Monika Petrlová se bůčku nebojí! Stejně jako se nebojí psát tak, jak to prostě JE!

Monika Petrlová (1985) napsala před časem svou první povídkovou knížku s názvem Hafni!.  Nebylo obtížné jí vyzpovídat, protože díky jejímu osobitému stylu psaní se vám při čtení povídek otázky hrnou naprosto samy. I na Hafni! dojde. Monika Petrlová je absolventkou Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze a v současnosti pracuje jako novinářka v regionální periodiku. A jako správná holka z Moravy se neostýchá ani bůčku, ani škvarků, ba ani tlačenky. Proč taky, že? Wink

3054ZGE.jpgPíšete také divadelní hry (Inzerát) a jste i spoluautorkou jednoaktové hry (Sluší?). Co si máme představit pod pojmem jednoaktová hra a jak se Vám psala?
 
Jednoaktová hra Sluší? je zhruba pětadvacetiminutovou groteskou, kterou jsem napsala se svou velkou kamarádkou, slovenskou básnířkou Martinou Blažekovou. Odpověď na otázku, jak se nám tento dramatický kousek, který jsme představily, tuším, předloni v divadle Viola na Národní třídě v rámci Týdne Literární akademie, psal, je jednoduchá: bylo to naprosto perfektní, což si dovolím zhodnotit i za Martinu. Psát ve dvou divadlo je obrovská výhoda a legrace - v momentě, kdy se jeden ve psaní zasekne, pokračuje ten druhý. Myslím si, že máme navíc obě dvě dostatečnou soudnost i nadhled na to, abychom přímo při psaní vyškrtaly přebytečný balast, trapné vtipy a vlastně většinu toho, co by nemuselo projít přísným diváckým metrem. Obě nás navíc bavila poměrně bizarní zápletka, kterou jsme si vymyslely u piva: jednoaktovka se jmenuje Sluší?, protože jde celou dobu o to, že dva starší manželské páry řeší velmi delikátní problém - jak to udělat, aby jim to slušelo i po smrti, až budou ležet v rakvi.
 
Když se vrátím ještě do minulosti, studium Literární akademie Vám jistě dalo mnohé a určitě to byla srdeční záležitost.
Přece jen se zeptám, jestli jste někdy nezatoužila vystudovat něco jiného, něco, co přináší „měkčí chleba“. Novinařina rozhodně není  podestlána na růžích…

Ne. Mé jediné přání, ke kterému vedla dost klikatá cesta, bylo psát.
 
Co vlastně jako novinářka v regionálním periodiku děláte, jak vypadá takový pracovní den?
 
Na to bych si dovolila odpovědět slovy jednoho mého kamaráda: můj neoblíbenější pracovní den je sobota a neděle. A pak i těch dalších pět oficiálních pracovních J Každý den je jiný, což by se dalo asi
čekat, ale zároveň jsou všechny hodně podobné. Nejhorší na této práci je, že člověk ráno vstane, celý den někde jezdí, a pak třeba ve čtyři odpoledne přijede domů a začíná psát (když už mají všichni „padla“). Případně nikam nejede a stejně sepisuje, co nestihl napsat v minulých dnech. Píšu všechno od krimi přes publicistiku, zprávy z regionu, menší kauzy… Je to především o domluvě s šéfredaktorkou a zbytkem redakce.
 
Co si myslíte o etice dnešních novinářů. Mám na mysli bulvár, slídění po tragédiích, jejich poutavé prezentování, hyenismus apod.
 
Můžu na to odpovědět diplomaticky? Novinář by měl mít na paměti, že pod článkem bude vždycky podepsaný on, byť by po něm chtěl šéfredaktor nebo vydavatel cokoliv - to znamená zavádějící titulky,
fotky, které budou burcovat, informace, které jste se zavázali nepustit… Snažím se k tomu přistupovat tak, abych se sama před sebou nemusela stydět. Mám pocit, že když k tomu řeknu cokoliv víc, mohlo by se mi to vrátit jako bumerang.
Takže stačí takto? Bude muset.


3055OWJ.jpg
 
Monika podepisující.... svou Hafni! na autogramiádě
 
Stačí, je v tom řečeno vše.
Vrátím se ale ke knížce.  Hafni! má věnování tátovi a Daniele Fischerové? Chci se chvíli pokochat představou, jak to vypadá, když „Vám někdo věří“, jak píšete? V čem taková podpora a pocit
spočívá?
 
Teď to trošku zavání sentimentem… Daniela ve mně nastartovala touhu dělat to, co dalších patnáct spolužáků z kurzu tvůrčího psaní, ale snažit se být o malinkatý kousek lepší. Nešlo ani tak o to,
jestli se to povedlo - ono se to ani objektivně změřit nedá, ale o to zapálení, s jakým to děláte. Troufnu si tvrdit, že už tím, že mi věnovala svůj čas i mimo semestr - kdykoliv jsem něco potřebovala, vždycky tu byla (a byla senzační) - mi (snad) věřila. Ale je to odvážné říkat, to byste se musela zeptat jí. No a táta: táta chvilku brblal a posmíval se mi, ale když pochopil, že to myslím se psaním vážně, okamžitě mi vytvořil tu nejpevnější podpěru (a to nejen z toho titulu, že je stavař a projektant každým coulem).


Jaká byla cesta k Janě Semelkové, která Vám povídky nakonec vydala?
 
Celé to byla tak trošku náhoda. Můj spolužák z Literární akademie, Jirka Holub (autor knih Kolik váží Matylda, Jak se zbavit mstivý Soni a dalších, pozn. redakce), se mě jednoho zimního večera na chatu
zeptal, kdy mi vyjde taky nějaká kniha. Tak jsem mu řekla, že zřejmě nikdy,  protože mi z žádného nakladatelství většinou nikdo neodpověděl ani na dotaz, jestli jim můžu poslat rukopis. A že mě tento jednostranný korespondenční folklór moc nebaví a nikam už nic posílat nebudu.
Jeho reakcí bylo, že mi poslal email na Janu Semelkovou…  Odeslala jsem rukopis a do týdne mi přišla odpověď, že se líbí. Pak jsem tomu několik týdnů nevěřila, a když mi přišel další mail s dotazem, kdy pošlu poslední verzi, začala jsem zmatkovat a pod nadvládou paniky napsala ještě dvě povídky. No, a pak se to vlastně všechno dalo do pohybu. Taky jsem si musela změnit telefonní tarif, protože jsem zjistila, že se mi s paní nakladatelkou tak nějak dobře povídá a že mi občas kvůli tomu ujede hned několik tramvají zároveň.
 
Ve své povídkové knížce několikrát zmiňujete „hedónský požitek“, jakožto vrchol blaha při jídle.
Co je pro Vás osobně hedónským zážitkem?
 
Pro mě? Vy ten rozhovor budete chtít i s čtyřstránkovou přílohou? Laughing
 
Kde jste se inspirovala k povídce  Hafni!? Mě teda docela šokovala svou syrovostí, ale věřím tomu, že kdokoliv další ji může téměř bez zájmu přejít… trochu dvojité ostří v ní? Doufám, že jste něco takového sama nezažila? (pozn. V povídce se na několika stranách ocitáme v ložnici postarších manželů právě „při tom“ a je to tam o všem možném, jen ne o milování, trochu mi to připomnělo tu známou poučku „středa, je ho tam…“ a podobné erotické zabijáky)…
 
Víte, že už ani nevím? Zaujal mě ten motiv štěkání, ale kdy konkrétně mě napadlo, že bych ho použila, netuším. Ta povídka je stará, myslím, tak tři roky určitě. Ale z mého osobního života určitě není, to bych si, doufám, pamatovala.
 
V jedné povídce je také „hlavním hrdinou“ bůček? Co vy a bůček? Můžete, nemusíte, nenávidíte?
 
Určitě ano. Bůček, tatarák, škvarky, prejt, tlačenku… My, holky z Moravy, se toho nebojíme. Wink

Moniko, děkuji za rozhovor a přeji spoustu další krásné inspirace nejen k osobitým povídkám, a hodně štěstí do nového roku 2012.
Renata
192NzA.jpg
 

Hodnocení článku

Hodnotili 3 čtenáři průměrem 5 bodů z pěti


Čtěte také:

Řecký oheň. Nic o sobě nevíme a vymýšlíme si historii! 
Středa – Dnes prý škaredá? Ale kdepak! Naopak! 
Těšíte se na zimní sváteční rána? Blíží se klidná sváteční noc našich životů. Nepropásněte ji! 
VÁNOCE: Budeme na sebe hodní! A povinně! 
VELKÁ PARDUBICKÁ, DNES V 16:40 - VÁŇA NEPOJEDE! 


Diskuze


Pro vkládání příspěvků je potřeba se přihlásit či registrovat.
Avatar
post Zaslal: 20.12.2011 14:44

Odpověď na příspěvek #11243
Uživatel: Kaylie

Renčo a Maje, děkuju, to potěší, i když jsem to tak nemyslela,  holt je to...
 

nebrzdi, neb tím těšíš a hladíš srdce jiných Wink

 
Avatar
post Zaslal: 20.12.2011 11:57
 

Renčo a Maje, děkuju, to potěší, i když jsem to tak nemyslela,  holt je to ze života dříve... mne někdy zabrzdit je dost těžké!ROFL

 
Avatar
post Zaslal: 20.12.2011 10:50

Odpověď na příspěvek #11219
Uživatel: Kaylie

Můj děda se nebál tlustě namazaného chleba sádlem, škvarků,...
 

to je hrozně krásný, co jsi napsala.

 
Avatar
post Zaslal: 20.12.2011 07:55

Odpověď na příspěvek #11219
Uživatel: Kaylie

Můj děda se nebál tlustě namazaného chleba sádlem, škvarků,...
 

to je krásný....Love it

 
Avatar
#11220
Slovo nakladatele

Janina
Zaslat zprávu
Přidat do přátel
post Zaslal: 20.12.2011 07:32
 

Na okraj - povídky Moniky Petrlové mne doslova uhranuly hned po prvním čtení a jsem ráda, že ostatní nakladatelé zaváhali a neodpovíali jí! Jana Semelková

 
Avatar
post Zaslal: 20.12.2011 07:24
 

Můj děda se nebál tlustě namazaného chleba sádlem, škvarků, bůčku a podobných tradičních venkovských lahůdek, dnešní "salám" a podobné hrůzy by letěly přinejmenším babičce na hlavu.

To by byl tehdy tak jediný důvod k rozvodu.

 

Jeho  největším nepřítelem byla zelenina všeho druhu a na všechny způsoby, protože choval krávy a ty na to měly žaludky čtyři a on jen jeden, z čehož jasně vyplývalo, že tato potrava je určena přežvýkavcům a jeho by zabila.

 

Výjimkou byla jablka - ta mohl a smažený květák - ten přímo miloval, ač byl schopen ho zapít podmáslím.

 

Raději nebudu pokračovat. Nepamatuji se, že by byl  nemocný a zemřel v necelých 90ti letech - bohužel zcela zdráv, protože do hrobu patří tělo jedině zhuntované.

 

A jelikož jsem byla u jeho smrti, pamatuji se, u babičky taky tak, zemřeli oba doma, že před smrtí jakoby zkrásněli a omládli, jak fyzicky, tak duševně a byli nějací takoví zjihlejší a hodní, ne že by byli rasi za živa.

 

A smrti se nebáli, stárnutí brali přirozeně, inu s dnešní dobou bych tohle srovnávat nechtěla.

 

Nějak jsem se moc rozpovídala...Sealed

 

 

Právě teď

Dnešní vydání

Poslední příspěvky k článkům

Komerční tipy

Nejnovější diskuse

Včera a předevčírem

Vaše TOP články

Nejčtenější články

Komentáře - Popelnice

Komentáře - Bazar

TOPlist