Ježíšek na koni? No, hlavně, že ne na kříži

Ráda bych tento článek věnovala Jemu. Ježíškovi. A může si být jistý, že ho psala žena, která v Jeho existenci nejen hluboce věří, ale která si Ho nesmírně váží. A to doopravdy… Začnu asi zážitkem, který mě k tomuhle zamyšlení, o které se s vámi chci podělit, přivedl.

Psycholog, třeba pan Jung by měl jasno.

Pochopitelně, že to tak muselo být, neb je to otázka podvědomí.

Hodně jsem o Kristu poslední dny psala a hodně se Jím zabývala. Hodněkrát jsem Ho zmiňovala a moc jsem o Něm také přemýšlela.

Zpravidla ve vaně a to nevím proč, ale tak to je.

Nejvíc myšlenek a pocitů blízkosti téhle prazvláštní síly, kdesi kolem nás, která minimálně v minulosti patřila skutečnému člověku, mívám ve spojení s vodou.

Možná je to tím, že člověk se ve vaně uvolní. Racionálně vzato to má logiku.

Esotericky nevím, proč právě voda. Snad že cit.

A citové to bylo, když se mi o Něm zdálo ze soboty na neděli.

A přála bych vám ten sen, prožože mi bylo strašně dobře a doteď na to myslím. A taky myslím, že na to asi nikdy nezapomenu.

Byl to kratinký sen.

Šla jsem jakoby mezi zahradami. Byla to úzká ulička mezi ploty, kde bylo hodně stromů.

Hodně jich kvetlo.

Naproti sobě jsem viděla v dálce člověka na koni.

Ten kůň byl bílý.

Přemýšlela jsem, jak se tam vyhneme, ale zase jsem byla ráda, že bude kůň tak blízko u mě, protože koně se mi líbí a nebojím se.

Dokonce mě napadlo, že si ho pohladím.

Když byl asi pět metrů ode mě, koukám jako blázen a on to byl Ježíšek.

Normálně jel na koni proti mně, někde v zahrádkářské kolonii, nebo co. Nevzpomenu si, co měl na sobě, ale vím, že byl bos.

V tom snu člověk není tak překvapený, stát se mi to v reálu, tak to se mnou sekne.

Uhnula jsem mu.

Naplácla jsem se na ten plot a, teď vám to bude připadat legrační, ale já Ho pozdravila.

Normálně povídám „Jé, dobrý den“. On mi tykal!! Řekl „Ahoj“.

Pak zastavil, sehnul se a řekl „Na..“

Podal mi kus takového červeného dřeva a na něm bylo písmenko „P“.

Pak se tak jako usmál a odjel.

Od té doby přemýšlím, proč „P“.

Už jsem Probrala snad všechno.

Svojí dceru, která je Pavlína, Potopu, Petry, Pavly, Pitomce, Pistole, Pletivo, placky, Portugalsko, Polsko, Papeže, Prahu….Prostě všechno.

Dneska mě napadlo i slovo Pravda.

A tak jsem se zamyslela, co je vlastně kolem Něho Pravda, a jestli, kdyby někdo o Něm vědomě lhal, jestli by mohl být Kristus vůbec naštvaný.

Napadlo mě, že hodně věcí…a fakt hodně moc, kolem Jeho osoby a vůbec to, co se má za dogmata, která jsou ještě ke všemu každou chvíli přizpůsobena něčemu, co potřebuje někdo jiný, jsou často lži.

Asi teď hodně lidí naštvu, ale:

K čemu bylo kdy Ježíškovi to, že Jeho jménem byli perzekuováni druzí?

K čemu posloužily hony na nevěřící, hony na údajné kacíře, příkazy, zákazy, vyhrožování Jeho hněvem, Jeho tresty, nucení druhých, aby v Jeho jménu ubližovali sami sobě, hladovění a další a další stovky nejrůznějších činností, které ON přeci nikdy nikomu nepřikázal?

Přepsali jsme Bibli a to tolikrát, kolik vlád a mocnářů se kdy vytřídalo na třech čtvrtinách světa.

A pak jsme si možná vymysleli i Jeho vlastní smrt a pak zase z mrtvých vstání a s tím spojenou hromadu dalších příkazů.

Z Jím milované osoby, jsme udělali (Ježíšku promiň mi to) štětku, protože se nehodila, byla jaksi navíc a nebyla Ho vlastně hodna.

Ale on ji měl rád!!

Já bych byla hodně naštvaná, kdyby někdo pomlouval člověka, kterého miluji. Bránila bych ho. Jako každý 

Připíchli jsme Jeho tělo na kdejaký kříž a visí dnes snad úplně všude.

A všude polonahý, zdecimovaný, nebo ležící a v nějaké agonii, jenom abychom dodali dost dramatičnosti všemu kolem něho, a to všechno proto, aby se v lidech vzbudilo dost zděšení.

Chtěl On vůbec někdy někoho vyděsit?

Nechtěl takhle náhodou, aby se lidé měli rádi, aby měli rádi živé tvory, aby si odpouštěli a vážili si života i jeden druhého?

A co jsme Mu z toho vyplnili?

Který z posvěcených Ho má skutečně rád, když o Něm tak rád mluví, když pije víno, které zve Jeho krví? Vždyť je to morbidní.

Jeho tělo v podobě oplatky…nevím, co by tomu sám Kristus řekl, ale pochybuji, že by při své moudrosti, někdy něco takového po lidech chtěl.

Proč Ho máme jíst?

Vždyť jeho myšlenky můžeme mít v sobě, můžeme je dodržovat, můžeme se jimi řídit, ctít Ho a Jeho odkaz a je úplně jedno, jestli zemřel stářím, někde v exilu, kde třeba měl i děti, nebo vykrvácel.

Ale to by se pak špatně hlásalo, jak trpěl za nás za všechny.

Popravdě mám dojem, že víc, než Jeho život a jeho myšlenky a názory, je pro lidi po staletí mnohem prioritnější Jeho smrt.

A to je nelichotivé.

Nic proti Papeži, ale k čemu je Ježíškovi zapancéřovaný chlapík v hábitu, obklopený zlatem a neskutečným bohatstvím?

K čemu jsou kostely a svatostánky, jejichž okolí každý den kropí kropící zařízení, aby se to kolem zelenalo, lidem, kteří mají nedostatek vody??

K čemu je kázání člověka, který se večer nacpe k prasknutí těm, kdo nemají kolikrát co jíst?

Vždyť ON byl skromný člověk a skromnost také proklamoval.

Říkal přeci, že člověk by neměl toužit po nadbytku. Že by měl jíst jen aby žil, ne žít aby jedl a tak dále…

Kde se ztratila Pravda o tomhle velkém člověku?

Kdo byl Jidáš ve skutečnosti, když podle historických pramenů, které Církev odmítla přijmout, s vědomím obrovské oběti, vyplnil Jeho přání, protože si ho vážil?¨

„…a budeš za to proklet budoucími generacemi, ale budeš i očištěn“…

Kam se poděla skutečná a původní Bible?

Kam se z ní ztratila hromada informací souvisejících třeba se Starým zákonem, kde první ženou Adamovou byla Lilith? (stvořil ji z ohně)

Kde jsou původní texty o snaze Piláta Krista ochránit?

Kam se poděla fakta z jiných evangelií, která se našla poměrně nedávno, a kde se jasně píše, že Magdalena usilovně sháněla bylinky a prostředky na zastavení krvácení, pak Ježíš prostě z jeskyně zmizel a ona později také?

Jak to, že z mnoha koutů světa zní hlasy archeologů a lingvistů i vědců, kteří tvrdí, že Kristus tam po své smrti byl?

Jak to, že se o Máří Magdaleně v některých částech světa mluví jako manželce Krista a někde je na obrazech dokonce těhotná?

A proč ti, kdo by Jeho odkaz a jím proklamovanou pravdu, měli nejvíc ctít, nadále dělají, že tyto informace neexistují?

Vždyť to byl muž.

A Máří měl rád. A ona měla ráda Jeho. Láska, je to, co Kristus chtěl mezi lidi šířit. A také ji cítil. Nejen k bližnímu, ale také k ženě, kterou si vybral.

Proč se pokřižuje každý v kněžském rouchu, když se před ním něco takového vysloví, proč mu to přijde tak nečisté?

A proč zrovna nejvíc těm, kdo pak namnoze dělají mnohem amorálnější věci?

Nemyslím, že by se Kristu líbilo, že mnozí se vlastně snaží udělat z Něho jenom loutku, nástroj, kterým velice efektivně již dva tisíce let ovládají druhé.

Proč jsou někteří Kristusštější než Kristus?

Nikdy by mě nenapadlo, pověsit si domů podobu Krista na kříži. (a nedala jsem takový obrázek ani do tohoto článku)

A proč?

S úcty k tomu člověku.

Je mi jasné, a ani nemám touhu docílit, aby se mnou každý souhlasil, ale Jeho tvář, pokud možno hezká, je jistě mnohem více etický model, než ho vystavovat, v pozici, která je degradující.

Nectím Jeho smrt, ať už proběhla jakkoli, ctím jeho život, Jeho existenci, když tu byl (pokud kdy odešel).

Protože to je mnohem důležitější u každého, kdo něco vykonal.

Nikdo by nic velkého nevykonal, kdyby zemřel a před tím nebyl živ.

A proč o tom mluvím zrovna s koncem Velikonoc?

Jednak jsem měla tu potřebu, kvůli tomu snu, na který asi nikdy nezapomenu, a jednak jsme se opět přesvědčili o tom, že smutek, pláč, krev, oběti, zákazy, příkazy a omezení je to, co se kolem Velikonoc a všeho, co souvisí s Kristem a vůbec bohem v novodobých dějinách propaguje nejvíc.

A když budeme propagovat a dokonce uctívat a vyzdvihovat násilí a utrpení, tak se jich na světě nikdy nezbavíme.

Co jde udělat sebevražedný atentátník, když leze do autobusu plného dětí?

Jde trpět, jde zemřít, protože smrt je přece to největší, co může svému Bohu dát. (a teď je fakt jedno, ve jménu jakého Boha to dělá. Žádný Bůh by si to nikdy nepřál.)

Díky, nechci.

Chci ve jménu Boha předně žít a nechat žít.

Smát se, radovat, milovat a být pokud možno šťastná.

Chci pokud možno žít tak, abych se mohla Kristu podívat do očí.

Abych se mohla podívat do očí sobě i druhým, abych nepotřebovala zpovědníky, abych dělala a říkala věci, které druhým neublíží…abych se mohla ohlédnout a pak se neleknout.

A když se to někdy nepovede, chci mít sílu požádat  o odpuštění konkrétního člověka.

Protože k tomu je třeba mnohem víc odvahy, než své vlastní chyby rozpouštět ve svěcené vodě, zpovídat se z nich cizímu člověku a pak si myslet, že když řekl, “odpuštěno”, že se tak opravdu stalo, protože k tomu stačilo tříkrát pořádné “Zdrávas”.

Vždyť to není Pravda!

Přeji vám krásné jaro, hodně lásky, hodně štěstí a hodně zdraví.

A Ježíšku díky, žes mi vlezl do snů.

Můžeš to dělat často  .

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]