Možná, že Diogenes vůbec nežil v sudu, ale byl to sympaťák

„Hledám poctivého člověka!“

Kdo by neznal výkřik polonahého podivína, který běhaje po řeckém tržišti s lucernou v ruce svítil na jednoho člověka vedle druhého. Kdybychom měli Diogena dnes nějak psychologicky hodnotit, patrně bychom řekli, že byl radikál. Ale na každý by mu takovou nálepku dal.

Někdo by vzhledem k jeho životu, který filozoficky postavil vlastně na myšlence, že člověk k životu nepotřebuje žádné statky a že by měl plně splynout s přírodou a Universem, řekl, že ten pán byl nebývale pokorný a skromný.

Původně žili v tureckém Sinopé a Diogenův otec se naplno věnoval padělání peněz. Za to byla rodina vyhoštěna a mladý Diogenés, jehož život se odehrával zhruba někdy kolem roku 400 před Kristem, se ocitl v Aténách.

Tady ho moc zaujaly myšlenky filosofa Antisthena, který vyučoval na gymnáziích a jehož základním životním stylem byl v podstatě asketismus.

Osobně myslím, že jeho myšlenky na tehdejší dobu vůbec nebyly nemoudré.

Například dělil bohatství na vnitřní a vnější, což je zajímavé a dodnes platné.

Z jeho pohledu, ale mohlo vnitřní bohatství, tedy bohatství ducha sílit a růst jenom tehdy, když se bohatství vnější bude zmenšovat.

Diogenovi se tahle filozofie líbila a moc si přál stát se Antisthenovým žákem.

Ten pro něho zprvu moc pochopení neměl, asi mu byl nesympatický, nebo byl prostě jen nedůvěřivý k cizím lidem, každopádně se snažil dotěrného Diogéna odehnat klackem.

Na to Diogenes ovšem zareagoval tím, že mu k ráně nastavil vlastní hlavu se slovy, že těžko najde tak tvrdé dřevo, kterým by ho dokázal odehnat.

Tohle asi zase zapůsobilo na Antisthena.

Diogenés se stal jeho obdivovatelem, Antisthenés ho k sobě pustil a postupem času se z nich stali velcí kamarádi.

Mám za to, že Diogenés měl zajímavý charakter a blázen určitě nebyl.

Byl to on, kdo klečel nakonec u Antisthenova lože, když tento filozof, mentor, rétorik a žák Sokratův, jež stál za tím, že zdrojem jediného sofistikovaného a nestranného práva není žádná instituce, ale příroda, umíral.

Po Antisthenově smrti se Diogenés od myšlenek svého učitele neodvrátil, naopak se stal jejich obrovským prosazovatelem a v mnoha případech je uvedl v ještě větší dokonalost.

Odmítal jakýkoli hmotný výdobytek a dokonce zahodil i misku na jídlo vyrobenou z vydlabané dýně po té, co si všiml, že toulavý pes je schopen se najíst i bez ní.

Vysmíval se všem filozofům a směrům, náboženství nazval jen pokryteckou manipulací hloupými lidmi, kteří nemají vlastní názor a odmítal poučky, které nevycházely z přírody.

Neuznával manželství a hlásal svobodu i v sexu.

V Aténách byl ale velice populární, pro svou skvělou rétoriku, smysl pro humor a schopnost udělat si legraci prakticky ze všeho a z každého.

Atéňanům se líbila jeho vystoupení, kde nadsazoval život, zkušenost a důležitost vlastních smyslů každého člověka nad jakékoli pravidlo a mravní zásady.

Tvrdil, že morálka, je otázkou individuálního přístupu a přirozenosti každého jedince.

Dnes bychom řekli, že nadsazoval praxi nad teorie a normy.

Myslím, že Diogenés, by také nechtěl ke skládance z kindrvajíčka ten papírek s návodem.

Proto jsem ho měla ráda už jako malá, když jsem o něm četla.

Taky nechci návod, chci si na to přijít sama

Líbí se mi jeho hláška, když mu Alexandr Makedonský chtěl splnit jakékoli přání s tím, že ho stačí jen vyslovit a tenhle chlapík prostě pravil „mám jedno přání, ustup mi ze slunce“

Vtipné, že?

V Aténách ale Diogenés nezůstal.

Náhoda tomu chtěla, že ho chytili piráti a odvezli ho na Krétu. Byla to ale asi zase jeho skvělá rétorika, že ho neprodali jako otroka, ale jako velkého pána a učitele, který je schopen dovést druhé lidi k moudrosti.

Jestli to dokázal?

Já myslím, že ano.

Koupil ho totiž muž, bohatý kupec jménem Xeniadés, který mu poskytl domov a poměrně slušný standard, který ale Diogenés víceméně stále odmítal a vlastně všechno zásadní ze svého původního života si ponechal.

Xeniadésovy děti skutečně Diogenés vychoval ke skromnosti, moudrosti, pěstoval v nich vlastní názor, učil je pozorovat přírodu a vedl je k vědomí, že nejsou víc, než ostatní živočichové, že jsou si s nimi rovny.

A jeho svěřenci ho měli rádi.

Diogenés se dožil velmi vysokého věku.

Tady se názory rozchází, ale já už od mala věřím tomu, který říká, že mu bylo, když zemřel 115 let.

Na co zemřel se neví, ale přál si, aby byl po své smrti jen tak pohozen, což mu Xeniadovi synové také vyplnili.

A proč chtěl takový „pohřeb“?

No přeci aby si všechna zvířata, která jsou potřebná, z jeho těla vzala co potřebují a nasytila se.

No řekněte, nebyl to sympaťák?

A teď ještě k tomu sudu.

Nedávno jsem se dočetla, že stejný termín, který se ve starořečtině používal pro sud se také používal pro označení konce vesnice.

Kdybych si měla v tomhle nechat poradit od moudrého Diogena, pak bych byla v koncích.

Názor si nemohu vytvořit vlastní zkušeností, protože jsem ho prostě v jeho soukromí neviděla, nebo si to nepamatuji.

A tak se na mě snad nebude zlobit, když jako možnost přijmu obojí.

Alespoň v tom mu udělám radost, že se nepostavím tupě na jednu stranu.

Tímhle článkem jsem načala takové nárazové povídání o starověkých mudrcích a filozofech, neb povědomí o mnohých z nich pokládám pro život za velmi důležité.

Tak snad jsem nezklamala a snad se i příští historická osobnost duchovního růstu bude líbit.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]