Detail příspěvku: Ještě se mi směj. X. kapitola

Ještě se mi směj. X. kapitola

autor: | Říj 30, 2014 | Společnost | 0 komentářů

Návštěvy: 7

Mlčky hleděl před sebe a čelní sklo auta mu před očima tvořilo z pouličních lamp malé, zářivé  hvězdy. Za zády mu tlumeně vyhrával vídeňský valčík. Zamyslel se. Pohled na potemnělý park mu připomněl dokument, na který se včera večer díval, zatímco jeho matka, kterou se mu nechtělo poslouchat, důrazně upozorňovala na jeho staromládenectví, podivnou mlčenlivost a znovu a znovu vyčítala, že ona mu nestojí za rozhovor.

Ne, nestojí. Její žvanění a neschopnost pochopit hloubku jeho duše, ho uvádělo k zuřivosti.

 

Je jako vrána.

 

Kráká a kráká, dokud ji nějaký dravec neumlčí.

 

Je to neuvěřitelně zajímavé pozorovat útočící šelmu i marný boj oběti o život. Když už ji chytí, většinou prohraje. Je to zákon přírody. Každý tvor má svého přirozeného nepřítele. Někdo je predátor, někdo je oběť.

 

I predátor je ale potencionální obětí toho, kdo je v potravinovém řetězci výš.

 

V dokumentu ho zaujala nejvíc laň. Líbilo se mu, jak se její souměrné tělo pomalu a ladně pochybovalo po stepi. Nic netušila, když ji zpovzdálí sledovaly pozorné oči geparda.

 

Její oči byly krásné a klidné.

 

Jeho napjaté, ostražité – hladové.

 

Nestačila zareagovat, protože moment překvapení zvládá útočící šelma naprosto brilantně.

 

Monstrózní útok.

 

Sledoval její marný boj o život a bylo to velice vzrušující. Zaměřil se na její oči před chvílí ještě tak klidné. Byla v nich panika, byly doširoka otevřené. Její nohy kopaly kolem sebe, ale gepardovo sevření bylo pevné.

 

Měl absolutní převahu a ona to věděla.

 

Nakonec přestala bojovat.

 

Jistě, protože někde hluboko v sobě přece moc dobře ví, že se narodila jako lovná zvěř. Pomyslel si, že v přírodě s tím tvorové problém nemají. Zápasí o život, ale vnitřně si uvědomují, že to je součást jejich života.

 

Že když neutečou, prohrají.

 

Vzpomínka na bezmocnou laň, která vzdala svůj boj, protože se ocitla pod vládou silnějšího, ho vzrušila.

 

Skoro zapomněl, kde je.

 

Jeho pohled skrz čelní sklo, pohled, který směřoval do potemnělého parku, se rozostřil a on se ocitl ve zcela jiném světě. Svém světě. Světě predátora a oběti, která nakonec stejně podlehne.

 

15648YzJ.jpg

 

Měl ten svět rád – byl drsný, plný napětí, nadvlády a byl spravedlivý.

 

Ano, to je přirozený výběr. Právo silnějšího…odevzdaná oběť a vítěz, který ji zdolal. Zcela po zásluze.

 

Jeho oči zaostřily až s pohybem, který periferně zaznamenal po své levé straně.

 

Laň…!

 

Přicházela pomalu a ladně směrem k můstku. V měsíčním úplňku se třpytily její vlasy barvou skutečně kopírující hebkou kůži stepní gazely.

 

Za ní povlávala bílá látka, jako svatební závoj…

 

Působila zmateně, osaměle.

 

Na čelní sklo dopadly první kapky a po nich další a silnější.

 

Jeho oči se zúžily a pohled pozorovatele se změnil v pohled lovce.

 

Rozsvítil světla a pomalu se rozjel.

 

Vyhlédnutá kořist ovšem zareagovala zcela jinak, než náhle vyplašená laň, hledající spásu v útěku, ve kterém by stejně měla pramalou šanci.

 

Rozeběhla se proti němu…

 

Nechápal.

 

Kořist, která jde dobrovolně vstříc predátorovi?

 

Zaváhal.

 

Zamávala.

 

Cítil se zmatený.

 

Však ona bude bojovat.

 

Musí, je to přece zákon přírody, pud sebezáchovy.

 

No, když chceš, tak tedy pojď.

 

Zastavil, otevřel dveře, nasedl zpět a čekal.

 

Přijde nebo na poslední chvíli vycítí nebezpečí a dá se na útěk jako všechny před ní?

 

Jsem lovec, ne predátor…lovec, který číhá u nastražené pasti…

 

Ucítil vzrušení z čehosi nového. Dnes svou oběť nenapadne ze zálohy…dnes je to jiné…přichází sama.

 

Klec sklapla.

 

Hloupá, zmatená, důvěřivá laňko, budeme improvizovat.

 

Jak vzrušující…!!

 


 

Zase tak strašně usilovně přemýšlela. Tak moc se snažila si cokoli vybavit. A zase jenom záblesky, které už průběžně policii řekla. Zase ten pocit viny, že by mohla něco udělat a nejde to. Šárka už si teď záměrně pouštěla každé zprávy, každou reportáž z míst, kde vyhasly životy žen, které neměly tolik štěstí, jako ona.

 

Nechápala, proč i ona nezemřela, ale byla za to vděčná.

 

Jen věděla a velice jí trápilo, že není schopna se k té noci vrátit a zjistit, co nebo kdo jí zachránil život.

 

Vzpomínala si vlastně už na všechno, co bylo před tím.

 

Na rodiče, na děti, na Aleše, na hledání pokladu…a pak?

 

Jen Inguz.

 

Žalostně málo, aby dokázala říci něco, co by příštím obětem pomohlo. Jediné, co už v tuhle chvíli věděla, bylo, že ten, kdo ublížil jí, toho nenechá.

 

Tiché zaklepání na dveře nemocničního pokoje vytrhlo Šárku z přemýšlení a ona se trochu lekla.

 

„Pro – prosím“

 

Do dveří se opatrně nasunula rezatá hlava poručíka Miloty.

 

„Brý den… neruším paní Dubská?“

 

„Ne, ne, pojďte dál…“

 

Usmála se a on se také usmál. Vysunul proti Šárce ruku doposud schovanou za zády.

 

„Snad máte růže ráda“.

 

Šárka neskrývala radost.  Přišlo jí milé, že se policista, který měl všechny důvody být na ní naštvaný, rozhodl přinést jí květiny.

 

„Jé… děkuji mnohokrát, pane Milota, to je od vás hezké“

 

Vzala kytici a přidala ji do vázy s obrovskou lilií, kterou jí včera donesl Aleš. Vzala vázu, popošla k umyvadlu a květinám vyměnila vodu. Přes rameno se podívala na Milotu, který se uhnízdil na židli u stolku, kde stála konvice s nehnusnějším čajem, jaký umí vyrobit pouze nemocnice.

 

„Já vím. Mám hlavu, jako vykradenou trafiku. Zlobím se na sebe, že vám nedokáži pomoci“

 

„Ne, paní Dubská. To se nedá nic dělat, přece to neděláte schválně. Paměť se vám podle lékařů vrátí, to je jasné, jenom bohužel nikdo nedokáže říci, kdy. To je mrzuté, protože čas…. Ale rozhodně se neobviňujte…“

 

„Víte, pouštím si zprávy, dívám se schválně, hodně mě to mučí, ale já to chci podstupovat. Doufala jsem, že to pomůže…ale zatím nic“.

 

„Třeba to není špatný nápad, to je od vás chytré – může to být impulz, ostatně i lékaři o tom mluví, že zpravidla způsobí i částečný návrat vzpomínek jakýsi podnět, někdy stresující…faktor…“

 

„Ano“, odpověděla, vzala vázu, postavila ji na stůl za konvici a usedla naproti poručíkovi.

 

„V pátek mě pustí, jestli budu mít v pořádku výsledky. Paměť mi tady nevyléčí. To nejsou žebra a slezina…to je moje hlava“.

 

„Jsem rád, že jste se zotavila. Nikdo netušil, zda budete žít. Krvácení do mozku a další věci, to není legrace, Šárko“.

 

Bylo jí příjemné, že pro něho v tu chvíli není paní Dubská, oběť sériového vraha, která přežila, ale je jako svědek naprosto nepoužitelná.

 

„Chtěl jsem, kdyby vám to nevadilo…já vím, že už je to poněkolikáté, ale přeci jen, kdyby náhodou…rád bych ten večer a popis všeho, nač si vzpomínáte, slyšel znovu.“

 

„Ne, nevadí mi to…“

 

Milota se zhluboka nadechl, rutinně vytáhnul diktafon, opřel se zády o opěradlo, stiskl tlačítko a pokusil se vyloudit na své tváři výraz co možná nejmilejší, ohleduplný, citlivý…“

 

Postřehla to.

 

„Tak prosím, Šá…paní Dubská. Všechno může být důležité“

 

I Šárka se pohodlně opřela, pohlédla na Milotu a pak se její pohled upřel kamsi mezi květiny ve váze.

 

Ve skutečnosti se na ně ale nedívala.

 

„…na Václavském náměstí byl Aleš dřív, než já. Když jsem k němu došla, myslela jsem, že píše zprávu, protože měl v ruce mobil. Teprve pak mi došlo, že … jak jsem říkala už před tím, chtěl mi ukázat tu hru. Chvilku jsme povídali, mě to zajímalo a souhlasila jsem, že budeme hledat poklad”.

 

“Nevšimla jste si, že by vám někdo věnoval pozornost, nesledoval vás někdo?“

 

„Ne, nevšimla, já se nedívala….já koukala na něho, víte…Byli jsme v restauraci, pak ve druhé a pak v další“.

 

„O čem jste mluvili?“

 

„…tak nějak o všem, ale hlavně o něm, o jeho práci, také jsme mluvili o mě a mém manželství…řekla jsem mu o rozvodu, ale o tom už věděl“

 

„Paní Dubská, jeho auto…“

 

„Neviděla jsem jeho auto, nevím, nevzpomínám si… Nebo spíš netuším, zda viděla…“

 

Šárka přimhouřila oči…

 

„Počkejte…“

 

Milota doslova nadskočil.

 

„Ano?…klid, klid, pokud se vám něco vybavuje, hlavně klid“, přistihl se, jak mezi palcem a ukazovákem sežmoulává vikslajvantový ubrus.

 

„Mluvil o svém autě. Mluvili jsme o runách. Jeho auto má značku, jako runa… je to…mluvil o konstruktérech z Francie … Renault…ta runa se jmenuje Ing – Inguz…znám ten znak, ale nevěděla jsem, že to je právě ta runa…Aleš povídal, že jeden z těch původních majitelů té automobilky …bratři to byli, se o runy zajímal. Říkala jsem mu, že se také zajímám. Je to vlastně moje hodně silná vzpomínka a teď…ano, má Renaulta. Ta runa znamená majetek…“

 

„Šárko, nemluvil o barvě?“

 

„Ne, to ne…nemyslím, nepamatuji se…“

 

„Dobře. A dál…?“

 

„Bylo to legrační. Měli jsme najít poklad, ale když jsme dorazili…“

 

„Kam?“

 

„Už jsem to říkala předevčírem… na Žofín přece, k řece…byla tma a my hledali malou krabičku od filmu, která tam někde byla třeba pod kamenem, ale schovaná…nenašli jsme ji…“

 

„Ano, ano… paní Dubská, kdybyste se pokusila rozvzpomenout na nějaký detail, třeba hloupost z vašeho pohledu“

 

Nevěděl, zdali je to správně, ale přestal deformovat ubrus a zlehka položil svou ruku na Šárčino zápěstí…

 

„Tady plavu, pane poručíku…mám to strašně… jen záblesky a pak nic, tma…“

 

„Zkuste to prosím znova“

 

„No, upadla jsem.…podal mu ruku, namočila jsem si nohu, oslintala mu bundu…“

 

Šárka se zasmála.

 

„Jak? Moment, oslintala? Proč?“ Milota zpozorněl a věděl proč.

 

„No ano, protože jak jsem uklouzla, tak jsem obličejem sjela po jeho bundě, myslím. Byl tam zip, odřela jsem si ret… a …. Ano! Noha, moje noha… já si vymkla nohu!!!!“

 

Tohle byla novinka a Šárku překvapilo, jak snadno se tahle vzpomínka narodila.

 

Z výpovědi Aleše Žďárského o vymknuté noze Milota věděl, ale byl přímo v euforii z toho, že si Šárka vybavila něco, co potvrzovalo verzi stále podezřelého Žďárského.

 

„…pokračujte prosím“, aniž by si to uvědomil, trochu stiskl Šárčino zápěstí.

 

„Moc toho už nebude…už jsem se snažila…“

 

„Tak jinak. Odešli jste od řeky?

 

Šárka upřela pohled z květin na puklinku v omítce na stropě pokoje.

 

„Ne, to ne… nevím… „

 

Milota mlčel. Došlo mu, že teď by mluvit neměl, neměl by trhat ten moment, chtěl ji nechat.  Jen pozoroval její pohled, který byl najednou nepřítomný, skelný, ale klidný.

 

„…Aleš odešel…ano, já to tak chtěla. Šel pro auto, protože mě bolela noha..já čekala..byla mi zima…“

 

Šárka stále nepřítomně hleděla vzhůru.

 

„…hrála tam hudba, byl tam ples, viděla jsem Mánes, zaparkovaná auta, lampy….rozpršelo se.“

 

Šárka shlédla od stropu a trochu udiveně pohlédla Milotovi přímo do očí.

 

„Auto měl v Celetné…věděla jsem, že to je daleko….trvalo to dlouho“

 

„Kde jste čekala – přesně“, vybafl Milota a ihned si takové reakce v duchu zakázal.

 

„V parku“, vyhrkla Šárka.

 

„Přijel?!“

 

„Ano!“

 

Když to Šárka vyslovila, udělalo se jí nevolno od žaludku. Měla potřebu to zopakovat, zároveň se vyděsila toho, co právě řekla.

 

„Ano, přijel, ale já nečekala že….“

 

„Co? Co jste nečekala, paní Dubská?“, hlídal se ale vypadal jako hladový pes, co spatřil masný krám.

 

„… překvapilo mě že jsem neviděla, jak se otáčí“

 

„Nerozumím“

 

„No, Žofín je slepý…musel se otočit, takže kolem musel projet, když jsem byla v parku“

 

„Stále nechápu…“

 

„Aleš přijel od Žofína, ne z nábřeží…“

 

Zírali na sebe dlouho. Oba nechápavě. Nedávalo to moc smysl.

 

„Vy jste ho neviděla přijet z druhé strany?“

 

„Ne, já … mě napadlo, že se už otočil…stejně bychom se museli otočit…Žofín se nedá nikam projet…je to přece ostrov…“

 

„Ano, rozumím. Tedy nevíte, zda skutečně parkoval v Celetné?“

 

„Ne, to nevím…poručíku…je mi zle“

 

Skutečně bylo Šárce najednou velmi nevolno. Cítila tlak v zátylku a brněly jí konečky prstů.

 

Milota vstal a uchopil konvici s čajem…

 

„Napijte se, Šárko… prosím vás, nastoupila jste k němu?!“

 

Bylo ticho. Nekonečně dlouhé ticho, které se Milota bál přerušit. Jen pozoroval probíhající změny na Šárčině tváři.

 

Šárka Dubská se najednou na poručíka Milotu podívala tak studeným pohledem, že z toho zkušenému kriminalistovi opravdu málem naskočila husí kůže.

 

„Nenastoupila“, řekla tvrdě.

 

„Chtěla bych si lehnout, je mi špatně“

 

„Zajisté“, řekl neochotně, ale snažil se být milý.

 

„Odpočiňte si….děkuji vám. Děkuji… jistě to bude čím dál lepší…pomalu půjdu…díky“

 

Poručík Milota se šoural ke dveřím a Šárka ulehla na postel. Oči upřela ke stropu.  Pak stočila pohled na Milotu, ze kterého už spatřila jen rameno a dlouze se dívala tím směrem.

 

„Já mu zalhala“, blesko jí hlavou…“ale proč jsem to udělala?“

 

Milota za sebou zavřel dveře, otočil se a prsty si zamyšleně stlačil kořen nosu.

 

„Ona mi zalhala“, blesklo mu hlavou…“ale proč to udělala?“.

 

 

Konec 10. kapitoly



 

Článek pro vás napsala:

Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Luna

Luna ubývá Co to znamená?
a nachází se ve ŠTÍRU. Jak to působí?

AdSense

Vaše jméno

Jméno Soňa, jakkoli to tak nevypadá, má matku v Řecku. Ta se jmenovala Sophia a to znamenalo „moudrá”. Kdybychom chtěli hledat ještě matku matky, museli bychom do hindštiny, kde Sophiaa znamenalo „zlatá“. Ať tak či tak, Soňa je jméno s pořádnými kořeny. V ČR žije v tuto chvíli 19810 žen tohoto jména.

V celosvětovém kalendáři je dnes

Dnes není žádný mezinárodně významný den.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Ankety

Jak se vám líbí web Popelkycz?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na redakce@popelky.cz

Statistiky

  • 377
  • 415
  • 18 070
  • 369 162
  • 2 399 358
  • 3 792
  • 28
  • 1 846
0 Shares
Share
Tweet