Ještě se mi směj. XIV. kapitola

Klíčky od auta v bahně na zemi vymodelovaly parádní hvězdici, ale vidět nebyly. Tiše zaklela a dočvachtala k přední straně kapoty. Tam odložila část nákupu a pak čvachtala o kus dál k přední straně vozu. Tam odložila zbytek. 

Nato se opatrně přesunula zpět k dvířkům a ruku zanořila hluboko do černé hmoty, která se tu po dešti vytvořila.

Nahmatala je a znechuceně se zvedla. Dvěma prsty teď držela klíčky a opatrně se vracela zpět pro nákup.

Ve chvíli, když z kapoty sundala pytlík s rohlíky, sesunuly se k zemi časopisy, na které položila sklenici s kávou.

„Ale už do hajz…!!“

„Dobrý den paní Dvořáčková!!!  Víte, tu strašnou věc??!“

Tak stará Coufalová jí teď zrovna chyběla.

Otočila se a změřila jí kamenným pohledem.

„Copak se stalo, paní Coufalová tak strašného?“

„Mrtvola!!“

„Co prosím?“, Helena Dvořáčková rozmrzele povysunula, co jí zbylo v ruce a smutně se podívala na zem, kde se v blátě válela sklenice s kávou a jeden rohlík.

„No, našli nahoře nad kampeličkou mrtvolu nějakou a teď tady choděj a každýho vyslýchaj, i děti! Jistě přijdou i k vám. Teda, jestli už tam nebyli“, stará paní by byla mluvila i celý rok, ale Helena ji přerušila omluvným gestem a beze slova odešla k domu.

Cestou minula manželovu dodávku. Byla ráda, že je doma.

„Jak to vypadáš,“ uvítal ji Pavel Dvořáček s úsměvem. „Ses sem plížila ne?“

„Vtipe… mi to spadlo všecko na zem to toho sajrajtu. A k tomu Coufalová s mrtvolou. Ještě chvíli a byla mrtvola z ní.“

„Jo jo, volala kriminálka, přijdou za chvíli, teď jsou u vedle u Hlaváčků“

„Nooo to si pokecaj“, usmála se ironicky a následovala manžela, který jí odebral část umouněného nákupu, do kuchyně.

„Že si nebereš tašku…“, utrousil cestou.

„Že nejezdíš nakoupit ty“, kontrovala.

„Týýý jo, to je ale pořádně černá káva, ta bude lahodná“, žertoval a ona se musela taky smát.

Zvonek je nepřekvapil.

„Dobrý večer, pojďte dál“, slyšela manželův zdvořilý tón a rychle spěchala do koupelny umýt si alespoň ruce.

Z dětského pokojíčku se opět ozývala bitva.

V kuchyni u stolu stála mladá policistka a jen o něco málo starší policista.

„Jistě vám nemusíme dlouze vysvětlovat, všimli jsme si, jak rychle se i bez rozhlasu šíří zprávy ústním podáním“, pravila dívka a trochu trpce se usmála.

Téměř současně kývli.

„Je to rutina, takže, v noci z úterý na středu, nevšimli jste si něčeho podezřelého? Nebo i potom, nebo před tím? Pro vás bezvýznamná událost  či postřeh mohou být pro nás důležité…“

Znělo to naučeně, ale nikomu to nevadilo.

Ze schodů vedoucích do dětského pokoje cosi s řinčením padalo.

Policisté se otočili.

„To bude asi váza po babičce. Ledva odejdete, zaškrtím obyvatele horního patra,“ zažertoval Pavel Dvořáček.

„Beru to jako přiznání a rychle vyřešený případ“, oplatil mu žert starší policista.

„Nevzpomínám si na nic závažného nebo cokoli, co by mě napadalo v souvislosti s tím, nač se ptáte“, řekl teď už vážně Pavel.

„Ani mě nic nenapadá. Nic podezřelého tu noc… to jsem byla na té akci viď?“, Helena pohlédla na manžela …

„Jo, jo… to je ta noc, o které mluvíte, a před tím také nic…. Potom… víte, jsme celý den v práci, dcerka ve škole a chlapec ve školce, jezdíme domů takhle kolem šesté, takže…“, souhlasil Pavel.

„Velice rádi bychom pomohli, ale mimo upírů tady nic z naší strany, co by bylo pro vás, není“, doplnila Helena.

„Voni toho upíra chytli???“

Všichni čtyři odvrátili pohled směrem ke kuchyňským dveřím, kde se zcela modrou ručičkou opíral o bíle natřené veřeje malý hošík.

Ručičku sejmul a její, pro kriminalisty velice použitelný otisk zůstal na místě, kde se držel.

„Jdi se umýt, ty upíre, „ napomenul chlapce Pavel a policistka se usmála.

„To je policajtka!!! Maj toho upíráááá“, ozývalo se z chodby, kde malé nožky cupaly ke koupelně.

„No jo, má pravdu… ale je to hloupost. Cosi tu noc oknem ty dva zbojníci viděli, ale Bůh suď, co to bylo“, připustila Helena.

„Pravda je, že je to polekalo a že dcera, které je deset let, vypadala vyděšeně. Ale ona ho strašila, vyprávěli si strašidelné historky… manžel se byl venku nakonec i podívat, jestli náhodou někdo nevybral dodávku, která je nová… ale… nic… čili… hloupost prostě“.

„Rozumím“, řekl policista a díval se směrem ke schodišti, ze kterého sestupovalo děvčátko v kostkované sukýnce.

Mladá policistka popošla a sedla si na bobek v předsíni, zatímco Pavel s Helenou stáli u stolu a hleděli na sebe.

„Víte, koho tam zabili?“, zeptal se Pavel policisty, který zůstal v kuchyni s nimi.

„Jde o jakousi ženu, víc nevíme, proto se ptáme…“

„Chápu“, kývl Pavel.

„Tak vy jste viděli upíra jo???“, policistka seděla na bobku a dívala se s úsměvem na dívenku. Ta stála, jednu nožičku nechala na schůdku a druhou vrazila do zábradlí. Pak si obličejík vtiskla mezi dva dřevěné kolíky.

„Jo, viděli s bráchou. A táhl si vycucnutýho člověka.“

„Táhl?“

„Ano…táhl ho do lesa.“

Policistka se zamyslela a zkoumavě pozorovala děvčátko, jehož očka byla doširoka otevřená.

„Já to vymyslela a pak se to stalo,“ doplnila.

„Ty jsi to vymyslela?“

„Nooo, já to před tím vyprávěla….“

„Strašila…“ dodala Helena z kuchyně vyčítavě.

„Nooo, strašila jsem brášku pohádkou o upírovi a on tam venku pak byl.“

„Aha…. A tatka s mamkou ho viděli?“

„Ne jenom my dva“.

„Vždyť vám to povídáme. Mimo upírů, kteří jsou jaksi kolem běžní, se tady vlastně nic neděje. Úplně normální část světa“, zasmál se Pavel.

Také policista se zasmál.

„Jakpak vypadal, ten vycucnutej člověk?“, optala se policistka a bylo znát, že se ptá již jen proto, že má pocit, že dívenka o tom mluvit chce. Nepokládala však její povídání za zásadní.

„Byl černej a baňatej“.

„Tááák?“

„A lesklej byl!!“ ozval se hošík, již méně modrý, co právě vyklouzl z koupelny a ručky se zbytky barvy otíral vehementně do béžových tepláčků.

Helena jeho čistotné konání zpozorovala a otočila oči ke stropu.

Policista se zamračil, udělal několik kroků směrem k dětem a policistka se zvedla.

„Nezlobte se, můžeme ještě chvilku?“, obrátila se teď z vážnou tváří, na Dvořáčkovi.

Ani jeden si změnu jejich chování neuměl vysvětlit.

„Ale jistě, cokoli, ale prosím vás, to jsou děti…je to … nic jsme se ženou neviděli.“

„Je tu jeden detail…vydržte prosím“, požádala policistka a pokynula dětem směrem k sobě, zatímco si sedla na poslední schod. Udělala to záměrně, protože ten od koho potřebovala informace, byly malé děti, tedy se snažila být co možná nejníže. Ze školy věděla, že to vzbuzuje důvěru, sounáležitost a otevřenost. Nepůsobí v takové pozici jako autorita.

„Takže, jak vypadal ten upír a jak ten vycucnutej člověk, co?“

„Nooo byl vééélikej a ohrbenej a ten vycucnutej byl těžkej.“

„Pročpak myslíš, že byl těžkej?“

„Protože ho neunes“, pravila dívenka.

„Neunes?“, opakovala policistka a Dvořáčkovi se nestačili divit tolika detailům.

„Neunes, protože mu upad a tak ho musel tahat“, hošík se při těch slovech tvářil důležitě a děvčátko přikyvovalo.

„Také jsi viděla, jak mu upadl?“, policistka se podívala na dívenku.

„Já ne, já přišla, když ho tahal po zemi“

„Aha.. a říkali jste, že byl lesklý, co to znamená?“

„No on se lesknul, jak na něj svítila lampa…“

„On ho oslintal!!“, vyrazil ze sebe chlapec.

„Asi jo“, souhlasila policistka „a co bylo dál?“

„No nic, protože se zastavil a podíval se nahoru, sem, na nás a my se strašně lekli, že nás uviděl a taky nás vycucne …“.

„Jak vypadal?“

„Jako velkej, černej upír“.

Policistka se opřela rukama o stehna a zvedla se ze schodů.

„No tak děkujeme a moc jste nám pomohli“, řekla a tvářila se, jako když to myslí vážně.

„No přece si nemyslíte, že…“, Helena Dvořáčková zakroutila hlavou a podívala se na děti pohledem, ve kterém byl stín pochybnosti i nevěřícné překvapení.

„Myslíme, že něco někdy může mít souvislost s něčím“, odpověděl šalamounsky policista.

Pavel Dvořáček zavřel domovní dveře, ještě chvíli u nich postál, pak se pomalým krokem vrátil do kuchyně, kde ztěžka dopadl na židli a opřel si hlavu o stůl.

„No to by byl gól, kdyby ti dva nakonec fakt viděli…“

Helena se na něho otočila od kuchyňské linky, kde se snažila dostat ze sklenice s kávou bláto. V jejích očích zahlédl Pavel obavu.

Konec 14. kapitoly