Ještě se mi směj. VIII. kapitola

Stála u obrubníku, který se pomalu propadal na úroveň silnice, a nevěřila tomu, co se před pěti minutami stalo. Obyčejných pět minut, jeden nepatrný úsek v čase a dokáže vygumovat pět let? Jak může někdo jen tak, z ničeho nic zahodit všechno, co bylo možné pokládat za jistotu a člověka, který toho tolik udělal, tolik ho podržel jen tak hodit přes palubu?

Sklonila hlavu a kaštanové vlasy se jí po pramíncích přilepily ke tváři.

Byla na jednu stranu ráda, že se nerozplakala před ním, na druhou litovala, že není mužem. Kdyby jím byla, dala by mu asi ránu do nosu.

Takhle se nezmohla na nic, než na hrdé: „Jistě, věci si můžeš odvízt kdykoli a přeji hodně štěstí“. 

To byla ovšem fráze. Poslední, co mu v tu chvíli byla schopná upřímně přát, bylo štěstí. A už vůbec ne s tou prsatou, zmalovanou, lacinou nánou, která ani nedokončila střední.

Vždyť jí nemůže konkurovat snad ani v jediném ohledu!!

A přes to ten, kterého tolik milovala a bohužel stále miluje…

Rozplakala se. Možná by si i sedla na ten obrubník a vůbec se domů, do toho temného prázdna, které teď bude ještě prázdnější, až si vyklidí obsah skříní, až z jeho nočního stolku a koupelny zmizí jeho toaletní voda, žiletky pěna…nevracela.

Na hodinách, umístěných na věži, která už něco pamatovala, se obří ručička už posunula o deset minut.

Dočista promokla.

Nebyla ale schopna se odlepit od místa, kde vystoupila. Možná potřebovala ještě víc promoknout, aby uvěřila, že to, co se stalo, je pravda. Že se jí to nezdálo. Že právě dočetla poslední stránku jedné knihy svého života. Dál ani stránka. Konec příběhu.

„Nepotřebujete svézt, slečno? Nechci obtěžovat, ale prší a vy očividně moknete … ale ne, vy pláčete? Neplačte, zítřky bývají mnohem milosrdnější, bude dobře…“

Nebyl ošklivý, ale ani pohledný, a jak usoudila z postaršího typu vozu, kde už galantně otevřel zadní dveře, ani bohatý.

Za normálních okolností by jistě poděkovala, a mávla na taxi, ale chtělo se jí udělat něco, co by alespoň trochu bylo cítit vzdorem…vědět, že žije, že se něco děje…možná se zítra s někým vyspí a možná nebude jeden…. V zásadě na to, co plánovala, ale neměla ani trochu náladu.

„Díky, moc, a víte, že ano? Pokud tedy nezdržuji, svezu se ráda“. Oblažila ho co možná svůdným úsměvem, který nepatřil jemu.

„Kdybych spěchal, nezastavil bych u osamělé slečny, která mi už z dálky přišla trochu smutná …“, odpověděl a jeho oči jí připomněly žábu.

Usmála se té myšlence, té asociaci a zjevně pobaveně pohlédla i na něho.

Pojede se žabím princem a možná ho pak pozve domů na kafe.

Opatrně za ní zavřel dvířka a nastoupil na místo řidiče.

„Copak se vám stalo, že jste tak bezduše stála na dešti?“, zeptal se a vůbec to neznělo nijak vtíravě, spíš účastně a otcovsky, nebo jako od staršího bratra, navíc to slovo „bezduše“ působilo zvláštně starosvětsky…

Byla ve stavu, kdy jí bylo úplně jedno, komu bude svou bolest vyprávět. Účast přijala s povděkem, že se může někomu vypovídat.

Vyprávěla dlouho. Celý svůj příběh. Skončila u okamžiku, kdy se octila na chodníku před zavřenou pobočkou banky a otevřenou hernou.

Už dál nemohla vydržet jeho hloupé řeči o tom, že každý vztah nemusí končit dobře, a že ho to mrzí, ale že to je silnější než on. Na její „prosím tě zastav mi tady, já si vystoupím“, reagoval tak chladně, jak jen mohl.

Zastavil, nechal ji vystoupit a odjel. A s ním všechno, v co do té chvíle věřila.

Žabí princ po celou dobu naslouchal a ani jednou ji nepřerušil. Jen ve zpětném zrcátku chvílemi zaregistrovala jeho pohled, zatímco do jejího vyprávění monotónně cvakaly stěrače a kolem ubíhala světla pouličních lamp, pak světélka z oken domů, pak stromy…. Byla ráda, že ji vyslechl.

Teprve teď si uvědomila, že …

„Jé ani jsem vám neřekla, kam vlastně pojedeme, to jsem trouba“, teatrálně si uhodila dlaní do čela.

„To ano“, řekl.

„Chybí vám na volantu to logo, takový ten bazmek uprostřed….máte rád francouzský auta? My ho taky měli ale táta pak ….“

Žabí princ se otočil a bylo slyšet, jak kola vozu sdírají kamínky pod sebou. Jeho oči se změnily … připadal jí jako krokodýl.

„Konečná“. Znělo to, jako když se otevře mrazák.

„Co?!“

U žaludku měla najednou šílený pocit a uvědomila si celou strašnou realitu té chvíle. Já debil!

Prudce vytrhla kolena do té doby pohodlně vražená mezi přední sedadla, otočila se, našla kličku, rozrazila dveře vozu a vrhla se ven.

Zastavila jí pevná stěna jeho těla. Pak měla dojem, že narazila hlavou do betonu. Uviděla záblesk světla.

Pak už jen padala a padala….

„Mám spešl povolení a tak jsem ho využil. Ahoj, rád tě vidím … doufám, že neruším“, Alešova ústa se doširoka roztáhla. Měl dokonalé zuby a měl důvod se usmát. Šárka vypadala o poznání lépe a on se propracoval mezi ty, kteří k ní do pokoje mohli.

„Něco jsem ti donesl, ale musel jsem si vyžádat souhlas. Jsi jako nedobytná pevnost, jako nějaký státník, nebo snad celebrita“, pokoušel se o humor, protože mu přišlo dobré, když se Šárka bude na události i stav momentální reality chvíli dívat trochu s nadhledem. A taky jí chtěl vidět, jak se usmívá. Ten úsměv se mu líbil. A moc. Nebyl z těch, kdo by řešil, že tomu úsměvu tak trochu schází přední tři zuby a už vůbec to neřešil v téhle chvíli.

Dokonce se musel poprat s pocitem viny, který stále hlodal.

Dopřála mu svůj byť nedokonalý úsměv hned v dalším momentu.

„Jé, děkuju. Budu mít večerníčka“, trochu šišlala.

„No a třeba zprávy… mě napadlo….jestli třeba…“ jen maličko to naťukl, ale nepřišla mu ta chvíle vůbec vhodná. Snad se ale na ni zadíval o sekundu déle, než chtěl.

„Já vím…všichni na to čekají, i já, a pořád nic“, řekla posmutněle a pohledem zavadila o ještě tmavou obrazovku televizoru.

„Poslední, co si pamatuji, jsi ty“…

„Já vim… taky jsem si užil. Netrap se tím, Šárko. To se může z minuty na minutu třeba změnit. Kéž bych byl u toho až…“ usedl na židli a jeho pohled byl zvláštně studený. Mimoděk se mu sevřela čelist a na spáncích mu naskočily dvě bulky.

Všimla si toho a zamračila se.

„Díky, Aleši. Dokážeš tu věc taky zprovoznit?“ řekla to záměrně, protože jí atmosféra nebyla příjemná.

Zabralo to. Vyskočil a jal se ladit programy. Zjevně ne náhodou mu velice záleželo na tom, aby Šárce naběhly hlavně komerční stanice. Tenhle záměr ovšem vzápětí dost okatě zakryl laděním státních programů…

„Bude večerníček“, zažertoval.

„Jo“, odpověděla sarkasticky a stejně se i usmála, ale teď si dala pozor, aby při tom nechala zavřená ústa. Chtěla vypadat mile, ale ne legračně.

Aleš usedl znovu na židli a zlehka vzal její dlaň do své. Opatrně ji přitáhl k sobě. Šárka cítila, jak jí utíká srdce a byla ráda, že už nebyla připojená na přístroj, protože ten puls by on dozajista slyšel. Slyšeli by ho i na ušním oddělení.

Díval se na ni z podhledu a hrál si s jejím malíčkem. Bylo jí hezky. Nebyla sama, kdo se cítil očividně nestandardně.

Poznala to podle toho, že jeho ruka se chvěla.

Ani se nenamáhala odhadovat, jak dlouho na sebe mlčky hleděli, ale malíček měla dočista odkrvený a sežmoulaný, což vůbec nevadilo. Kdyby jí ho během té doby amputoval, zřejmě by si nevšimla.

„Půjdu, ať se trochu vyspíš. Musím ještě sehnat někde lepidlo, tak aby nezavřeli. Jestli mohu, rád se zítra objevím, až budeš zase sama“, neochotně vstal, ale ochotně a odhodlaně ji rychle políbil. Pak udělal nejistě dva kroky dozadu.

„A – ano, jistě, že přijď, já — budu ráda, když přijdeš, totiž, jsem ráda, že nejsem sama… nebo asi …“ byla překvapená a připadala si nemožná, jak tam koktala, jako školačka a tak rozhodila rukama, což zabolelo, ale to nebylo tak hrozné, jako to, že u toho sama sobě připadala jako nějaký tučňák, nebo rovnou blbec…

Usmál se, jako by ho někdo přistihl při něčem nepatřičném a šoural se ke dveřím. Pak se ale prudce otočil, pootevřel ústa a sáhl do kapsy u bundy. Šárka vyvalila oči …

„e… eště ovladač“, vyrazil ze sebe, vyndal dálkové ovládání, položil ho na postel a ke dveřím teď už docouval.

„Jo, baterky jsou nový“…

„Jasně…“ vydechla… „Díky moc… pa“

Také couvla. Noha v ponožce jí vyjela z pantofle, takže zavrávorala.

Když za sebou zavřel, stála Šárka rozhozená z toho polibku, z celé situace, ze sebe a všeho s jednou nohou v bačkoře a druhou v ponožce, když se zase ozvalo klepání.

„Ano?“, vrátila se jí jistota a rozesmála se…“copak? Antéééna?“

Dveře se otevřely.

„Ahoj…přišel jsem se podívat“…

Šárka ucítila závan vína a na její tvář se vkradl výraz zklamání.

„Ahoj, Honzo…“

Jeho polibek s vůní vinárny jí už rozhodně nerozhodil.

Oba policisté zírali na znak na voze, který Milota málem naboural. Jejich pohledy se setkaly.

„Žďárskej asi nekecá, že ta holka jela možná autem. Tohle je jasnej kosočtverec…ten její Inguz, co ještě nevím proč tak nazvala. No to je jedno…každopádně …zřejmě fakt nastoupila do auta a to auto mělo asi tohle logo, takže pokud nemluvila o něčem jiném…

 A tohle by sedělo i s výpovědí Žďárskýho, která nám přišla tak pitomá, když si chlap nevšimne typu auta. Ten den skutečně začlo lejt.…

Čili Renault…dobře…“

Proud slov, kterými kapitán Kramář opatřil proud svých myšlenek, přerušil poručík Milota.

„Jenomže, Rudo …. Žďárský má Renaulta. Modrýho“.

Kapitán Kramář zdvihl ruku a počal si žmoulat a tahat bradu tak, až to vypadalo, že už ji na tváři nepotřebuje a hodlá si ji utrhnout a zahodit. U toho zavíral a otevíral oči a funěl.

Milota na něho dlouze zíral.

„Chci ho….chci ho znova“, vysoukal ze sebe Kramář.

„No ale DNA…“

Obě dlaně Rudolfa Kramáře se prudce nalepily na celý jeho obličej a teď to zase vypadalo, že si chce vyjmout obě oči i s obočím.

„Dobrý den, buďte tak laskav, potřeboval bych lepidlo na plasty, nějaké lepší“. Měl ruce vražené do kapes. Dveře byly ovšem opatřeny automatickým zavíráním, takže muž, který právě vešel, ruce nepotřeboval. Typický pach prodejny autopotřeb obohatil pach oleje.

Mladík vzhlédl od nějakého kusu papíru, na který ještě rychle vtiskl razítko, odložil kuličkové pero a s profesionálním úsměvem pohlédl na zákazníka.

Mimoděk ho sjel pohledem. Měl šedivou bundu, a pod ní kombinézu, která jevila známky nedávné práce v garáži.

Zákazník vyndal ruce z kapes.

Podle stavu a velikosti kloubů i dlaní, by odhadl každý, že příchozí asi nebude bankovní úředník.

„A co by to mělo lepit?“, otázal se mladík vesele.

„Tak nějak asi nejraději plast, kov i gumu“, odpověděl muž a očima si našel regál s autochemií.

„Zevnitř nebo zvenku?“

„Cože?“

„No, budete lepit uvnitř vozu, nebo zvenku?“

„Jo takhle…no něco na volant potřebuju nalepit…“

„Rozumím“, mladík se vydal k regálu, který si zákazník už před tím očima vytipoval.

Dohodli se rychle.

„Ještě něčím posloužím?“

„Jo, potřeboval bych zastříkat nějakou drobnost na kapotě, stačí jeden sprej, je to jenom škrábnutí“

„Určitě, a jakou barvu?“ mladík sáhl po vzorníku.

„No ideálně takovouhle“, odpověděl muž a rukou ukázal přes skleněnou výlohu na vůz zaparkovaný na dohled.

„Ten Oplík?“

„Ne, za ním ten Renault“

„Jasně“

Mladík popošel směrem doprava podél regálu. Vypadal, že ví, jakou barvu hledá.

Konec 8. kapitoly