Hledáte práci? Kolikrát jste už naletěli?

Chceš 45 000,- měsíčně? Zavolej! Nic víc. Hledáte práci? Kolikrát jste už naletěli? Vzpomněla jsem si na tohle stále živé téma zrovna včera při rozhovoru s jednou zoufalou klientkou, Kamilou. „Co já už poslala CVček, co pohovorů…. Většinou je to prostě o tom, že jsem máma od dítěte, nebo je to podvod“, říkala a já vím, o čem mluvila. Vídám tyhle nabídky často. Jenomže…

Zavoláte a dozvíte se, že budete prodávat voňavky a vaše mzda se té slibované nepřiblíží ani ve snu.

„Nechápu,“ prohlásila nedávno jiná moje známá, která přes dva měsíce sháněla místo zdravotní sestřičky, (už ho má) „jak na tohle může ještě někdo naletět!“

Může!

Byla jsem se na jednom výživném výběrovém řízení svého času podívat. Inzerát nabízel kancelářskou práci s možností profesního růstu, po zapracování pak osobního vozu, služebního telefonu a mzdu velice pěknou ba přímo značně přívětivou.

Bylo nás tam asi patnáct.

Nejdříve mě udivilo, že se nikdo nezajímal o dosažené vzdělání, jazykové znalosti, zkušenosti třeba s PC i běžně užívanými programy a podobně.

Vlastně jste mohli být vyučený řezník a byl jste dobrý kandidát stejně jako absolvent ČVUT.

Ve finále jsme se po té, co nějaký mistr v laciném kvádru pokreslil polovinu lesa ve formátu větším, než A3 nějakými rovnicemi, hrbolky a postavičkami dozvěděli, že práce spočívá v tom, že člověk bude podávat inzeráty a telefonovat lidem, zdali nechtějí to a ono.

Drápe se po jakési příčce na místo označené jako manažer, vedoucí čehosi a dále až k řediteli vesmírných letů.

Hodnocen je za to, že sežene lidi na totéž.

Nedivila jsem se, že mnozí pojali potřebu toho týpka ztřískat na místě tím stojanem, rozsápat to dirigentské kvádro a fix mu prudce vetknout do nějakého tělního otvoru.

Z patnácti lidí se nás dvanáct zvedlo k odchodu.

Cítili se většinou podvedeni a mě to pro obrázek také stačilo.

Pokud v současné době patříte k těm, kteří právě hledají práci, nebo jste touto anabází v současné době prošli, jistě víte, o čem mluvím.

Realitní makléři, pracovníci call centra, hostesky, taxikáři s vlastním vozem a ŽL, plus tyhle nabídky, které lze odhalit podle nereálných příjmů, a to je pomalu vše.

Když se objeví něco normálního, zpravidla je vám po zavolání oznámeno, že je obsazeno.

Naše shora zmíněná zdravotní sestřička se nakonec upíchla v Neratovicích – přes známého.

I moje Míša si v jednu dobu myslela, že práci najde s její praxí a zkušenostmi během odpoledne.

„Omyl, zlatá rybko“…hledala dlouho.

Dnes má s přítelem restauraci na Karlštejně a už jsem jí tři měsíce neviděla, protože dřou jako koně.

Tak si říkám, že mít, a nejen dnes, práci, která člověka baví, kterou vždycky chtěl dělat a kterou navíc ještě možná trochu umí, je hned po fungujícím a šťastném vztahu, vedle zdraví, opravdu terno.

Vždyť kolik lidí může říci: „Dělám to, co jsem si přál dělat, baví mě to a chodím do práce rád“?

Mrzí mě, že jsou stále podnikavci, kteří vysloveně zneužívají nelehké situace mnohých k tomu, aby se lacino obohatili.

Protože, co si budeme povídat, jediní, kdo vydělávají ony slibované částky, jsou ti na vrcholech takovýchto „firem“ s tváří klasických pyramid.

Je mi z nich stejně nanic, jako z pořadatelů vypečených předváděcích akcí, které bych mrskala potěhem domodra a zaplnila jimi Bastilu.

Přeji Kamile, aby co nejdříve slušnou práci našla. Snad není šestiletý syn tělesná vada.

Ačkoli to zatím tak vypadá. 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]