Jako obtížný hmyz…

Myslela jsem, že jsem zažila již ledacos. Jsou však dny, které mi dají poznat, že jsem ještě cucák, který opravdu neviděl všechno. Jedním takovým překvapením bylo i setkání s bankovní úřednicí. Dvě noci jsem se odkopávala a tři dny jsem přemýšlela, zda se mi to jen nezdálo. 

Nezdálo a tak jsem se o své dojmy podělila i s vedením banky, jejíž jméno nebude vysloveno a jméno slečny bude změněno.

O jejím rodinném stavu nevím nic, ale záměrně jí oslovuji slečnou, protože nevěřím, že by se něco takového mohlo vdát.

Dobrý den,

    ráda bych se omluvila, že jsme obtěžovali Vaši pracovnici naší přítomností a touhou stát se Vašimi klienty.

Tohoto dojmu jsem nabyla po návštěvě pobočky Vaší banky v Pardubicích tento pátek 28.2.2014.

Po podpisu dokumentů k refinancování hypotéky jsme byli posláni za slečnou Novákovou, která s námi měla založit osobní účet. Sotva jsme usedli, oslovil slečnu starší manželský pár, který toužil založit účet, na který by složil své úspory.

Zapomenu na to, že je ani nepozdravila, nepozdravila ani nás a patrně se nechtěla vytrhovat ze zajetého konceptu. Ovšem styl, jakým je vypoklonkovala, předčil mnohé.

V podstatě jim dost arogantně sdělila, že si mají zavolat a domluvit schůzku, že to není na chvilku a nebude jim to vysvětlovat. Pán se dožadoval alespoň informační brožurky, aby se mohli v klidu rozhodnout.

Dotyčná ukončila debatu rázně: „Já vám nic dávat nebudu, zavolejte si.“ 

Denně v práci přicházím do kontaktu se zákazníky a tak mi trochu chybělo nejen „Dobrý den“ a „Nashledanou“, ale třeba i „Omlouvám se, nemohu se Vám nyní věnovat.“

Nu což, pán vypadal, že už stejně o další dialog nestojí.

V zápětí slečna nastoupila na nás.

Aniž by nám věnovala pohled, zašmátrala v počítači. Vytušila jsem, že patrně zřizuje náš účet. Manžel se zeptal, zda by si ještě mohl zvolit číslo účtu dle svého výběru. Byl usazen, že na to měl myslet dřív a že to by tedy nešlo a že nám to měla paní Plachá říct.

Slušně jsem se zeptala, kdo je paní Plachá.

„To nevíte? Vždyť jste s ní hodinu seděli,“sjela mne.  Paní Plachá se nám skutečně představila před zahájením podpisu dokumentů, a byla má chyba, že jsem si její jméno nezapamatovala. Aby se to již nikdy neopakovalo, bylo mi arogantně zopakováno: “Hodinu jste tam s ní seděli, tak neříkejte, že nevíte, kdo to je.“

Vzpomněla jsem si na školní léta. Chybělo už jen dodat: „A žákovskou mi dones na stůl.“

Šmátrala v počítači dál.

„No ale vy už tady účet máte.“

Ano, manžel u Vaší banky skutečně má firemní účet. Vzhledem k tomu, že jsme refinancovali soukromou hypotéku a zřizovali soukromý účet, netušili jsme, jakou to má souvislost.

„No to ale má dělat paní Šťastná!“

Netroufala jsem se zeptat, kdo to je, abych nebyla opět konfrontována výčitkou, kolik času, že jsem s ní strávila. Šla jsem na to od lesa a zeptala se tedy, proč paní Šťastná a co s tím tedy budeme dělat.

Z úsečného monologu slečny Prokopové jsme zjistili, že paní Šťastná je naše firemní osobní bankéřka a že má nyní klienta, takže se nám stejně věnovat nebude, ale má to zkrátka dělat ona a že si to měla paní Plachá zjistit a že je to sice osobní účet . . . Sice nevím, co jsem s touto informací měla dělat, důležité však bylo, že tedy všichni jsou neschopní, ale  slečna Nováková je ochotna se snížit a náš účet konečně stvořit.

Paní Šťastná vidouce, že houstne vzduch k nám přišla, omluvila se za svou zaneprázdněnost a dvěma větami nám osvětlila, to, nad čím se slečna Nováková již čtvrt hodiny vášní.

Skutečně se následně začala věnovat zadanému tématu.

Manželovi nebylo něco jasné, a proto oblažil slečnu Novákovou dotazem. Troufám si říct, že celkem podstatným.

Nato dotyčná pohodila arogantně hlavou a obrátila se ke mně:

„Já radši budu mluvit na vás,“ což doplnila pohledem naznačujícím, že manžel je nesvéprávný idiot a nebude se tedy zdržovat dialogem s ním. Opravdu nevím, co je tak obtěžujícího na tom, pokud chce mít někdo jasno, když si půjčí dva miliony, za které ručí vlastní střechou nad hlavou.

Nevím, jak pro koho, ale pro nás je tato částka relativně vysoká a zkrátka na ulici se neválí. Kdyby ano, mohla jsem si ušetřit setkání s paní Novákovou.

Když slečna odběhla ofotit naše občanky, z vyjádření našeho poradce a soucitných pohledů jejich kolegyň jsme vytušili, že nejsme zdaleka prvními oběťmi a že náš dojem není předpojatý.

Skutečně důležité informace ze slečny nevypadly dobrovolně a tak jsem je z ní pro jistotu tahala já. Celou dobu se chovala povýšeně a troufám si říct až urážlivě.

Po vyřízení všech formalit se s námi ani nerozloučila.

Jelikož se beze slova vzdálila, pochopili jsme, že je hotovo a můžeme odejít.

Čím déle nad tím přemýšlím, musím říct, že s takto arogantním vystupováním jsem se nesetkala ani u pokladních v supermarketu v době předvánočního shonu. Dokonce i ta špatně placená unavená poštovní úřednice mne na přepážce alespoň pozdraví.

Ano, je mou chybou, že u klientské pracovnice banky předpokládám určitou úroveň vystupování. Ano, je mou chybou, že jsem se za částku, kterou Váš bankovní ústav vyinkasuje na úrocích, toužím cítit jako zákazník, nikoliv jako obtížný hmyz.

Pokud nejsem tedy klientem, ale insektem, omlouvám se, že jsem obtěžovala.

V nejbližších dnech očekávám, že se vedení pobočky vyjádří.

Pokud tedy neoněmělo hrůzou kombinovanou s úžasem jako já s manželem.

Klidně bych se vsadila, že jim slečnu podstrčila s doporučujícím dopisem konkurence.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]