Kemping na dopravce

Pokud sledujete zprávy, asi jste postřehli reportáž z hradeckého odboru dopravy, před kterým se vlní fronta, jak za socíku na maso, od časného rána. Ovšem tady nedostanete kus flákoty natož něco zadarmo. Končí takzvané polo převody. V podstatě to znamená, že kdo do 30.6. nedokončí převod svého vozidla, toto bude navždy vyřazeno z evidence a tím pádem i z provozu na pozemních komunikacích.

A nejde o nepojízdné vraky.  

Dlužno říci, že jde zpravidla o ty, kteří za několik posledních měsíců či let nenašli ve svém itineráři půl hodinky, během které by uvedli doklady k svému vozidlu do pořádku. Pravda, jsou v tom i ekonomické důvody, protože u vozidel starších je nutno zaplatit při dokončení převodu i tzv. ekologickou daň v řádu tisíců korun a do toho se jednomu zkrátka nechce.

Mohu hartusit, protože v davu opozdilců rozhodně nejsem, jelikož máme všechno v pořádku.

Až na to, že nám právě před týdnem skončil leasing. Takže se ocitnete úplně na stejné lodi s davem opozdilců, protože leasing je také polopřevod a když skončí, je nutno úřadu oznámit, že jste se konečně stali majitelem vozidla.

Takže hurá do fronty.

Vlastně už jsem tam byla před týdnem, hned jak došel papír z leasingové společnosti. Jen tak jsem šla kolem dopravního odboru a napadlo mne, jestli by ještě nebyla čísla. Byla.

Každé obsahuje přesnou hodinu, ve kterou se máte dostavit.

V klidu jsem nakráčela přesně ve 12:45.

„A ještě zelenou kartu,“ požádala mne úřednice.

V pohodě jsem vytáhla onen trávově zbarvený papírek.

„Tahle je stará, musíte mít aktuální.“

Polil mě pot. Respektive mne polil v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že správná karta jezdí i s autem a s mým mužem někde po Pardubicích.

Paní za okénkem správně odtušila, že do pěti minut to nestihne a okénko mi před nosem nemilosrdně přibouchla.

„Sakra!“

Mohla jsem nadávat jen sama sobě.

Přesně za týden jsem se v osm hodin dostavila do fronty. Byla o poznání delší než ta první. S tím rozdílem, že zhruba po 45 minutách došla pořadová čísla pro ten den. Lehce jsem zpanikařila. Potvrzení z evidenční kontroly je nutnou součástí žádosti a platí jen 14 dní.

Pak bych tam musela znovu a znovu platit. „V pondělí nebo nikdy !!“

Sbalila jsem softshellovou vestu, dlouhé kalhoty, knihu a asi stokrát překontrolované doklady. Ještě jednou slyšet, že mi něco chybí, asi by mi rupla cévka v mozku. Před pátou hodinou ranní jsem se vykradla z domu.

Radši jsem si nedala ani kafe.

To by totiž znamenalo jít jistojistě čůrat a ztratit pořadí. Pocit, že urvu první místo, a budu za kinga, vypršel přesně v ten okamžik, kdy jsem došla před zamčené dveře dopravky.

Bylo 5:00, otevírají v 7:30 a stálo přede mnou osm lidí.

Před očima se mi zatmělo, frontu jsem několikrát přepočítala, stejně jako čas na hodinách, abych uvěřila, že nespím. Zhodnotila jsem své šance, dokumenty položila na zem na konec fronty a odevzdaně se usadila na ně. Otevřela jsem knihu a mezi stránkami sledovala, jak pomalu přibývají další a další lidé.

Stupňovaly se i nevraživé pohledy mezi čekajícími.

Kolem šesté hodiny se k již tak nízké teplotě přidal hustý liják.
Nás prvních dvacet mělo štěstí, jelikož jsme kempovali pod střechou. Ostatní byli na chodníku. Několik šťastlivců vybalilo deštník. Mnoho nešťastlivců jen vykasalo límec a schovalo hlavu mezi ramena.

Okapy nabízely úchvatný pohled na vodopády, které se z nich valily, když déšť zesílil natolik, že přestaly jeho přívalům stačit. Kniha byla dobrým nápadem, ačkoliv jsem během čtení zmrzla do zvláštní polohy skrčence a dlouho se mi nedařilo narovnat do vzpřímené polohy vlastní druhu Homo sapiens.

V 7:15 vzrostla nervozita i šum v davu, espézetky zařinčely.

Za čtvrt hodiny měla nastat hodina H, minuta M. řada se rozvlnila. Z těch osmi lidí přede mnou bylo několik zaměstnanců autobazarů, kteří nevyřizovali přepis jeden ale průměrně šest či osm. Mé pořadí se tak dále prohloubilo. Několika dřepy jsem alespoň uvedla do provozu svůj krevní oběh. Chyba, začala jsem cítit sedínku, která proklínala dvě a půl hodiny sezení na studeném kameni.

Jupíííííí, urvala jsem číslo.

Jdu na řadu za hodinu s přepisem a  za hodinu a půl s druhým firemním autem na změnu sídla společnosti. Je to dobrý výsledek, když si uvědomím, že již teď se na některé ve frontě venku nedostane pro dnešek číslo žádné.

Mám čas na kávu, toalety a snídani v pekárně, která je hned pod dopravním odborem. To ráno jsou nás tam desítky. Koblížky a koláče voní a jsou nám světlem na konci tunelu. Spolu s kávou se stávají vítaným životabudičem.

Počala se hlásit únava.

První auto v cajku, čekám na další termín, když v tom jsem si všimla pána v modré bundě. U stolku vedle mne dopisoval žádost.

Pamatuji si ho z fronty venku:

“Promiňte, ale mohu se vás na něco zeptat?“ osmělím se: „Všimla jsem si, že jste ve frontě čtvrtý přede mnou. Víte, šla jsem brzo z domu a ještě jsem se vrátila, protože jsem se chtěla namalovat. Teď mám takový špatný pocit, že jsem se kvůli vlastní rozmařilosti připravila o nejlepší místa ve frontě. Já přišla v pět a byla jsem osmá. Vy jste byl čtvrtý….“

„Ani se neptejte.“

Tenhle den nezačal od rána dobře a tak jsem se zeptala.

„Já přišel ve tři čtvrtě na čtyři, ale v kolik ten první, to radši nechci vědět.“

Kolem deváté jsem vše měla vyřízeno a konečně jsem vypadla.

Ještě odpoledne ze mne pomalu vyprchávala zima a já se zdráhala uvěřit, že to je za mnou. Bylo mi naprosto jasné, že čím blíže k poslednímu červnu, tím bude situace napjatější. V televizní reportáži hovořil jeden pán, že kempuje již od třech hodin ráno.

Nechci vidět, co bude posledního.

Každopádně úřednice už toho mají také plné zuby.

Řady opozdilců rostou diametrální řadou. Otevírací doba nebyla prodloužena ani o hodinu a na férovku přiznali, že už teď vědí, že se všechno nestihne. Myslím, že posledního června, by měla být povolána minimálně záchranka a zásahová jednotka.

Je to úterý a otevírací doba končí již v 14:00.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]