Kouzelný dědeček

Vždycky při sledování kterékoliv reality show jsem se zaříkala, že bych se nikdy nenechala dobrovolně zavřít do místnosti s lidmi, které neznám, abych je po čase pod dozorem kamer začala pečlivě a nemilosrdně nenávidět. I stalo se. Ne, nepřihlásila jsem se do Big brothera, přihlásila jsem se do volební komise.

Nutno dodat, že již nějakou zkušenost s touto prací mám z minulosti.

To mi na mateřské přišla dlouhá chvíle, aby mne během volebního víkendu přišla chvíle ještě delší. Hned vedle mne se usadila paní neidentifikovatelného věku i názoru. Bylo jí něco mezi čtyřicítkou a hrobem a byla rozzlobená na celý svět.

K naší škodě šlo o velmi výřečný a hlučný model, který se vstupem do volební místnosti pusu otevřel a nezavřel ji do sečtení hlasů. Do našeho volebního obvodu tenkrát spadala i vazební věznice a klášter, který bylo nutno navštívit s přenosnou urnou. Nenudili jsme se.

Vězni doufajíc v amnestii po komunálních volbách projevili zájem volit v hojném počtu.

Do stejné vody dvakrát nevlezeš a tak jsem skočila letos do vln znovu. V našem kraji se totiž rozdělovala korýtka komunální, ale i ta senátní. To slibovalo, že se rozhodně nudit nebudeme. Hodinku před zahájením voleb jsme se sešli v hojném počtu. Natáhnout vikslajvant na stoly, najít urnu, vylepit znak, vzory lístků a šipkami označit místní školu od vchodu až k nám, aby nebohé hlasující ovečky trefily…

Hromadně jsme se sázeli, zda bude děsivějším zážitkem volební účast nebo následné sčítání volebních lístků o velikosti ubrusu. Zato výmluvný senior Holeček nás děsil všechny bez výjimky. Obšírně a bez dotazu komentoval naprosto vše, jakmile měl pocit, že má posluchače.

Co nás nejprve děsilo, uvedlo nás v následujících hodinách do němého a nekončícího úžasu.

Voliči se skutečně u našeho obvodu nepřetrhli. Ono ani nebylo z čeho vybírat. Stále stejné obličeje, jen o něco prázdnější hesla a nic neříkající sliby. O to víc prostoru měl pan Holeček k vyprávění. Ve svém věku by mohl špačkovat na politiku, na důchody, ceny, mládež nebo blbý televizní program. On vyprávěl o našich horách a památkách. Ale jak…..to jsem nezažila.

Nevím, jak to za těch pár desítek let stihl a už vůbec netuším, jak si to všechno ve svých bezmála sedmdesáti pamatoval. Ale věděl prostě všechno.

Stačilo slůvkem zavadit o kousek našich hor, o nenápadný kostelík v Horní Dolní….. vysypal na vás pohnutou historii místního kraje, převýšení v metrech, turistickou zajímavost a trasu naučné stezky. Věděl i, kde je shnilé zábradlí a kde okouzlující výhled.

Doba pokročila, voličů ubývalo a pan Holeček vyprávěl, aniž by se opakoval.

Poslouchali jsme ho jak Otův slovník naučný a Atlas České republiky v audio verzi. Byl úžasný. Jsem v rodině za matku herodesku, protože děti tahám po víkendech přes zříceniny a naučné stezky, protože ignoruji lanovky, turistické vláčky a preferují pěší turistiku. I přesto jsem se cítila vedle tohohle kmeta jak pecivál a žabař, který nepřekonal školní výlet na Karlštejn.

I zahlodal ve mně červíček pochybnosti a nedalo mi to.

Zavedla jsem řeč na kraj mého mládí, který znám, jak své boty a rozhodně se nenechám vyviklat z kořenů nějakým vygůgleným PR sloganem. A tak, když pan Holeček bloudil vyprávěním v kraji, kde jsem skotačila coby malé torátko, připomněla jsem nenápadnou zříceninu hradu, jež od mala znám víc, než své boty.

„Tam se jde nahoru od zámku, ten nedávno opravili. Ale po tom mostě, nahoře na hradě,  po tom bych Vám nedoporučoval chodit. Ten byl špatný, už když jsem tam byl předminule.“

Co dodat.

Ten most byl fakt shnilý, už ho sundali a pán je chodící encyklopedie a já mlčím. Z hovoru časem vyplynulo, že pán pracuje pro Český klub turistů. Povolání se zde stalo zřejmě koníčkem a nahradilo časem i krev v žilách.

Druhý den už nám bylo jedno, kolik přijde voličů nebo, jak dopadnou volby.

Pán zase vyprávěl, každému o kraji, který mu byl blízký a společně s každým procházel jednotlivé stezky a stezičky. Dával tipy, poutal naši pozornost místními zajímavostmi i historickými fakty. Včetně letopočtů!

Nevěřili jsme s každým slovem, kolik je možné si o naší zemi zapamatovat. Co všechno je možné za život stihnout a s jakou chutí je možné žít.

Pána jsme poslouchali jak rozhlasovou pohádku. Bylo nám neskutečně dobře a v němém úžasu jsme sledovali naprosto odzbrojující povídání.

Musím říct, že tohle se mi ještě nestalo.

Počítání volebních lístků o rozměrech rodinného stanu bylo noční můrou dle předpokladu. Zvlášť nefunkční program pro export volebních výsledků nám hrůzou vztyčil srst na zádech i sedínkách.

Naštěstí jsme přenocovat nemuseli.

V sedm večer jsem blaženě usnula ve vaně psychickým vyčerpáním. Ovšem setkání s panem Holečkem připomínalo setkání s nadpřirozenou bytostí. V tom dobrém.

Úsměvy na billboardech nepřesvědčili natolik, abychom se nemuseli sejít v druhém kole a tak v pátek nastupujeme.

Možná jsem magor, ale normálně se těším.

Hlavně na kouzelného dědečka z českého klubu turistů.

TroraToraTora

[sexy_author_bio]