

 

“Já mám právě tohle hrozně moc rád – to uvádění do rozpaků a stoprocentní zapojení dospěláků do dětské knížky. Moc mě bavilo, když mi  jedna maminka líčila, jak četla svojí dceři Matyldu, jak říkala, že musela být pořád dvě tři řádky dopředu, aby stihla nějakou tu nepřístojnost vypustit, aby ji pak sama nemusela sáhodlouze vysvětlovat. Žádné předčítání jen aby se neřeklo, kdepak, holenkové!
Není větší nuda, než předčítat knížku, která rodiče nebaví. Myslím takové ty: …a travička byla zelená a sluníčko svítilo a srneček šel po cestičce a bum! Najednou zakopl…jejdanánku!…a to je jako největší dobrodružství! Kdepak, rodiče je zapotřebí udržovat ve formě a při psaní myslet taky na ně! Jen ať si
ve zdánlivě dětském příběhu narazí i na to „svoje“…!”

No co na to říct, pane Holube? Laughing Snad jen, že i mě tohle moc baví a ten strach, co přečtu mám taky, ale spíš to preventivně čtu dopředu jako celek…

 

Tenhle text a příběh prostě vykouzlí úsměvy, chechty, prksy a střídavě napínanou i uvolňovanou
bránici.  Výrazivo je neskutečné.

 

„Totiž, abyste taky mohli ječet tak, jako my, Čalabounová vymyslela, že když v ZOO čmajznem hada Hroznýše, tak ho propašujeme do kabinetu, kde Ticháčková o přestávkách sedá,  a s hadem ji tam zamknem. Pak stačí počkat, najedenýho hada odkoulet někam do lesa, a o tom, kam se úča poděla, se už nikdy nikdo nedozví.“

Nebo dojmy z třídní schůzky, kterou žáci samozřejmě pozorovali tajně na žebříku na zahradě školy:

“Soňa tam ještě není!“ sykla na nás Kalousová a tiše se zachechtala.

„Hele, Vratkýho máma dojíždí tajně sváču, co našla v lavici. Je to – nějakej chleba se salámem!“

 

„To jsem si tam nechal na zejtra!“ zavrčel Komínek a podíval se vyčítavě na Vratkýho. Než si to ti dva stihli vyříkat, Kalousová se uchechtla: „Žlábku, tvůj táta ryje nožem do mý lavice, to jsem zvědavá, co tam ráno najdu!“

 

No ale sranda to nebude, na téhle schůzce se totiž odhlasuje, že dětičky pojedou na hodně přísný odvykací kurz zlobení a to tak strašlivý, že nakonec právě tenhle kurz bude prvním usmiřovacím gestem mezi učitelkou Soňou a dětmi. A ono to vůbec nakonec dopadne moc mile a hezky… až je to skoro člověku líto, že mstivá válečná sekera byla zakopána.

2974YzM.png

 

Obrázky jsou ovšem výtečné neméně!

Podobají se na první pohled tvorbě Adolfa Borna a to včetně těch maličkých detailů, které do příběhu nepatří, ale dávají mu další rozměr. Třeba myš na titulní straně. Ale když knížku otevřete, už se to „bornovské“ pojetí trošku rozmazává a zjistíte, že osobitost je opět na místě…

Dva velmi osobití a svérázní autoři se tu sešli, mám pocit…

J2975ZGI.jpguraje Martišku zaujala tvorba Jiřího Holuba natolik, že dohodnout se na spolupráci poté nebyl žádný problém. Na svém rodné slovenské hroudě je to ilustrátor nejen známý, ale také úspěšný a má na svém kontě nejedno ocenění.

 

Člověk by čekal učitelku Soňu jako nějakou semetriku a mužatku a Vy jste z ní udělal fakt dost dobrou „babu“…  Jaká byla Jirkova představa nebo jak jste se na podobě Soni Ticháčkové dohodli?

 

“Podoba Soni nebola dopredu určená, mne sa takáto “baba” páči, a pamätám sa, keď som sedel v školských laviciach, že sme boli občas platonicky zaľúbení do našich učiteliek (teda samozrejme len do tých mladších a krásnych!). Navyše, kedže sa jej v tomto príbehu pokúsili školáci dohodiť budúceho manžela, tak som si svoj “ideál” spodobnil – nakreslil (Smiech!). A Jirko, keď videl moju verziu Soni, súhlasil, takže si myslím, že som splnil možno aj jeho predstvu.”

 

Jak dlouho Vám trvala práce na Mstivé Soně? Mě to připadá jako klasická poctivá ruční práce, žádný komplet děláno na počítači a navíc je tam opravdu znát, že Vás práce bavila a že jste textem a příběhem
plně žil…

“No, ilustrovanie, aj keď sa to označuje ako práca, keďže sa tým aj živým – občas, nemôže byť prácou.
Inak by z ilustrácie bola len povrchná kresba, chýbali by emócie. Či sa mi to podarilo, musia povedať čitatelia. Moje deti mi občas hovoria, keď sú pri mne v ateliéri, že sa čudne tvárim, keď kreslím obrázky. Je to asi preto, že sa snažím do mojích postavičiek vcítiť, aby som vedel ako sa tvárili v nejakej situácii. Keď sa mračia, mračím sa s nimi, keď sa smejú, asi sa usmievam aj ja.

 

Technika akvarelu, ktorú používam (akvarel a tuš, do mokra aj do sucha), sa robí len ručne. Nemam nič proti počítačom, ale pri technike akvarelu vznikne niekedy veľa náhodných “útvarov” (aj keď tie sa dajú šikovne usmerňovať, keď ste zručný), a je to zábavnejšie. Čas som nemeral, takže na toto odpovedať neviem, niečo som nakreslil priebežne popri čítaní, niečo už s presne vyhradeným časom. Ja som ho mal dosť na prácu, lebo texty od autora som dostal už v juni (červen).”

Děkuji velmi oběma pánům za ochotnou a milou spolupráci, tahle knížka mi za to tuhle mravenčinu opravdu stála. Protože to je pro mě po dlouhé době něco, co mě zvedlo ze židle a nalilo nadšení a víru v to, že ČEŠTÍ AUTOŘI JSOU PROSTĚ GENIÁLNÍ!!!!!!! (A slovenští ilustrátoři též….)

A já nakonec nedolám a přidám ještě jednu ukázku z tiskové zprávy, protože tady platí, že čím víc, tím líp.

Ukázka

 

Jak Čalabounová loupila hroznýše

„Dělej, poběž!“ zašeptala Čalabounová na Komínka, jakmile začala akce Hroznýš a Žlábek mezi opice hodil
dýmovnici. V nastalém zmatku a jekotu si nikdo nevšiml dvou žáků páté třídy základní školy, kterak se s velikou hokejovou taškou táhnou k pavilonu hadů. Z červeného kouře, který zaplnil pavilon opic, začali vybíhat kašlající
návštěvníci, jako třeba pán, který za ruku držel tlustou gorilu a křičel na ni:
„Sakra, Jaruš, hejbni zadkem, ti povídám, to byli určitě teroristi!“ A aniž by se ohlídnul, táhl zmateného lidoopa ze ZOO pryč, zatímco pravá Jaruš ještě bloudila začouzenou chodbou.

 

„To se Žlábkovi povedlo co?“ zachechtal se Komínek a už se s Čalabounovou hnali k vytouženému cíli.

 

Měli štěstí, pavilon hadů byl dokonale liduprázdný. Většina návštěvníků teď stála venku a čučela na čoudící pavilon opic, u kterého už rozbalovali hadici hasiči.

 

Ti dva na nic nečekali a vrhli se mezi terária a výběhy.

 

„Mamba, Zmije rohatá, Chřestýš, Korálovka, Východ z pavilonu, Užovka obojková, Krajta tygrovitá, … heršoft, to je plazů, ti povim!“ hekal Komínek a rychle prohlížel další terária.

 

„Mám to!“ zaječela Čalabounová. „Dělej, pohni sem s tou taškou!“ houkla na spolužáka a přeskočila skleněnou ohradu, ve které ležel velikánský had a zjevně spal, nebo minimálně dělal, že spí.

 

Nejspíš si opravdu dával dvacet, protože, když ho Čalabounová popadla a začala ládovat do tašky na hokejistickou výstroj, had otevřel oči a vypadal – minimálně překvapeně.
Nejspíš se mu stalo poprvé, že by kořist, místo bázlivého krčení v koutě a občasného infarktového pištění, lovila jeho.

 

Jak už to ale u plazů bývá, i tenhle se velmi rychle vzpamatoval a v plné kráse a síle se vyhoupnul nad Čalabounovou.

 

Komínek zůstal s otevřenou hubou stát jednou nohou ve výplazu (tak se říká hadím výběhům), a koukal, jak
se had najednou hrozivě tyčí a krom toho tyčení ještě syčí.

 

Čalabounovou to trochu zaskočilo, ale protože patřila mezi největší experty na školní zločin, okamžitě reagovala. „Tak todle teda ne, chlapečku!“ houkla na hroznýše a bleskurychle vytáhla z kabelky notně vystresovaného ježka!

 

„Co to děláš?“ zařval na ni Komínek, který už ničemu nerozuměl.

 

„Někde jsem četla, že se hadi bojej ježků! Ulovila jsem ho včera na zahradě za domem,“ zařvala Čalabounová a strčila ježka mezi sebe a hadí tlamu.

Renata


[sexy_author_bio]


Vydalo nakladatelství JaS, 2011, www.jasknihy.cz

Foto: JaS

Článek pro vás napsala:

Renata Petříčková (Venclovský) 31.5.1978 „Blíženec“
Renata Petříčková (Venclovský) 31.5.1978 „Blíženec“
Rozdvojený člověk s hlavou v oblacích a nohama kdovíkde. Má slabost pro knihy ze všech úhlů pohledu, možných i nemožných. Má zvláštní schopnost vidět svět černobíle. Neumí plavat a neumí kynuté těsto. Miluje kočky, koně, lečo a postel. Ráda by si dala s Hawkeye Piercem suchý Martini. Nejlíp v bažině.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Luna

Luna ubývá Co to znamená?
a nachází se ve ŠTÍRU. Jak to působí?

AdSense

Vaše jméno

Jméno Soňa, jakkoli to tak nevypadá, má matku v Řecku. Ta se jmenovala Sophia a to znamenalo „moudrá”. Kdybychom chtěli hledat ještě matku matky, museli bychom do hindštiny, kde Sophiaa znamenalo „zlatá“. Ať tak či tak, Soňa je jméno s pořádnými kořeny. V ČR žije v tuto chvíli 19810 žen tohoto jména.

V celosvětovém kalendáři je dnes

Dnes není žádný mezinárodně významný den.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Ankety

Máte nějaký důvod pokládat pátek 13. za nešťastný? Stalo se vám tento den něco zlého?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na redakce@popelky.cz

Statistiky

  • 149
  • 415
  • 17 842
  • 368 934
  • 2 399 130
  • 3 792
  • 28
  • 1 846
0 Shares
Share
Tweet