Funus

Víte, co to je dress code a jak se příhodně obléct pro konkrétní příležitost? Osobně si myslím, že mé vědomosti ohledně oblékání jsou na tom poměrně dobře a šatník také. I když si neodpustím ranní rituál před otevřenou skříní na téma: Já prostě nemám co na sebe. Manžel se tváří, že neslyší, nebo že už odjel do práce a tělo zapomněl na gauči. 

Ale přiznám bez mučení, že mám několik kousků, ve kterých jsem schopná strávit celé léto. Kdyby mi z nich po čase nelezlo to, co by ženě mého věku již vykukovat na veřejnosti fakt nemělo, tak v nich toužím být uložena i do rakve. 

Čas od času se stane, že jsem nucena se zúčastnit v předepsaném oděvu, předepsané délky či barvy. A pak dojde na má slova: „Já říkala, že nemám, co na sebe.“

Z mysli mi patrně nikdy nezmizí poslední pohřeb, kterého jsem se zúčastnila. Dlužno podotknout, že se ten pohled vypálil do sítnice mnohým z přítomných.

Byl naprosto nádherný říjnový den a toho jsem hodlala využít.

Mým vpravdě slovanským tvarům se hodlaly podvolit z černé části mého šatníku pouze jedny šaty. Příroda si konečně zvykla na mé faldy a hodlá k nim být blahosklonná jako v době kyprých pohanských bohyní. Slunný den k šatům zkrátka vybízel.

Přeci jen říjen je říjen a zase takové palermo nebylo.

Chyběly mi silonky. Normálně je totiž nenávidím, takže se u mne doma nevyskytují. Nicméně jsem nepovažovala za problém narychlo před cestou zaskočit do obchodu a jedny pořídit. Na velikonoce na barvení vajec se koneckonců šiknou. Z mizerného výběru černých silonek jsem popadla jedny. Slibovaly sice vzorek, ale to se u hladkých šatů snadno překoná. V té rychlosti jsem podlehla dojmu, že jde o silonky s jakýmsi kosočtverečným vzorkem. Po vybalení jsem ovšem měla v ruce jen ten vzorek, výplň chyběla. Já si koupila síťovky.

Čas na nákupy nebyl, tak jsem je v rychlosti natáhla na nohy a před kostelem vyhlížela hustý dav, ve kterém bych se skryla.

Účast byla vskutku hojná.

Jenže jsme přijeli na poslední chvíli, takže na nás vyšla místa v první lavici. Čekala jsem povytažené obočí páně faráře a jeho káravý pohled. Povytažené měl jen kněžské roucho a hladinku alkoholu v krvi. Takže jsme byli rádi, že si na třetí pokus vzpomněl, jakže se to vlastně zesnulá jmenovala. Úleva, že trefil jméno i správný kostel, mu rozvázala jazyk a já byla na chvíli ráda, že pozornost přítomných se stočila farářovým směrem.

Mše skončila, pomocníci s rakví a velebníček vyběhli z kostela. Tam v záplavě slunečných paprsků očekávali, že se smuteční průvod obřadně seřadí za nimi a odebere se směrem na hřbitov.

Že jediná věřící je babička v rakvi, to mohl farář pochopit už v kostele, kdyby nebyl nalitý.

Nikdo mu zásadně neodpovídal, natož aby někdo tušil, kdy vstát a kdy důstojně pokleknout. Ale že zůstane s tou rakví venku sám…to fakt nečekal.

Několikrát jsem se do kostela nachomýtla a to mi dovolilo vytušit, na co tam venku s rakví čekají. Ve snaze zachránit situaci, jsem tedy rázně vykročila a dramatickým pohledem vyzvala ostatní, aby se přesunuli ven. Vyšlo to…až na ty síťované punčochy.

Takže to vypadalo, že pohřbíváme prvního milovníka a poslední šlapka jde první za rakví.  

Alespoň jednu chvíli mi manžel věřil, že fakt nemám co na sebe.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]