Mír smírčích křížů

Dneska jsem se zatoulala do rašelinných luk u Lázní Bělohrad. V zlaté záplavě listí, mezi stébly suchých travin a mechem pokrytými padlými kmeny mne zaujal výjev jako z temné balady. Uprostřed bahnitého jezírka, ve kterém tiše vartovaly sítiny a umíraly podzimní lístky, byl ostrůvek a na něm smírčí kříž. Tiše připomínal to, co nesmí být nikdy zapomenuto.

Mlčenlivé kameny v krajině, které jsou mnohdy jedinou památkou na zbytečnou smrt člověka cizí rukou, mne vždy fascinovaly.

Nejsou krásné jako barokní sochy, pozbývají lesku náhrobních kamenů, ale je za nimi velmi silný příběh.

Ve středověku bylo uplatňováno zhruba od 13. století  tzv.smírčí právo.

Vycházelo z kanonického práva, jehož hlavním pilířem bylo duchovno, svědomí a rozum. Oproti zažité tradici, která velela smrt odškodnit zase jen smrtí, se nově zabývalo příčinami a okolnostmi trestného činu.

V podstatě to znamenalo, že ne vždy musel vrah skončit na popravišti. 

Soud se snažil nejen potrestat usvědčeného, ale zároveň odškodnit pozůstalé a uložit společensky prospěšný trest.  Kromě zaplacení nákladů na pohřeb a soudních výloh musel složit pozůstalým nejen patřičnou sumu na výchovu a výživu dětí nebožtíka, ale i tzv. hlavné, tedy paušál za hlavu zabitého.

Při vyjednávání takové dohody s pozůstalými bylo dbáno, aby se obě strany smířily a netrvaly nadále na pomstě. Církvi pak pachatel měl věnovat určité množství svící a prostředků na odsloužení několika zádušních mší.

Někdy musel vykonat naboso cestu do některého z poutních míst.

Na místě vraždy musel pak pachatel postavit vlastnoručně vytesaný kamenný kříž nebo kapličku, jako výraz pokání, na paměť současným a výstrahu generacím budoucím .

V některých kronikách a muzeích jsou dodnes uloženy dokumenty a zápisy z  těchto soudních jednání.

Negativním znakem trestního práva té doby byla jistá dvoukolejnost.

Existovaly vedle sebe tresty jak peněžité tak fyzické. Bohatý občan se mohl z jakéhokoliv zločinu vyplatit. Zatímco chudý musel být potrestán bez smíru „alespoň tak, aby spravedlnosti bylo učiněno za dost“.

Ale to jsem odbočila.

Smírčími kříži a křížovými kameny (mají na sobě vytesaný kříž, ale tvarem ho nepřipomínají) se u nás zabývá Společnost pro výzkum kamenných křížů při městském muzeu v Aši.

Její evidence čítá více než 2300 křížů, včetně jejich náčrtku, rozměrů, umístění a důvodu, proč byl tesán.

Již kolem poloviny 19.století se objevují  první soupisky těchto kamenů, především díky profesoru Franzi Wilheimovi.

Jako první dal do souvislosti kříže a smírčí smlouvy.

Vzbudil tak vlnu zájmu skupin nadšenců, kteří nové exempláře vyhledávali a zaznamenávali.

Vzhledem k  církevní motivaci křížů byl zájem i péče o ně v poválečném Československu na útlumu. Společnost pro výzkum kamenných křížů funguje od roku 1984 a vydala již dvě publikace.

Informace lze dohledat i na internetu.

A tak mi to nedalo a ten „můj“ bělehradský jsem si na jejich stránkách vyhledala.

Má číslo 1188 a stojí zde na památku utopeného sedláka.

Smírčí kříže stojí v krajině osamoceně a opuštěně.

Nevedou k nim turistické stezky, zapomíná na ně úřední šiml i státní fondy. Nezdobí je v dušičkovém čase voskové květiny ani zástupy návštěvníků.

I přesto bychom na ně neměli zapomínat.

Jak pro zmařený život a lidskou tragédii, tak pro nesmazatelnou vinu jedince.

A také proto, že jsou ukázkou, jak bylo před sedmi sty lety trestní právo temného středověku sofistikované, v porovnání  s naší moderní dobou, v níž horko těžko hledáme vůli k alternativním trestům.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]