Kobyliská střelnice. Poznáte na sobě, kde se umíralo a kde ne…

PŘÍLOHA NA VÍKEND
Tak jsem přemýšlela, co bych vám předložila do přílohy, aby to mělo jakýsi punc státnosti, s ohledem na zítřejší svátek, abych u toho mohla fotit, protože mě to straně chytlo a aby šlo o něco zajímavého, mystického i lidského. Potom mi došlo, že to mám za zády…

Vyrůstala jsem v téhle lokalitě hned po tom, co jsem byla nucena začít vyrůstat jinde, než na Národní třídě.

Snad každý rok jsme se školou pořádali hromadné vycházky na Kobyliskou střelnici.

Nikdy mi tady nebylo dobře, zato učitelkám asi velmi.

Na jedné straně může být poněkud zvláštní, vystavět rozsáhlé sídliště přímo kolem popraviště, na druhou stranu, historie se nikam neztrácí.

Tady máme možnost vidět a ti vnímavější i cítit, jak fatální jsou důsledky touhy po moci, která ucpe prostor pro rozum a cit.

Doufám, že se vám bude líbit povídání i fotografie.

Po kliknutí se obrázky zvětší

Vzala jsem s sebou na historickou fotovycházku i Johanku.

Původní funkci vojenské výcvikové střelnice, která zde byla už v roce 1890, nahradili v době druhé světové války fašisté funkcí zcela jinou a moc se jim hodila.

Kryti vysokým valem ze všech stran tady pohodlně popravili stovky lidí.

Zem, po které tu člověk jde, tráva která tady vyrůstá, stromy …. je zvláštní, když si člověk uvědomí, co krve je pod jeho nohama.

Kolik utrpení si tady pamatují kameny …

Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha se stala Kobyliská střelnice místem pro rychlou likvidaci obrovské spousty Čechů.

Nápisy se jmény, kde je připsán i věk obětí hovoří o tom, co je dnes naštěstí minulostí. Ale stačí se jen zastavit na některých místech a člověk se skutečně reálně necítí dobře.

Smrt v těchto prostorách nalezla celá řada obyčejných lidí, vedle významných českých vědců, umělců, politiků i vojáků. 4. a 5. září 1942

Tady popravčí četa ukončila život i čtyřem představitelům české pravoslavné církve, kteří  po atentátu poskytli azyl parašutistům v kostele svatého Cyrila a Metoděje.

A po nich tady našlo smrt i dalších osm set lidí.

Nejhůř je člověku asi tady.

Pamětní nápis a desky se jmény stojí přímo proti popravčímu místu.

Jejich současné umístění odpovídá tomu, kde stávaly podélné dřevěné kůlny, které sloužily k dočasnému ukládání rakví s těly před jejich odvozem do krematoria.

Od mala žiji v domnění, že železné konstrukce opodál, dnes malebně zarostlé zelení, ve které se utápí, byly gilotiny.

Jako děti jsme se tím strašili, a když člověk seskočí asi metr a půl hluboko, jde skutečně o místo zvláštní.

Tajemné, přímo ráj pro fotoaparát, ale necítí se tu tak špatně, jako jinde.

Zaráželo mě to i včera, když jsem tady s Johankou fotila. Očekávala bych, že s ohledem na to, že je mi na omdlení i v obyčejné hladomorně, to tady se mnou praští, nebo budu muset odejít.

A nic.

Fotily jsme o sto šest.

Teď už vím proč.

Tohle zařízení nebylo určené k zabíjení lidí.

Tady se, navzdory mystické atmosféře celého prostoru neumíralo tak, jak se mnozí obyvatelé Kobylis a hlavně děti domnívají.

Vypadá to hrozivě, ale ve skutečnosti na tomhle nevisel obrovský nůž, ale střelecký terč.

Naopak v těchto místech, jakkoli vypadá nevinně, je vnímavému člověku skutečně nevolno.

Tady se umíralo.

Je zvláštní, že i když člověk předem neví nic, pokud se na to soustředí, pozná naprosto přesně sám na sobě, co se kde dělo a jakou energií jaké místo dýchá.

Kobyliská střelnice má zvláštní atmosféru.

Za vysokým valem, který je tady stále dnes žijí tisíce lidí v panelových domech a velmi často sem chodí hrát různé bojové hry děti.

Obklopena spokojeně žijícími lidmi, stojí národní kulturní památka, kde poměrně nedávno lidé masově umírali.

Když člověk projde vchodem kolem betonových bloků, jakoby sídliště a husté zalidnění někam zmizely.

Je tu jinak.

Je tu zvláštní pietní, až těžký klid.

A upřímně, ven se jde líp, než dovnitř.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]