Mám přítele Indiána. Ale neznám ho!

Hodně jsem v posledních dnech v diskuzích mluvila o zvláštním zážitku s Indiánem, o kterém vlastně dodnes netuším, co si myslet. Pokusím se vysvětlit proč mám dnes tak nepochopitelně úzký vztah k Indiánům.

Jejich filozofie je nám možná duchovně na hony vzdálená, jejich žebříček hodnot můžeme pokládat za nepoužitelný, jejich víra a rituály nám mohou přijít legrační, ale uvědomme si, že Mayové, Aztékové a další Indiáni, jsou také ti, jejichž matematiku, kalendář, astrologické znalosti a další zkušenosti používáme my, západní civilizace 21. stolení prakticky dodnes. A že jde namnoze o moudrost starou tisíce let.

Naprosto Indiány nepodceňuji a lze říci, že k nim mám zvláštní osobní vztah, který je o zvláštní úctě. Po zkušenosti se kterou se vám teď svěřím, se tento pocit stal i osobní záhadou.

Je to už hodně dlouho tuším tak osm, deset let, kdy jsem měla neuvěřitelně živý sen.

Byla jsem na kraji lesa, nebo spíš pralesa.
Kolem byla spousta krásné zeleně a slyšela jsem zvuky, které neznám. Slyšela jsem i vodu a vnímala jsem vůni, kterou bych popsala jako směs vlhka, květin, kůry a hlíny. Bylo to ale strašně příjemné. Nevěděla jsem kde jsem, ale vůbec jsem neměla strach, ani pocit, že jsem ztracená. Jen jsem to obdivovala a bylo mi dobře.

Pak zleva najednou přišel člověk.
Vypadal velmi mladě, jako chlapec. Byl tmavý a vlasy měl krátké, lesklé a dole se mu podtáčely. Měl nádherné velké černé oči. Velmi hluboké a milé. Díval se na mě, nic neříkal a já měla přes to dojem, že mi něco sděluje, nebo předává, bylo to zvláštní a přišlo mi to důležité.

Měla jsem dojem, že on ví a já ne.

Pak mi sundal z levé ruky náramek a řekl, že už ho nebudu potřebovat.

Dal mi jiný, vypadal jako by byl spletený z tenkých černých drátků, které tvořily ornamenty. Zvláštní ornamenty, trochu to vypadalo jako krajka.

Jednal se mnou s takovou důležitostí, že mi připadalo, že si to nezasloužím.

Pak se na mě podíval. Přátelsky, jako bychom se znali, jakoby mě rád, ale tak nějak jinak, a odešel.

Nejsem žádný portrétista, ale ty oči, ty nezapomenu…

Pak jsem se vzbudila.
Byla jsem přesvědčená a jsem dál, že jsem toho člověka skutečně viděla. A co víc. Náramek, který jsem v tu dobu nosila – byl to stříbrný amulet- ležel vedle mě.

První, co jsem udělala bylo, že jsem se podívala na ruku.

Nebylo tam nic a já přesto žiji v přesvědčení, že ten náramek mám.

Nikdy jsem to nepochopila a mohlo by to celé v této chvíli skončit, ale nekončí.

Uplynulo asi šest let.

Bydleli jsme tehdy ve Varnsdorfu a jeli jsme do blízké vesnice na pouť, která se tam koná každý rok.

Nebavilo mě to tam. Nemám ráda houpačky a nemám ráda lidi od houpaček. Jediné, co mě zajímalo, byla cukrová vata.

Jak jsme tam procházeli uviděla jsem stánky a odtamtud jsem slyšela tu klasickou indiánskou muziku, co se mi tak líbí.

Šla jsem tím směrem s tím, že si od nich něco, cokoli, koupím. Nejraději CDéčko.

Jak jsem docházela ke stánkům, viděla jsem ho z dálky!!

I on mě viděl.

Stál tam člověk, kterého jsem zařadila okamžitě pocitově, ale naprosto ne, racionálně.

Ten pocit vám nepopíšu, kdybych se zbláznila. Prostě jdete jako v transu s pohledem upřeným dopředu. A on jen stál, díval se na mě a já na něho.

Usmála jsem se a on taky.

Nic jsme neříkali a já šla rovnou k vystaveným náramkům.

Nebyl tam.

Ten muž vzal jiný, jakoby stříbrný do ruky a já nastavila zápěstí. Automaticky!!

Připnul mi ho, usmál se na mě, ale nemluvil.
Položila jsem tam 150 korun. Ani se na ty peníze nepodíval. Jen se díval na mě. Tak mile, ale taky překvapeně.

Ty jeho oči!!!

Pak jsem promluvila já.

Povídám „ děkuji, přeji vám hodně štěstí“ on řekl „ Taky vám“.

Ohlédla jsem se za ním snad stokrát.

A on tam stál u toho stánku a díval se za mnou, dokud jsem nezmizela za roh.

Bylo to tak strašně zvláštní, tak neuvěřitelné, a současně tak mimo tento reál, že jsem to po racionální stránce nikdy nezpracovala.

Přesto mám pocit, že to bylo strašně důležité.

Jen nevím proč.

Ten náramek jsem měla jen dva dny. Rozpadl se a ztratila jsem ho.

Michaela

[sexy_author_bio]