Jak se vyrovnat se svou stranou duchovních nůžek?

Když jsem vám před pár lety předestřela teorii nůžek, byla to taková myšlenka, která vznikla z toho, jak jsem se kolem sebe dívala na stav společnosti. Dnes už to není teorie. Ne pro mě. Když se ohlédneme od roku 2016, když jsem vám o nůžkách napsala a podíváme se, co všechno se událo, je to neuvěřitelné. O kolik stupňů se rozevřely, co?

Tehdy o rozedělování společnosti tušili jen ti pozornější.

 

Dnes už to vidí o poloslepý. Bere nám to známé, přátele a namnoze se na rozdílných ramenech nůžek ocitají i rodinní příslušníci. 

 

Když jsem tehdy psala, že prostor mezi rameny je ještě takový, že kdokoli kdykoli může přejít, tak teď už to skoro ani nejde. A hlavně proto, že to nechce jít. 

 

Není to o tom, že by jedna strana byla a priory horší nebo nebo lepší, je to o tom, že jsou čím dál víc jiné, čím dál rozdílnější, tak rozdélné, že vlastně ani nikdo nechce, neuvažuje nad tím, zda je na té své dobře, 

 

Je o tom přesvědčen.

 

A jestli jsem před těmi pár lety psala, že vždycky existuje nějaká společné řeč, a že je v hodně a hodně slov, ve kterých si rozumím a chceme, tak dnes budeme o mnoho hůř hledat něco, co by nás spojovalo. 

 

A budu ještě méně pozitivní... je to hlavně tím, že nechceme hledat.

 

Jsme vedeni a podporováni v tom, hledat co nás odděluje. A děláme to. Tím jsme značně urychlili oddalování oněch pomyslných ramen nůžek. 

 

Stejně, jako před lety, nevím, Cui bono... tedy v čí prospěch se to děje a bude už dnes  asi málo těch, kdo se ještě zajímá o takovou otázku. 

 

Proč máme být rozdělení na čím dál víc odlišné celky? Komu, nebo čemu to prospěje? 

 

A co je tam na konci? 

 

Bojíte se? Já už trochu ano. 

 

Bojím se, že jedna z variant může být o tom, že se nakonec obě ramena jakoby překlopí a my napadáme do toho prostoru, který nás dělil.

 

Respěktivě, že se naše společnost zhroutí sama do sebe.

 

A nebo, protože jsem ten optimista, až se ramena narovnají, protože čím víc se budou vzdalovat, tím víc pak v určitém bodě začnou tvořit přímku, zjistime, že jsme vlastně opět na jedné straně.

 

Tahle myšlenka se mi líbí mnohem víc. 

 

A tady, pro ty, kdo před lety nečetli, připomínám onu tezi s nůžkami...

 


 


 

Představte si, že stojíme celou dobu na takových obrovských nůžkách.

 

22312MGU.jpg

 

Doposud byly jakoby v poloze, ve které je zpravidla dáme do kalíšku s tužkami.

 

V určitou chvíli ale, když se tam nahoře, nebo lépe v Universu, něco přehodilo, se ty nůžky daly do pohybu.

 

Jakoby se začaly rozevírat.

 

Tím pádem to, co vypadalo, jako jeden celek mění podobu na dvě různé části celku a mezera mezi jednotlivými, řekněme rameny, je čím dál větší.

 

Je mnohem jasněji vidět, co je kde.

 

Do mezery mezi rameny, do nějaké černé díry padá všechno, co se neudrželo na jednom z ramen.

 

A to není všechno.

 

Na každém jednom rameni se ocitají části z nějakého důvodu neslučitelné a čím dál od sebe ramena jsou, tím se to od sebe více vzdaluje a tím je to neslučitelnější.

 

A nejen to.

 

Je také mnohem lépe vidět, onen rozdíl. Je evidentnější a tím, jak jsou ramena pořád dál, už lze ony dva celky jen těžko zaměnit.

 

To, co před tím, když byly nůžky zavřené, jakoby splývalo a bylo nezřetelné, mnohdy nerozeznatelné, je najednou čím dál víc transparentní.

 

22310ZWE.jpg

 

 

Mám za to, že v tuhle chvíli jsou ramena ještě natolik blízko, že za určitých okolností, lze přeskočit, nebo být přehozen.

 

Ještě chvíli a už to třeba nebude možné.

 

Společnost, energie chcete-li, systémy jednotlivých částí se definitivně oddělí.

 

A nebude cesta zpět.

 

Jakmile se ta ramena od sebe vzdálí řekněme až nakonec, tak bude ukončen jeden proces.

 

Dělení.

 

22311YTh.jpg

 

A pak?

 

Zkouším si představit, jaký proces nastane potom, ale fakt nevím.

 

Jsem si jenom stoprocentně jistá, že se tohle děje.

 

A je to mnohdy a pro mnohé neskutečně náročné. Často bolestivé a velice ztrátové, protože si všímám, že někdy se na různých ramenech ocitají třeba přátelé, rodinní příslušníci, prostě lidé, kteří dřív tvořili celky.

 

A jak se rozevírají nůžky, jsou si čím dál vzdálenější, rozdíly mezi nimi jsou pro ně těžko únosné, nedokážou se dohodnout, neslyší se, až mnohdy zcela přirozeně přestanou nad tou černou dírou volat a nechají to tak.

 

Ostatně na tom svém rameni nejsou sami.

 

Jen jsou polekaní a dívají se za vším, co se vzdaluje i za tím, co padá dolů a cítí se, jakoby zranitelní i zranění. Nutně si ale pak všimnou, že tam jsou i jiní. Že s těmi, co stojí vedle nich, jsou si mnohem blíž, že jsou navzájem kompatibilní.

 

To stejné se samozřejmě děje i na druhém rameni.

 

Když si to představíte, máte tu nůžky už hodně rozevřené. Minimálně tak, že je to znatelné a dva různé celky na sebe hledí a nechápou systém, hodnoty, priority, chování, uvažování i řeč těch druhých.

 

Navíc tím, jak se dělí, logicky není prostor, kam ukládat nebo odkládat, nebo nechat ležet to, co jednotlivé celky produkují, a tak to musí být čím dál rychleji také odděleno.

 

A to si myslím je ten důvod, proč teď věci tak strašně rychle vykrystalizují, proč se tak zrychlila zpětná vazba, nebo výsledný efekt či reakce na jakoukoli akci.

 

Je to, jako mít kabát s mnoha kapsami, kde může být nošeno cokoli, a najednou o ty kapsy přijít.

 

Všechno, co by se tak dalo vrstvit do kapes, musí člověk držet v rukách a tím pádem to nosit všem na očích.

 

Jakkoli je proces nůžek náročný, jakkoli je kolikrát smutný, bolestivý a fatální, je zřejmě nutný.

 

A hlavně je ještě čas.

 

Vždycky je lépe vidět svět kolem sebe v čím dál jasnějších obrysech a vydržet ránu jednou cihlou, když jsem cihlu hodila, než se pohybovat v mlze, kde stěží rozeznám i to, co mám téměř před sebou a narazit do zdi z těch cihel.

 

V mlze se může mnohem snadněji stát,

 

že sáhneme po něčem, co vůbec nechceme, jen proto, že jsme si mysleli, že to je něco jiného. Protože to tak vypadalo.

 

Že vejdeme do společnosti, kde jsme být nechtěli, protože nebyla rozeznatelná od jiných.

 

Že uděláme krok někam, kde je to špatné jen proto, že jsme dobře neviděli, kam vlastně šlapeme.

 

 

Díky nůžkám je to lépe vidět.

 

Díky absenci kapes, to nejde schovat.

 

Díky zrychlenému dělení lze dojít včas k poznání.

 

Díky stále milosrdné mezeře, lze ještě přehodnotit výběr svého ramene.

 

 

Díky za to!

 



 

To se psal rok 2016.

 

Porovnejte, kam jsme se vyvinuli. Zajímavé, že?

 

Na každý pád je toto proces velice náročný, je plný agrese, zloby, nevraživosti, lží, podvodů, manipulace, zrady a úskoků. Je skoro nadlidský výkon zachovat si rozum, otevřené srdce, přátelství, rozvahu, čest a objektivitu, 

 

Bude-li na konci varianta A .. je to asi taky správně, protože jednoduše začneme tak nějak od nuly. 

 

Ti z vás, kdo jsou na Zemi už dlouho vědí, že i sebevyspělejší civilizace není a historicky nebyla uřetřena pádu. Mnozí si po rovině paměti duše i vzpomínají.

 

My nejsme nic, než další vyspělá civilizace v řadě, která buď zvládne vlastní vzestup, nebo zažije pád.

 

Nestane se nic, co by se už nestalo. 

 

 

Michaela Kudláčková


vizitka Kudláčková


 


Hodnocení článku

Hodnotilo 7 čtenářů průměrem 3.71 bodů z pěti


Čtěte také:

Cynthia D´Aprix Sweeneyová: Polštář 
Mistři kde jste? Proč se mi líbí hokej? 
Spasí nás Spasitel? A co pak s ním? 
ToraToraTora: Co mě zaujalo? 
Zneužívané děti: Někde stačí ocásek, jinde nepomůže ani psycholog. Proč? 


Diskuze


Pro vkládání příspěvků je potřeba se přihlásit či registrovat.
Avatar
post Zaslal: 13.05.2019 11:43
 

Jak se vyrovnat se svou stranou duchovních nůžek? Prostě existenci těchto dvou rozdílných stran přijmout.

Na jedné straně jsou ti, kteří setrvávají ve starých zvyklostech, myšlení atd, cítí se v tom starém známém v bezpečí. Na druhé straně jsou ti, kteří touží po změně, po novém, po rozšiřování obzorů. Každá strana si dobrovolně vybrala svoji cestu a každé právě ta její připadá správná. Nezbývá než být věrný sám sobě, ale přitom respektovat všechny, kteří si zvolí opačně. Je to svobodná volba a svobodné konání každého z nás.

Troufám si říct, že život na Zemi má být naším poznáváním a růstem, to znamená že v souvislosti s tímto má docházet k naší proměně. Setrvávání ve starém a zažitém není růst, ale stagnace. Pokud jedna skupina lidí touží po růstu, nezbyde jí nic jiného než tu druhou skupinu opustit, neboť ta ji brzdí, a znemožňuje růst, který je její přirozeností a touhou. Přesvědčovat opačnou stranu nebo se pokoušet obhájit sám sebe, vede spíše ke konfliktům a rozbrojům než k dohodě a smíření. Proto je lepší každého nechat tam, kde chce být, popřát mu hodně štěstí a smířit se s rozloučením.

Jak to s těmi rozevřenými nůžkami dopadne? Pokud jsme tu na Zemi proto, abychom se rozvíjeli a rostli, bude i ta stagnující strana vlivem vnějších okolností dobrovolně nebo i nedobrovolně (a to možná za přičinění katastrof a pádů) donucena pustit se všeho toho starého a známého a vydat se vstříc novému, cestou své proměny růstu (a připojit se k těm co už touto cestou jdou anebo ji prošli). A pokud ne v tomto životě, tak v některém z dalších… Čím větší bude jejich rezistence, tím bude změna provázena větší bolestí.

Je to evoluce, vývoj, a týká se nejen nás a naší Země, ale celého Vesmíru a možná i dalších vyšších celků... SmileLove it

 

Právě teď

Dnešní vydání

Poslední příspěvky k článkům

Komerční tipy

Nejnovější diskuse

Včera a předevčírem

Vaše TOP články

Nejčtenější články

Komentáře - Popelnice

Komentáře - Bazar

TOPlist